120.díl Baru: Perníčky 2051
Babi, vyprávěj mi, jak to bylo tenkrát! Dyť už jsem Ti to vyprávěla ... Tak ještě jednou. Loudí desetiletá Klárka, která má prsty obalené těstem a v pravidelných intervalech si ho z rukou okusuje. Tak teda jo, usměje se babička. Ale děda mi do toho nebude skákat!
No jo, furt. Ozve se z křesla v obýváku. Ještě slyším dobře, řekne děda a mrkne na svou vnučku.
Tak to jsme s tvojí maminkou taky takhle pekly perníčky. Dělám to už možná padesát let, Klárko. Podívej, na tenhle starý recept. Povídá bělovlasá paní s vybledlými tetováními na pažích. Jmenuje se Barbora, je psycholožka v důchodu a poslední dobou slyší hlavně na oslovení babi.
Teda babi, ten recept je ještě na papíře a je z roku 2003. Tý jo. Můžeš mi ho někdy půjčit do školy? Máme přinést nějakou opravdu starou věc. Chtěla jsem přinést takový ten starý tablet po mámě, ale tohle bude ještě lepší. Je to vážně na papíře a na těch deskách jsou přilepený i nějaký pravěký drobky perníků. To budou holky koukat. Raduje se Klárka.
Ale jo, půjčím. Tenhle příběh je ale z roku 2021, to už jsme měli třetí školní rok pandemie. Začne vyprávět babička.
Pandemie, to zní strašně strašidelně. Jako mor. Ve škole jsme brali středověký morový rány a Marii Terezii. To bylo jako za Marie Terezie, babi?
Klárko, to bylo nedávno, tvoje máma byla stejně stará jako ty. Marie Terezie, to bylo ještě kousek dál.
A bylo to po tý revoluci? Nebo tu byli komunisti?
Ano, bylo už více jak třicet let po revoluci, říkám, tvoje maminka tady se mnou dělala těsto jako teď ty. Ujišťuje babička vnučku.
A jaká byla ta pandemie? To jste chodili ve skafandrech?
Tak ve skafandrech se chodilo jenom v nemocnici. Ale pořád mi do toho neskákej, nebo to neodvyprávím.
Začalo to někdy v roce 2019. Na začátku to vypadalo jako záležitost pár měsíců. Nějakej ten ministr, ne von nebyl ministr, nebo jen chvilku ... dědo, jak se jmenoval ten, ten, jak to znělo jako Primeros, ale nebyl to Primeros.
Babi, co je Primeros? Dožaduje se odpovědi Klárka.
Babička se začervená a nechá otázku bez odpovědi.
Prymula, jmenoval se Prymula, miláčku, ozve se z křesla.
Vidíš, děda, náš děda, ten si pamatuje všechno. Prohlásí Barbora uznale a pokračuje.
Tak tenhle Prymula, nějaký expert na začátku řekl, že to bude trvat dva roky a lidi se bouřili, že se zbláznil, že to není možný, ale von měl pravdu a trvalo to ještě mnohem dýl. Vždycky v zimě to bylo horší a v létě jsme si trochu oddechli. Museli jsme nosit roušky a máma chodila do školy a každé pondělí jí testovali, zašťourali jí v nose takovou tyčinkou nebo plivala do pytlíku ...
Fůj, zareaguje Klárka a dál si okusuje těsto z rukou.
... a podle toho, jestli byly děti zdravý nebo infekční se učily ve škole nebo online z domova. Tak to je pohoda ne. To děláme taky, když máme 6D exkurze nebo výlety. Prohlásí Klárka s výrazem, že tohle dobře zná.
Tak oni to měli jen 2D. Podotkne děda z křesla. Babi po něm střelí pohledem, ať jí do toho nekafrá a pokračuje.
Furt se to střídalo: karanténa, pár dní ve škole, karanténa. Já taky chodila do práce do školy a občas povídala s dětmi normálně jako teď s tebou a s některými taky přes počítač.
A babi, zachránila jsi hodně dětí?
To nevím, Klárko, ale s hodně dětma jsem si povídala, a myslím, že některým z nich pak bylo lépe. Ale jestli jsem nějaký zachránila, to nevím. Ale nepřerušuj mě. Už tenkrát jsme vždycky pekli vánoční perníčky společně. Více rodin. Z té doby se taky traduje ten zvyk, že v některém z perníčků je zapečeno překvapení.
No jo, nehet! Nehet! To znám, to přeci děláme pořád.
Tak na začátku to byl nehet, to byl samozřejmě omyl. Sloupnul se mi tenkrát barevný lak z nehtu a vklouznul do těsta.
Fůj. Ošklíbne se Klárka.
Ale já to nevěděla. A jedna holčička našich známých ho našla a já se tak styděla, že jsem radši řekla, že to byl úmysl, taková hra, a kdo ten nehet najde, je šťastný výherce, a dostane dárek. Od té doby na tom všechny děti trvají, že někde v těstě musí být schovaný nehet, a kdo má štěstí, vyhraje prémii.
A dáme ho tam taky?
Jasně, že ho tam dáme. Ale dáme tam madličku, je to jenom jako.
Já, já bych chtěla opravdový nehet.
I ty jedna... ale ten rok, o kterém chci vyprávět, byl jiný. Zase řádila pandemie. Naplánovali jsme společenské pečení perníčků, s tetou Margit a jejími dětmi, s tetou Káčou a dalšíma strejdama a tetama a jejich dětmi. Jako to bude zítra.
Akorát teď už pečou vnoučata místo dětí. Ozve se z křesla.
Pravda. Ale neskákej mi do toho, jo!
Tenkrát to bylo naplánovaný jako vždycky. Jenže ta blbá pandemie...
Babi, ty říkáš blbá, hihi? Směje se naoko pohoršeně Klárka.
Tak i babička někdy použije sprosté slovo. Někdy. Přiznává Barbora.
Někdy, cha chá. Ozve se z křesla.
Říkala jsem, abys mě furt nepřerušoval! Chceš to vyprávět místo mě nebo co? Čertí se Barbora a pokračuje.
Tak tenkrát do toho zasáhla nějaká karanténa, myslím, že máma byla zrovna zavřená doma a nesměla vycházet a nikdo nesměl k nám.
Jako vůbec? A co jste jedli? Děsí se Klárka.
Maminka byla dítě, musela být v karanténě, protože se nemohla očkovat. My dospělí jsme očkovaný byli, tak jsme chodili normálně do práce.
Jak nemohla? Dnes už se očkuje každej, ne? Proti tomu moru, neštovicím, kovidu a černýmu kašli, ne? Vyjmenovává Klárka. Už jako malý děti dostaneme pigáro, ne?
Tak teď už to tak je. Ale tenkrát ještě očkování pro děti nebylo a taky bylo hodně lidí, kteří tomu očkování nevěřili anebo ho prostě nechtěli. A to jsem ti chtěla vyprávět. To pro mě tenkrát vlastně bylo nejhorší. Jak se lidi začali hádat a urážet se.
Jako za fašismu? Vyvalí oči Klárka.
Tak jako za fašizmu asi úplně ne, to nemůžu porovnat, to jsem nezažila.
Vopravdu ne? Ozve se z křesla jízlivě.
To jsme se taky učili ve škole, normálně museli Židy schovávat doma několik let, protože byli jiný. Snaží se Klárka předat něco ze svých školních znalostí.
Tak takhle strašný to nebylo. Ale těžký bylo to, že se lidi kvůli tomu očkování hodně hádali. My s dědou jsme v tom měli hned jasno, schválila to vědecká komise, jsme zdravý, a hlavně je to prostě potřeba.
Jako, když jsi nastoupil do armády. Podotkl děda a babička to už nekomentovala a pokračovala.
Mohlo to mít vedlejší účinky, jasně jeden den po očkování nám bylo blbě, ale byla to cesta ven z celého toho marasmu... v některých zemích už byli lidé očkovaní, a tam už se skoro neumíralo, nebo jenom málo, jenže u nás bylo ještě hodně lidí, co se báli, že to bude mít vedlejší účinky nebo třeba, že jsou v tom očkování čipy
Čipy? Vyvalí oči Klárka znovu.
No takový blbosti, nebo, že budou neplodní nebo že jim naroste druhá hlava, nesmysly samozřejmě ... nebo ty lidi vykřikovali, že mají právo se rozhodnout.
Tak právo volby je důležitý, to je demokracie, to už jsme taky brali. Prohlásí Klárka.
Určitě je tohle právo moc důležitý, jenže pak je tu taky právo ostatních. A když se nenaočkovalo dost lidí, tak najednou byli plný nemocnice a už ty nemocný prostě nebylo kam dávat a každý den stovky lidí umírali. Nejvíc mě ale trápilo, že v našem okolí byli hodně lidí, kteří na to prostě kašlali. I lidi, který jsme měli moc rádi.
I teta Margit? Ptá se vnučka zvědavě na Bářinu prastarou kamarádku.
Ne teta Margit očkovaná byla, ale některý jiný kamarádi a příbuzný. A bylo to fakt těžký. Máš někoho rád, vážíš si ho, respektuješ, ve spoustě věcí ho i obdivuješ. Ale ten člověk na pravidla kašle. O očkování se lidi skoro báli mluvit. Někdy jsi nevěděl, jak druhý zareaguje. Odmítači očkování zase říkali, že my očkovaní jsme ovce, že posloucháme, co nám vláda a doktoři nařídí, že necháváme pošlapat svou svobodu. Hrozně to lidi rozdělovalo. Někomu jsme se dokonce začali i vyhýbat. Prostě začal být nebezpečný tím, že nemoc šíří. Pamatuju si tenkrát u nás ve škole jednu paní učitelku. Hrozně smutnej příběh. Odmítla očkování, spoléhala na sílu bioenergií. A pak jí na covid umřeli oba rodiče. Člověk se na ní nechtěl zlobit. Bylo mi jí líto. A nevěděla jsem, jak z toho... v tomhle to byla fakt nepříjemná doba...
Ty jí tu vyprávíš takový starý pověsti český, Baru, škádlí ji šedivý muž z křesla, to to dítě vůbec nezajímá ...
Ale zajímá, dědo! A já už přece nejsem malá. A jak to dopadlo, babi? Vyléčili se všichni? Nebo jste je nějak přemluvili? Ta nemoc pak zmizela, ne? Jak to dopadlo?
Jak to dopadlo?
... to byste rádi věděli! No já taky. Letošní perníčky se skutečně nekonají kvůli karanténě. Bude jen intimní domácí varianta a možná distribuce upečených perníků do jiných domácností ke zdobení. Máme nové tvary: kočku, želvu a andělská křídla. Diskuse kolem očkování a rozdělování společnosti mě opravdu trápí. Není mi to jedno. Respektuju všechny, ale apeluju na zdravý rozum a jsem prostě pro očkování jako menší společenské zlo a vlastně taky vlasteneckou povinnost. I když vím, jak pompézně trapně to zní.
Hezky vstupte do Adventu a držme si palce.
Co budete v prosinci v roce 2051 dělat Vy?
P.S. Ze zdola od sousedů se znovu rozléhal křik. Bylo sobota dopoledne, a tak jsem našla odvahu zazvonit. Můj statečný muž mne doprovodil. Cestou mne napadá, zda hned mezi dveřmi jednu nechytnu. Nikdy v životě jsem se neprala a vlastně si to nedovedu představit. Ve dveřích stojí zoufalý zmatený muž v podvlíkačkách. Za ním se vynoří mladík se slzami v očích. Chlapi, co se děje? Ozývá se odsud hrozný řev a já mám strach. I dcera se bojí, co se tu odehrává. Muž se omlouvá, že je syn trochu hysterický. Mladík si zoufale postěžuje, že otec ztratil poslední klíče od bytu. A kde je vaše paní? Ptám se v potřebě se zorientovat a mimoděk pohladím souseda po paži. Jejich zoufalství je úplně hmatatelné. Je v nemocnici, odpoví . V Motole, dodá syn. Kde je pes Baruna se ani neptám. I ode dveří je vidět, že v bytě je nepořádek. Vlastně už jim vůbec nechci vynadat. Je mi jich hrozně líto. Kdybyste něco potřebovali, řekněte si, chlapi. Vypadne ze mě. Dyť já ani nevím, kde bydlíte. Bydlíme hned nad vámi. Prostě zaťukejte... nejsou to lehké časy. Donesu jim alespoň perníky.