113. díl Margit: Chvála upřímnosti

Před pár dny jsem byla třeskutě upřímná. Milý to sotva rozdýchal, ale mohl si za to sám. Vždycky si ze mě utahuje, že nepiju alkohol a poňouká mě, abych si dala, tak se mu to teď vymstilo. Seděli jsme v krásné stylové útulné rádobystředověké hospůdce nad pečeným kolenem a silným pivem a povídali si s naproti sedícím párem - před deseti lety se seznámili právě v téhle hospodě, rok se tak potkávali, a pak se to tak pomalu překlopilo do vztahu...

"Já se k ní stěhoval pomalu, po igelitkách."

"Jo, jo, to si tak tenkrát povídaly moje už skoro dospělé děti: "A ten Jarda už tu jako bydlí?" "Jo, bydlí, ale mámě to něříkej, ona to ještě neví." - tak takhle u nás začal žít..."

"No vidíš a už je to deset let" a dává jí pusu umazanou od topinek.

"Ale vy spolu nejste moc dlouho, že ne?"

A ještě bylo potřeba objednat digestiv a ochutnat místní medovinu a dát si ještě jedno pivo, abychom to koleno něčím spláchli...

"Hele a odkdy ty to tak počítáš, že jsme spolu?"

"Jak to myslíš?"

"No jako odkdy si myslíš, že spolu chodíme... Od toho prvního výletu? Nebo od první pusy? Nebo od prvního sexu?"

"No já nevím, asi od toho výletu."

"Mmmmm." Dlouhé významné ticho... "Tak to já jsem za chození teda ještě nepočítala."

"Jak jako nepočítala?"

"No prostě nepočítala."

"To mi teda vysvětli."

"Já to prostě od toho výletu počítat nemůžu. Protože jestli to budem počítat od toho výletu, tak jsem ti byla nevěrná a to já fakt nechci."

"Co tim myslíš? Jako žes to vodrstrkovala eště s někym jinym?!?!?"

"Jak jako vodstrkovala???"

"Jako žes spala s nějakým jiným chlapem? No to je pěkný teda. A proč o tom vůbec začínáš?"

"Protože chci mít čisto. A protože jsem opilá. A protože prostě chci bejt jen s tebou."

Ticho.

"Ty ses naštval?"

Ticho.

"Jako že ses naštval, že jsem spala s někým jiným v době, kdy jsem si myslela, že spolu my dva nechodíme? Že z toho zas nic nebude??? To už bylo před několika měsíci v podobný fázi a nic z toho nebylo, tak přece se nebudu trápit nějakýma falešnýma nadějema..."

"Nevymlouvej se, žes nevěděla, jestli už spolu chodíme, nebo ne."

"No to jsem teda nevěděla! To, že už spolu skoro chodíme, jsem si myslela už v srpnu, kdyžs za mnou vyběhl ten kopec, abys mi dal pusu, a nakonec z toho nebylo nic. Tak nevim, proč by mi to zrovna v lednu mělo bejt jasnější."

"Asi jsem debil ze starý školy."

Ticho.

"Hele, brouku, ty ale slyšíš úplně špatnou půlku toho sdělení! Vem si z toho to, že od tý chvíle, kdy si myslím, že spolu chodíme, seš jedinej chlap v mým životě!"

No, trvalo to pak ještě do rána. Ale přežvejkal si to a pochopil. A já mám čisto.

Není to úplně jednoduchý, ty vztahy, já to říkám pořád. Kolikrát nám trvá týdny, měsíce, někdy i roky, než se odhodláme o něčem otevřeně promluvit. Bojíme se, že toho druhého zraníme. Bojíme se, že se naštve. Bojíme se, že sami sebe ukážeme v nelichotivém světle, budeme trapní, divní, úchylní, perverzní, zkrátka nějak nepřijatelní. A tak zatloukáme, mlžíme, necháváme si "to" pro sebe. Někdy je ale potřeba do toho říznout. Mně pomohl prodloužený víkend bez povinností a větší trocha alkoholu. A jsem za to ráda. Mám čisto. Alespoň v tomto. Alespoň prozatím.

Co potřebujete vy k tomu, abyste mohli ve vztahu být upřímní? A co byste svému partnerovi potřebovali říct, ale obáváte se?? A čím začal váš současný vztah - první schůzkou, první pusou, prvním sexem???