Už jsem tu určitě někdy psala, že když jsme s blogem v roce 2020 začínaly, měla jsem představu, že v padesáti budu mít docenturu a kašmírový kabát. Do padesátky mám ještě značné rezervy (značnééééé, aby bylo jasno), ale už vím, že to zřejmě bude jinak. Myslela jsem si, že budu vzdělaná, moje univerzitní kariéra poroste a budu dostatečně bohatá,...
Jsme jen těsně po období Hromnic alias Perunic či svátku Imbolc. Svátku oslavujícího konec zimy, který sice ještě není moc vidět, ale už je cítit v kostech. Svátku, který oslavuje sílu a odhodlání semen, jež uprostřed temnoty a tíhy země žijí vírou, nadějí, přesvědčením, že nastal čas se probudit, vydat všechnu svou sílu, vystrčit klíček a drát se...
Dny se prodlužují. Cítím to v kostech. Upřímě doufám, že ty přemrzlosti, co Margit každý rok tak nutně potřebuje, už jsou za námi, a že zima se bude držet převážně hor. Pojedu s dcerou a snad i ještě jednou s Margit na lyže, jasňačka, v horách prosíme upravený manžestr, ale do Prahy klidně pomalu vpouštějte předjaří. Poslední dobou si užívám....
Už je zase hodně pod nulou. Všechno namrzlo, někteří lidé nevychází ven, jiní nosí na botách gumičky s kovovými hroty, další si lámou končetiny. Dokonce napadal lehký sněhový poprašek a slunce bylo tak milé, že do něj několik dnů za sebou pouštělo jiskřivá prasátka. Miluju tohle počasí, to už jsem několikrát psala. Letos mám ale dojem, že mi...
Tak jsme byli s Drahoušem na procházce po Ladronce. Bylo to někdy po nedorozumění s rychlovarnou konvicí. Jemu přijde přebytečná a že prej zabírá místo na lince, já se vztekám, že snad nikdy nic nevařil, když nechápe, že rychlovarka je nezbytnost. Pche. A vůbec, co mu dává oprávnění kecat do mojí domácnosti. No, už nás dohánějí diskuse párů, co...
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Prý. Pokud bych to měla vztáhnout jen na ten první den v roce, nebylo to vůbec špatné. Po Silvestru u Barči jsem se probudila u ní v obýváku, byla snídaně, procházka, oběd, nad kterým ohrnovala nos jen Bářina dcera (ale ta jí jenom suchý housky a Brumíky, takže jsem si to nebrala...
Je prvního ledna roku 2024. (Teda bude zítra, protože příspěvek finišuju na Silvestra). To číslo, 2024, vypadá skvěle. Osmička je moje číslo. Rovnováha. Tíha i lehkost. Hmota i duch. Kéž je to rok dobrý. Přejme si radost, inspiraci, zdraví, mír a klid. A štěstí. Páč na Titaniku byli všichni zdraví. A jinde taky … Štěstí je v životě třeba. Tak...
Zas můžu přijímat lásku. Zas ji cítím a dostávám a vnímám. Netuším, jak se to stalo, ale jsem za to vděčná. Už to bylo fakt náročný, pohybovat se světem s energií na minimu, nemilovaná, toužící snad jen po samotě a spánku... To je největší dar letošního Slunovratu či Vánoc nebo Chanuky... To je fuk, děkuju za obnovení tohoto zdroje. O...
Je třetí adventní neděle podvečer. Přišla jsem domů a zapálila tři svíčky na adventním věnci. Už trochu sesychá, tak jsem obezřetná a pořád ho koutkem oka pozoruju. Právě jsem se vrátila z Brna. Nakrmila kočku. Dala do vázy kytku, co se mnou cestovala celý den a vlezla si do vany. Nebojte, žádné kalamity, vana byla před adventním věncem. A furt...
S tvou přítomností, jak v trávě zmije,
Tohle téma toužím uchopit už dlouho. Přenést se přes morální odsudky a něco o pozici milenky napsat. Dělám si spoustu poznámek a už mi vlastně zraje v hlavě celý velký příběh o nevěře. Jenže spousta toho je vlastně nepublikovatelná. Emocionální výkřiky. Vzlety a pády. Různé odborné názory, spousta pohledů laických (mezi nimiž samozřejmě nechybí...
Nevím, čí jsem. Před mnoha lety, když jsem se chystala se vdát a přemýšlela, jakou formu příjmení si zvolit, zda si nechat své milované rodné příjmení, vzít si příjmení nastávajícího manžela, nebo zvolit nějakou kombinaci obou jmen, položil mi můj tehdejší šéf, rodinný terapeut, zásadní otázku: "A chceš být Otcova, nebo Manželova?" a já měla jasno....
Začalo to tak, že jsem měla Vánoční sen. Mám to každý rok někdy na podzim. A je to sen o tom, že se ráno probouzím a je 24.prosince. a já přemýšlím, zda mám nakoupené dárky. Za ta léta má můj vánoční sen mnoho podob: panika, snaha to dohnat, krámy těsně před zavíračkou, sámoška, kde už nic nezbylo, klid, vždyť už...
Letošní štíří období prý máme už ze dvou třetin za sebou. Období Štíra nám přináší setkání s vlastní minulostí, s rodovou minulostí i přítomností, konfrontaci s našimi stíny, je to období transformační... Silvie (již mnohokrát zmiňovaná Silvie Rei) tvrdí, že letošní Štír je náročný, ale ne těžký. No nevím, já teda zažívám dost pecky. A lidi kolem...
S navigacemi mám … problém. Ne, není to problém, to není výstižné. Mám respekt i obdiv i odpor i úžas i vztek … Sleduji, jak lidé navigace využívají… A vůbec člověk v autě, řidič, to je plně diagnostická situace. Způsob jízdy funguje jako osobnostní test.
Nastává Samhain, Dušičky, Halloween... Tento svátek je hlavně svátkem rodiny a našich předků. Čas, kdy hranice mezi světy je nejtenčí a kontakt s předky, kteří už nejsou v naší hmotné realitě, nejvíce možný. Na synově narozeninové oslavě jsme jim prostřeli alespoň symbolicky, vzpomínáme na ty, které jsme znali a věnujeme myšlenku i těm, které jsme...
Loni 22. prosince jsem si koupila taneční boty. V pomatení smyslů, s pocitem, že přece nemůžu žít takhle, že se musí něco stát, jsem si koupila za bratru čtyři tisíce taneční střevíčky. Zlaté, s koženou podrážkou a chráničem na podpatek. Strašlivá zbytečnost, když nemáte s kým jít tančit, ples nepřipadá v úvahu, hroutí se Vám manželství, jistoty se...
Před pár dny se ještě dalo chodit venku v krátkém rukávu a sukni bez silonek, dneska aby člověk vytáhl minimálně softshellku a kulicha. Podzim je tady. Pravda, takhle v polovině října vlastně celkem pozdě, ale zato teda pěkně fofrem. Žádné štráchy s tím, pěkně z nuly na sto (nebo teda spíš z pětadvaceti na deset) během chvilky. Brrr, tfuj...
Původně se tenhle díl měl jmenovat: Špičky, pičky a špíčky a měl pojednávat o skupinovém cvičení, které máme s kolegyněmi v práci. Péťa, naše krotitelka, cvičitelka, bachařka a bohyně těla v jedné osobě přichází každé pondělí v době oběda. (Před její lekcí samozřejmě nikdo nic nejí, protože to by byla smrtelná kombinace. A navíc po jejím cvičení...
Vracím se k psaní poezie. Psávala jsem básně kdysi zamlada. Pak mi to roky přišlo divný, nebo jsem neměla žádnou inspiraci. Roky jsem si napsala jen sem tam nějakou krátkou noticku do svého občasníku. Pak jsem se k Baru přidala ve psaní tohohle blogu a začala k psaní povzbuzovat i svoje klienty. Nechávali jsme klienty v pobytové léčbě psát dopisy...
Tak se to stalo. Vážně nás rozvedli. Vážně jsem teď svobodná. No svobodná? Furt chodím do práce, platím daně, budu vyplácet muže z jeho části bytu, a to se dost zapotím, pečuju o dceru… V jednu chvíli mám ze sebe radost, jak to dobře zvládám, a pak se zase všechno zesere, přijde zvoraný test u dcery ve škole, poznávačka z...
Barunčina svoboda zažívá své čerstvé šestinedělí. Ta moje je sice už v předškolním věku, ale péči potřebuje neustále. Pořád se učím. Ve vztazích mám i přes své silné řeči o nezávislosti, stále tendenci hledat Pana Božského a v práci jsem někdy loajální až za hrob, o děti se starám, kočku krmím, daně platím, zákony neporušuju... no, o mé svobodě v...
Moje svoboda se narodí zítra. V úterý 12.9.2023 plánovaným císařský řezem, který povede soudkyně v Justičním paláci na Míčánkách. Banální zákrok, kterých tam denně dělají mraky. Snad mě to nezabije. Bez narkózy a epidurálu. Už teď to bolí. Ale je to neodvratné.
Ach, kdybych měla někde milého,
Věším. Ne sebe. Věším prádlo. U tety a strýčka na chalupě. Je jim k osmdesáti. Jsou svůj druhý pokus. Oba se kdysi rozvedli a brali se, když mi bylo 11, což už je 35 let. A já dneska poslouchám jejich vyprávění o tom, že se nedávno děsně pohádali nad tím, jak strýček pověsil prádlo. Tak za prvé: pověsil prádlo, a...
Rudá voda ve vaně. Jako by z mého těla vytékala krev a já se v ní koupala. Teče z vagíny nebo ze žil? Je krásná. Fascinovaně koukám na svoje ruce, nohy, břicho, ňadra. V té rudé vypadají cize, krásně, jako sošné objekty. Z prstu mi na bradavku skapává kapka vody. Ach. Jako dotek milence. Nořím se do té horké rudé...
Kdybych ležel na analytické pohovce (což je skutečně komická představa), musel bych začít tím, že je mi devatenáct a jsem nechtěné dítě. Moje první žena, ta, která se mě první dotýkala a přivedla mě do světa, si se mnou vůbec nebyla jistá. Vlastně mám pocit, že celý svůj život jsem takový plán B. V těch nejvýznamnějších okamžicích jsem vždycky...
Nedávno jsme zažili superúplněk a blížíme se ke Lví bráně. Je čas oslav sklizně, Dožínky, Lughnassad, vzduch bzučí naplněnou energií. Tropická horka se zlomila do studených deštivých dnů, lámou se prázdniny (teda už se zlomily), já prožila horkou předdovolenou, studenější dovolenou, a pak jak do ledové vody skočila šipku do pracovních povinností,...
Margit Vám už leccos bonznula. Pořídila jsem si trvalou. A trvalá si pořídila mne. Nooo… na začátku byl skvělý nápad. Bylo by úžasné mít kudrny a mít s nimi co nejméně práce. To se přece dělalo trvalou. V dobách mého mládí. Trvalá je mála z věcí, kterou jsou nikdy na hlavě neměla. Kadeřnice se nejdříve ošívá, ale pak souhlasí a...
Když někam s Baru vyrážíme, otevíráme portál. Už je to tak nějak automatika – někam se nasměrujeme a otevřeme se možnostem, které ten výlet přinese. A on vždycky přinese něco úchvatného. Na posledním společném výletě zaznělo: "Ježiš, to je krása!" snad tisíckrát…