Proč zrovna já musím vždycky chytit tu pánskou verzi?!?!? Proč zrovna já mám trpět něčím, co mému pohlaví nepřísluší?!?!? Kdy se mi to stalo, že jsem začala přitahovat tyhlety choroby????
Tam, kde je během dne čilý ruch, je nyní v podvečer až podezřelý klid. Barevné čáry navádí návštěvníky ke správným výtahům a oddělením. Jde tu už po několikáté, takže trefí i bez sledování navigačních linií. Když se rozhlédne, uvidí opuštěný nemocniční bufet a zavřené květinářství. Pár lidí postává u automatu na kávu a cukrovinky.
Tuhle mi jedna kamarádka při masáži vyprávěla o svém prvním porodu: "No já tenkrát dělala sestřičku na dětskym, už jsem měla nějak termín porodu a kámoška gynekoložka, povídá, že slouží, tak že mám přijet a že to nějak uděláme... povidá mi "tak si tady lehni", píchla mi epidurál a prostaglandin a už to jelo a za chvíli byla malá na...
Ten den. Ne nebude řeč o jedenáctém září. Ve velkých dějinách si tohle dvacetileté výročí minulý týden připomínal kde kdo. Všichni vzpomínali, co ten den dělali. Já nevím, co jsem ten den v roce 2001 dělala. Pamatuju si, co jsem dělala, když zemřela princezna Diana, a ve které televizi jsem viděla, když to hlásili. Ale jedenáctého září 2001 prostě...
Když jsem byla malá, chtěla jsem být kluk. Lezla jsem po stromech, hrála fotbal, prala se, stavěla hrady z písku a bunkry z větví, lítala po lese a hrála si na fašisty a partyzány. Moje maminka, která nešla nenamalovaná a bez podpatků snad ani s košem, do mě hučela, že bych měla být přece víc holčička! Tak jsem to jednou...
Červená Karkulka a vlk sbírají odpadky a venčí psa. Prvňáček močí na školu již první den. Ředitelka a starosta hovoří k žákům. Deváťák má mikinu s nápisy fuck fuck, ale roušku nemá. Já nemám klíče ... ne tohle není žádný snový obraz, tohle je obraz prvního září u nás ve škole.
Dnes jdou děti do školy. Většina z nich tam pořádně nebyla od jara 2020. To už je skoro rok a půl. Není divu, že tedy dnešní den provází velká vlna emocí. Jaké to bude? Co tam potkám za lidi? Poznáme se ještě? Zvládnu ráno vstát? Jakým způsobem nás budou testovat - budeme se šťourat v nose, nebo zas žužlat ty...
Díkybohu, že už je ten zhoubný čas prázdnin za námi. Je krásné chodit do zaměstnání, potkávat cizí podobně zkroušené lidi, nemít čas na čtení romantických knih, znovu čelit dotazům na kroužky v příštím roce, objednávat a platit obědy, připravit se na další vlnu státní prudy a testování, a oddat se nabitému diáři. Díky Bohu. To volno a možnost...
Barča píše povídky, kde sny hýbou světem, moji klienti sní jako o závod a i mě samotné se poslední dobou zdají intenzivní sny, které si pamatuju. Třeba onehdá se mi zdálo, že jsem jela minibusem, který couval. Zastavili jsme, vystoupili a řidič se velmi udiveně ptal: "My jsme jeli celý poslední úsek dozadu?!?" a já se zhrozila: "Myslela jsem, že...
Po návratu z cest přišel běžný život. Administrativní týden v práci, týden u rodičů, a teď mířím vlakem ke tchýni na Slovensko. Za oknem ubíhá krajina a já doufám, že dojedeme v pořádku, protože Regiojet nás jednou, asi tak před dvěma lety, s rodinou vyložil v Břeclavi zcela bez vysvětlení a pomoci. Něco se stalo na trati, vlak nás normálně...
Bilance po dvou týdnech dovolené - mám spálené oloupané břicho, vlastním nový fascinátor, nasbírali jsme 5 nových vizitek, bolí mě záda snad ještě víc než před dovolenou, nadále mám matku, přítele i obě děti, moje staré auto opět spolehlivě přežilo, nový stan je super hangár a my ho zvládli sestavit i složit, nakoupila jsem dětem hromadu oblečení,...
Barča psala, že prý dovolená je, když si dovolíme žít. Já se kdysi od svého manžela dozvěděla, že z mateřské dovolené není dovolená. Teď jsem se právě vrátila z týdenní rodinné dovolené a mám dojem, že prospím víkend. Tak já nevím.
Baruno, ke mně! Ke mně! Fuj je to! Fuj je to!
Úplně prázdné noční letiště Schiphol v Amsterodamu a náš bezdomovecký bivag.
Dostala jsem od milého roztomilou umělohmotnou želvičku. Předával mi ji se slovy: "My byli včera v hospodě a tam měli tyhle želvičky v pisoáru..." No, to mě teda potěšil! Naštěstí pokračoval: "... a u těch pisoárů visela cedulka: NEBERTE NÁM ŽELVIČKY Z PISOÁRŮ, STEJNÉ ALE NEPOCHCANÉ SI MŮŽETE ZAKOUPIT NA BARU... tak jsem ti jednu koupil." Vtipálek....
Mám narozeniny. A byla jsem na návštěvě rodičů. Jak už jsem psala, mamka odjela cvičit do Chorvatska, a tak návštěva znamenala návštěvu dvou mužů v chalupě. Tedy mého otce a dědečka. Naštěstí to bylo na začátku matčiny dovolené, v domě tedy bylo relativně uklizeno, bylo co jíst, ani kočky zatím ještě neemigrovaly.
Řekli jsme si s Margit, že Vám budeme psát i o prázdninách. Ale jen jednou týdně. Na střídačku. Abychom si taky trochu odpočinuly. O čem to bude? Jako vždycky. Kdo ví. Co život přinese.
Moji milí. Za pár dní končí školní rok. Ve škole se cítím někdy jako v Zombíílandu. Červnová učitelka, znáte to. Přežili jsme, ale jsme opravdu vyčerpaní. Učitelé i děti. Díky všem. Teď přijde odměna. Kýžené volno. Bez něj by se ta práce vůbec nedala dělat. Je potřeba reset. Ostrůvek pozitivní deviace. Relax.
Já nijak nestárnu, ale ty děti mi strašně rychle rostou - taky to znáte? Vám je furt něco málo přes třicet a ty malý smráďata jsou každým nádechem vyšší, chytřejší, otrslejší, samostatnější. Vždycky mě to překvapí. Vždycky mě to potěší (teda až na tu jejich odrzlost, ale tu evidentně zdědily po mě a po otci, kterého jsem jim vybrala, zbytek...
Hned na začátek: Ne. Margit se nevdává.
Další víkend na téměř stejném místě, a přitom ne doma. Jak neobvyklé v této pandemické době. Zase v Ráji. Tentokrát trochu méně výletově, více pracovně respektive byznysově (jak se teď módně říká), se širokou rodinou. Nejen s částí té pokrevní (bratr, neteř, dcera, syn), ale i se svou adoptovanou "mormonskou" rodinou - to znamená má defactosestra...
Tohle bude vypadat jako zahrádkářský příspěvek. Ale není. Věci, na které nastal čas, měl by se jmenovat spíš. Byli jsme s dcerou v ZOO. A koupili dědovi na zahrádku sloní trus. Báječné. Jak originální dárek. Trus jsme pak nechali do druhého dne v autě. Trochu jsem trnula. Kdo znáte mého muže nebo čtete pravidelně, přeci víte, jak to má s...
Strávila jsem víkend v Ráji. Milý mě tam vzal.
Óóóó, jak Ti závidím, Margit, Vaše rodinné sešlosti, včetně úchylných strýčků. Když se to naředí, je to lepší. Ve větší společnosti. Emoce nejsou tak silné, hluk je větší, takže zaplať pánbůh často neslyšíš, co ten druhý říká. Taky si na jednoho Tvého strýčka pamatuju, rád si šáhnul a byl dost neodbytnej. ME TOO.
Rodinu si člověk nevybírá. Do té se narodí. Existují ovšem i teorie, že duše si rodinu, do které se narodí, vybírají právě podle toho, co potřebují zažít, nebo co chtějí (nebo spíš mají) členy své rodiny naučit. Barčiny historky o její rodině zbožňuju - dávají mi pocit, že moji příbuzní jsou furt v normě. Moje duše mi příbuzné vybrala dobře,...
Tak jo. Opravdu. Netrvalo to ani týden. Ministr zdravotnictví už je pryč. A jede se od znovu. Zase je tam ten první. Kolo kolo mlýnský a Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem. Tak jedeme druhé kolo. Ty lidi mají ale žaludek.
Je mi jasné, že netrpělivě čekáte na historku o seznámení s potenciální tchyní, jsou i tací, kteří se ptají, kdy už konečně bude. Ale prosím ještě o trpělivost - musím vám alespoň stručně shrnout dění posledních dnů v našem milém Absurdistánu. Obvykle to hlásí Barča, ale když mi vyfoukla šedesát devítku, kterou jsem přece úplně jasně měla psát já,...
Nejdříve Vám povím, jak si tady žijeme. Nakažených je kolem 600 denně, což je vyloženě brnkačka. Počet mrtvých v důsledku covidu v naší zemi přesáhl celkově 30000. To už taková brnkačka není. Některé země již s námi otevírají hranice, úúúfff.
Milé čtenářky, milí čtenáři, velmi se omlouvám za prodlevu z minulého týdne. To, že jsem zvládla tak dlouho pravidelně psát, překvapilo mne samotnou nejspíš ještě víc než Barču, nicméně minulý týden jsem nějak neměla sil. Nic zvláštního se nedělo, dokonce i inspirace k příspěvku by nějaká byla, ale jak říkají horolezci, nebyl morál. Plyne z toho...
Byla jsem zase v kriminále. Ne. Nic jsem nespáchala. Byla jsem na supervizi, už jsem Vám to psala. Je to to sdílení se skupinou lidí v práci. Sdílí se hlavně to, co nám dělá těžkou hlavu. Náročný situace. Náročný klienti, náročný rodiče. Potíže v týmu. Někdy je to drsný a jindy fantastická práce. Skupina chlápků, co za nimi jezdím do...