117. díl Margit: O skvělosti

Barča psala o malosti svého života. Je vidět, že jsme minulý týden vynechaly naši holčičí saunu a moje nejdražší přítelkyně upadá do podzimních depresí. Milá moje, není malých příběhů! Tvůj život je skvělý, úžasný, zajímavý a ty sama jsi skvělá naprosto! Umíš zadělat bombastické těsto na perníčky, jsi skvělá lektorka a supervizorka a kdokoli se setkal s tvojí prací, byl a je uchvácen (pamatuješ, jak tě na Letní Letné zastavila ta paní, aby tě pozdravila, že byla na jednom tvém kurzu a že byl báječný!?!), vaříš výborné omáčky, umíš dokonale naplánovat dovolenou a dokážeš lidi kolem sebe nadchnout do cestování, zvládáš tolik činností a ani se při tom nezadýcháš, jsi obdivuhodně kreativní, jsi odvážná ve svém stylu oblékání, barvě svých vlasů, se svými obrázky na kůži, které vypráví poeticky o tvých snech, jsi skvělá kuchařka a vaříš báječné omáčky, jsi trpělivá kočičí máma, jsi skvělá dětská terapeutka a precizní diagnostička, která se nebojí ani nejotravnějším rodičům říct pravdu o jejich dítěti, jsi naprosto spolehlivá přítelkyně, která mě vždycky vyslechla, nikdy neodsoudila a nikdy nepodrazila. Pro mě - a nejen pro mě - jsi i se svými 160 centimetry rozhodně VELKÁ žena s VELKÝM srdcem, VELKÝM rozumem a VELKOU intuicí.

Já sama jsem strávila spoustu práce na dovolení si přijmout svou vlastní velikost. Jak tu fyzickou, kdy jsem většinu dospívání čněla z davu spolužáků a vždy měla tendenci se krčit, abych nebyla tak vysoká a tak prsatá, tak svou skvělost. Odmala mi šlo téměř vše, na co jsem sáhla. Učila jsem se bez námahy a nosila stále samé jedničky. Byla jsem hezká, celkem pohybově nadaná, hrála na klarinet a posléze na kytaru, dostávala jsem se na jednu prestižní školu za druhou... Děti na prvním stupni základky se mi posmívaly - byla jsem bohatší, hezčí, úspěšnější, chytřejší... A já se za své úspěchy a svou skvělost začala stydět a začala je devalvovat. Určitě to bylo dáno i dobou socialismu, kdy vyčuhovat z řady se opravdu nenosilo a každý měl dostat podle svých potřeb, nikoli podle svých zásluh či nedejbože podle svých darů, štěstí či nadání. Od páté třídy už jsem chodila do samých výběrových škol a tam se to trochu ztratilo. Tam jsem byla výjimečná jen trochu a tolik to nečouhalo. Ale ten stud za vlastní skvělost mi zůstal. A tak, když jsem se před pár dny dostala příležitost, stát se ředitelkou, nejprve jsem ji odmítla z obavy, že na to nebudu stačit a nakonec to sice přijala, ale říkala, že jsem to "dostala na starosti". Říci o sobě, že jsem tak dobrá, že jsem se stala ředitelkou mi jaksi nešlo přes ústa. Stálo to zas kus práce jak mě, tak především skvělou vidanté Petru Výtvarovou Krausovou, která mi pomohla vyčistit některé zážitky a přesvědčení z dětství a dalšího života, ale už můžu říct, že jsem dobrá, ba skvělá a úžasná a jsem ředitelka a jsem na to hrdá.

Jsem VELKÁ žena, velká skvělá žena, která má světu co nabídnout a taky mu to dává, která dostala spoustu darů, talentů a hromadu štěstí a s hlavou vztyčenou si je nese svým životem. A i ten život je velký, protože není malých životů, není malých příběhů. A ten Vesmír je tak relativní, že je zároveň oním zrnkem písku v konvici, i samotnou konvicí i všehomírem okolo. Tak i my jsme obklopeni bohem, sami jsme bohem a boha máme v sobě. "Jedno je vším, všechno jedním," zpívá Tomáš Klus. Taky to tak vnímám. Vše je malé a velké zároveň, Bůh, Vesmír, Země, Lidstvo, vše se prolíná, vše se sebou vzájemně souvisí a ovlivňuje se a velikost jednoho by nebyla bez velikosti druhého.

A jak to máte vy? Stydíte se za svou velikost? Za svou skvělost? Za svou jedinečnost? A cítíte se napojeni, propojeni?