110.díl Baru: O tetování a nových cestách

Nasednu do tramvaje. ÚÚÚff, doběhla jsem jí na poslední chvíli. Posadím se a zadívám se na digitální ukazatel zastávek. A sakra. Je to dvacet pětka. Ne dvacet dvojka, kterou jsem chtěla jet. Část cesty je shodná, tak prostě přestoupím, houby zle. Ale stejně. Přísahala bych, že nasedám do dvaadvacítky. Zaposlouchám se do audioknihy. Když zvednu oči, odbočujeme. Aha. Tak nepřestoupím, právě jsem to přejela. Dobře, vyzkouším novou cestu. Nu co. Vlastně mě to v něčem baví. Baví mě nechat se překvapovat. Jít jinudy. Koukat se jinam než obvykle. Kousek se projdu.

Možná teď čekáte, že mi osud přichystal nějaký prima dárek (a nemyslím tím šlápnutí do hovna), zvláštní setkání nebo zážitek. Ale ne. Nestane se nic zvláštního. Nepotkám na ulici Zdeňka Svěráka ani jiného osudového muže, nepřejede mne auto ani nenajdu los s milionovou výhrou. Ani tramvaj dvacetdvojka nikde neuvízla či tragicky nevybouchla. Nejzajímavější, co mě potká, je podivně krásná dvojice lidí na cestě z dětského hřiště. Tetovaná matka s batoletem v bleděmodré kombinéze. Matčiny modré vlasy jsou smotané do culíků po stranách hlavy jak z japonského anime. Ve Františkánské zahradě. Dítě se batolí. Ne, spíše ji visí na ruce. Světlemodrý overal imituje medvídka. Poslední den babího léta a tenhle skvostný obraz. Je tak krásná, mladá a barevná. Tetování vykukují ze síťovaných rukávů. Mračí se. Možná si krásná vůbec nepřipadá. Nebo to neví. Míjím je. Když se otočím, už tam nejsou, a místo nich jde za mnou paní vyššího středního věku o francouzských holích. Fuj. Tu za svého obrázku vymažu.

Chci si pamatovat tu barevnou dívku. Tu mladou tetovanou ženu s dítětem.

V některé dny se cítím úplně tažena jinam. K jiným cestám. Jiným knihám. Náhodně otvírám tituly vyčuhující z knihovny a zabodávám do nich prst. Hledám poselství. Někdy na mě vypadávají pěkný kraviny. Nevím, co to znamená. Nevím, zda je to jen hříčka nahodilých posloupností anebo vyšší záměr. Anebo moje skleróza a nepozornost. Náhodná samozřejmě. Náhody neexistují, říká moje tatérka. Je to random, jak teď s oblibou říkají děcka. Málo co je ve skutečnosti random, říkám si já.

Moje tatérka. Moje kadeřnice. Moje masérka. Několik skvělých žen, které přesně vědí, co dělají. A dělají to mně. V pravidelných intervalech - tedy masáž a vlasy.

Mám nové tetování.

A to jsem Vám neříkala?

Jo, jo. Teď už jich mám pět. Občas se mě někdo zeptá, co které z nich znamená a proč jsou právě taková, jaká jsou. Je to jako by se mě zeptali na plat, náboženství a skupenství ranní stolice podle Bristolské tabulky. Tak osobní je to otázka.

Je to krásné, můžu odpovědět. Takové oživlé obrazy mých oblíbených výtvarníků.

Taky můžu odvětit: Něco jsem si chtěla zapsat za uši, víte! A pak se rozpovídat o potřebě nechat rozkvést svou hlavu, o svobodě jógy a běhu, a o lásce k cestování. Ale to už je opravdu hodně intimní.

Pamatuju si příběh každého z mých tetování.

Pamatuji si cestu za každým z nich, která se postupně zkracovala.

Prvním mám od Luisy Blackbird s Lisabonu. Tam jsem přišla o pomyslné panenství kůže. Stálo mne to rozhodování, roky plánování, čas, finance a odvahu. Letěla jsem si pro první tetování do Portugalska, se svým mužem, proti přemlouvání své matky, ať to proboha nedělám, že je to navždy. (Od mateřství mne takhle rozhodně neodrazovala, spíše naopak, a to je taky navždy.) A za skeptických historek od Margit, že tetování je pro ni synonymem návštěvy na koupálku v Kralupech nad Vltavou, kde se snad na celé mladé populaci vyřádil stejný tatér s hrozným vkusem a se zálibou ve znacích z jídelního lístku místní čínské restaurace.

Pro druhé jsem si už jela sama a celá roztoužená. Měsíce čekání, ale stálo to za to. Luisa je talent a význam skrytý ve květinách na předloktí mne těší den co den.

Pro další dva obrázky jsem našla odvahu zajet blíže. Do Trnavy.

Dojednávání trvalo půl roku, pak přišel covid. Po více než roce jsem podnikla další misi.

Lucy je nadaná výtvarnice a její muž tatér její obrazy přenáší na kůži a do života cizích lidí. Šikovný, ale nesmírný morous. Několik hodin jsem tam v létě chcípala v respirátoru, na nártu to bolelo jako sviňa, ale vyplatilo se.

A poslední?

Poslední kérku mám sotva týden.

Obrázek na mne jukl z Instáče. Od Mii, jejíž práci sleduji a které jsem uvěřila, že něco krásného dokáže vykouzlit i jehla v českých rukách.

Napsala jsem jí v mžiku.

Odpověděla hned.

Termín jsem dostala za tři týdny ve Vršovicích.

Wau.

Hele, ale není něco špatně? Není to moc brzy? Není to moc blízko? A není to málo komplikované? Nebude to příbuzná matly z Kralup? Není to moc velká náhoda? Co budu dělat, když se mi tam nebude líbit a ona bude divná?

Mia byla skvělá. Jako tatérka i jako člověk, jogínka a matka. Jakoby mi ta cizí žena, která mi kreslila po nahém těle, bodala mne jehlami různých rozměrů a zakázala mi gestikulovat, že se furt vrtím, mluvila z duše. Prostě chtěla tenhle obrázek přivést do života, nechtěla čekat, a tak mi dala termín rychle. Taková náhoda. Moc milé setkání. Překrásný a profesionální květinový obraz.

Poslala jsem ho na fotce i mamce. Je statečná. :-)

Má holt zmalovaný dítě.

Kdy jste šli naposledy jinudy?

Kdy jste se "spletli" a osud Vás někam zavál?

Věříte na náhody?

A Váš vztah k tetování?

A víte, co je Bristolská škála stolice? To si vážně vygooglujte, budete čubrnět! Pro lenochy napíšu příště :-).