119. Margit: Ironlady s raketou v prdeli

Chtěla jsem původně to sprosté slovo v nadpise zakamuflovat hvězdičkami místo dé a é, ale nevím, jak na svém novém služebním notebooku napsat hvězdičku. Chtěla jsem vám původně napsat tento příspěvek v klidu a s předstihem, ale píšu ho v deset večer a oční víčka si podpírám sirkami. Chtěla jsem původně strávit dnešní večer na svém milovaném dramaťáku nebo s milým v posteli a místo toho jsem dorazila kolem osmé večerní, po dvanácti hodinách v práci a ještě dodělávala resty. Jsem sice skvělá velká žena, ale tenhle tejden už pomalu reju držkou v zemi. A milý šel radši s chlapama do hospody, než aby mě zas lovil pozdě večer uprostřed mých myšlenek na to, co ještě musím udělat, dodělat, promyslet, rozmyslet a zařídit. Ano, jsem skvělá, ale nejsem ironlady a nemám v prdeli raketu.

Celý víkend jsem strávila v práci. Bylo to fajn, mám víkendové služby na naší klinice moc ráda. Ten neformální čas strávený s klienty mi dává hodně pro moji terapeutickou práci s nimi. Byli jsme na dvou procházkách, v sauně, pekli jsme štrůdl, koukali na film, povídali si... V pondělí ráno jsem předala službu kolegům a měla jet domů. Protože jsem ale ta ředitelka, jela jsem ještě na své druhé pracoviště, do ambulance. Ano, slyším vás, nedává to smysl jezdit do práce po dvou dnech a dvou nocích v práci - já si ale na tu rozpálenou plotýnku prostě musela sáhnout, abych zjistila, že opravdu pálí. A není žádný div, že jsem se popálila. V ambulanci jsem se zdržela, a pak měla ještě další terapii (protože přece nemůžu odmítnout, když mě někdo potřebuje), a pak ještě třídní schůzky...  A v úterý zas celý den pracovní a dneska zase... A baterky došly. Takže tu teď sedím a píšu vám v noci a nepromyšleně... A to ještě nezačal advent a není třeba stresovat s pečením cukroví a pořizováním vánočních dárků (s  předvánočním úklidem se nestresuju už roky).

Milý má řeči, že na něj jako ředitelka nemám čas. Kontruju tím, že on, jako vedoucí hokejbalového klubu zas nemá čas on na mě a že má být rád, že nemá ženskou, která by seděla doma na zadku a prudila ho, že je furt na hokejbale nebo s kamarádama v hospodě. To musel teda uznat, že mám pravdu. Ale trochu brblá furt. Třeba v pondělí jsme se s milým sešli večer, zhltli svíčkovou od jeho maminky (jinak bychom byli o hladu, protože já nestihla nic nakoupit a všechno, co zbylo přes můj pracovní víkend v lednici, bylo na vyhození), a pak trávili dvě hodiny každý se sluchátky na uších připojení ke svému přístroji - já na třídních schůzkách svého syna, on na webináři o správném rozvoji a trénování obránců. No romantika jaxfiňa. A do vánoc nejsou moc vyhlídky na to, že se to nějak výrazně zlepší. Jemu sice ubyde tréninků a zápasů, zato mu přibude spousta vánočních večírků. A mě zase přibývají klienti, protože tahle doba je náročná i pro duševně silné jedince. Takže jak jsem říkala - nemáme si s milým co vyčítat, ale moc se nepotkáme. Díky bohyním za tu naši Třeboň! Aspoň je na co vzpomínat.