122.Baru: Dianin příběh pokračuje ...

Diana samozřejmě plánovala zůstat na svátky v New Yorku. A i Manhattan opouštěla jen zřídka. Jenže letos v ní obzvláště silně něco hlodalo. Babička ve Valmezu už nebyla nejmladší a Diana by jí prostě ráda viděla. Zkoušela si s ní volat po Skypu i po Zoomu, ale nebylo to ono. Babička se při přenosu ošívala a povídala jen:

Tak děvečko moje, povídej, japa se máš, co děláš?

A máš dobrou práci, viď?

A ty teroristi, ty už tam nejsou?

A nebojíš se v tom velkém světě?

A co vlastně děláš, holčičko naša?

Babička se narodila na slovensko-maďarském pohraničí. Mluvila česky, ale ta slovenská měkkost jí stále v řeči problikávala jako mihotavé světélko. S čím si neporadila léta, s tím by si neporadila zřejmě ani Dianina logopedka. Dianina tu měkkost a jemný závan slovenštiny v babiččině hlase milovala.

Je to to skvělé, babi. Emazing! Vážně! Mám všechno, co chci, babi. Všechno.

A galána máš, Dianko? Nějakého hodného chlapce, co by Tě na rukou nosil, máš?

Jsem slyšela, že vám tam už chlapy nesmějů otevírat dveře, aby to nebylo to harašení jako.

Je to pravda Dianko? A to do restaurace Tě pozvat može, ni? To ještě není zakázané?

Ne není, říká pobaveně Diana, ale jistá si tím není. Záleží na okolnostech.

Ráda by babičku objala. Dala si jí hlavu do klína a nechala se drbkat po zádech. To ještě Skype ani Zoom nedokáže. I když v Japonsku... v Japonsku na to už určitě mají nějakou apku a robota.

...

(A teď musí přijít scéna se sestrou nebo s přítelkyní? Co Vy na to? Tak co třeba sestřenice?)

...

Dianě se rozdrnčel telefon. Neznámé číslo. Neznámé číslo s českou předvolbou. Diana zatají dech. Lekne se, že je něco s babičkou. Ale ne. Na druhé straně se ozve Karin.

Ahoj Karin, jsem tě hrozně dlouho neslyšela.

Ahoj Diano, ty světoběžnice.

Karin, proč voláš? Ptá se Diana na rovinu, jak se naučila v amerických kurzech zdravé asertivity. Karin je její vrstevnice, má dvě děti a s mužem domek Šumperák, což byl symbol socialistického kýče i vynalézavosti. Zdědila ho po rodičích a pro Dianu byla obrazem něčeho, před čím ve svých dvaceti letech utekla.

Ahoj Diano, špitne Karin, promiň, že volám, ale nějak se mi po tobě zastesklo. Vzpomínáš, jak jsme trávili prázdniny u babičky ve Valmezu?

Diana je překvapená. Pravda je, že s Karin k sobě měly v pubertě blízko. Diana byla na gymplu a Karin na zdrávce. Jinak by se asi běžně nepotkávaly, ale prázdniny u babičky, sdílená tajemství, vzdor proti rodičům a šeptanda o prvních láskách udělala své. Teď už jen občas koukla na Karinin Instagramový profil. Fotky s dětmi a mužem u moře. Špatně maskované špeky v plavkách. Pravidelné fotky nedělních pečených laskomin. Mrkvový dort. Domácí makronky. Pavlova. Stále více fotek dortů. Stále maskovanější teenegeři. Už dlouho žádná fotka manžela.

Pavel mě opustil, Diano, rozeštká se Karin. Hajzl jeden, našel si jinou. Úplnou krůtu.

To je mi líto, pronese Diana, která si toho obtloustlého plešouna už jen těžko vybavuje.

Tak máš dvě zdravé děti..., začne. Říká se to tak, ne? Diana se nemůže rozpomenout, jaké chápavé a přijímající věty by její koučka doporučila pro krizové scénáře v rodině. A hlavně vůbec neví, jestli je v téhle situaci výhodou mít dvě děti. I když zdravé.

Děti na mě taky serou...jsou to puberťáci.... vzlyká Karin.

Tak ne, asi ne.

A nechceš přijet, Karin? Vypadne z Diany a už teď ví, že to není nejlepší nápad. Se sestřenicí se neviděla léta. Neví, jaká je. Neví, jestli by si teď rozuměly. Dokonce neví, jestli mluví anglicky. Anglicky snad dneska mluví už děcka, ne. Ale kdo ví. Ve Valmezu.

Koupím ti letenku, Karin. Dodá, přestože vůbec neví, co by si s Karin v New Yorku počala.

Ty seš táááák hodná, rozeštká se Karin a Dianě dojde, že se před telefonátem zřejmě posilnila pár skleničkami alkoholu. Při vzpomínce na borovičku Dianu píchne v hlavě.

Táák hodná, tys byla vždycky skvělá holka, Diano, to já jsem si tady zničila život.... Mládí jsem zahodila...

Ale von to tady taky není žádný med, pronese Diana původně proto, aby Karin uklidnila, ale pak se v ní něco pohne. Karin, dyť já nic nemám. Mám práci, benefity, kabelky, kurzy, cvičení .... Ale nic opravdovýho. Začínám stárnout. Muže nemám. Děti nemám. Nemám s kým strávit Vánoce. Chápeš. Vánoce. To už i Diana začne natahovat. Zkurvený svátky, pomyslí si. Tohle, doufala, už má přeci dávno za sebou. To ta kocovina. A Fero. A borovička.

Vzpomínáš, jak jsme se na Vánoce scházeli před půlnoční v našem baru? Vzpomíná Karin.

Vzpomínám. Propili jsme většinu peněz, co nám nadělil ježíšek.

A panáky. Panáky svištěly ze všech stran. To bylo mládí!

Půlnoční pak byla spíše společenská než duchovní záležitost. Ale stejně. Diana si vzpomene, jak varhany rozezněly kostel Nanebevzetí Panny Marie a jí vyhrkly slzy do očí. Jak si s cizími lidmi v okolních lavicích podávali ruce s pozdravem Pokoj Vám. A zasteskne se jí.

Přijeď Karin, tady je krásně, celý město pod sněhem, řekne Diana a teď to myslí vážně.

Diano, nemůžu, jindy, ale na svátky to nejde. Mám tu děcka. Ale přijeď ty. Letenku Ti nenabídnu, ale povlíknu ti čistou postel a půjdu s tebou na půlnoční. A sáňkovat, jestli to do té doby neroztaje. A zajdeme za babičkou. Chceš? Zeptá se Karin laskavým mateřským tónem.

To Dianu zlomí.

Tak jo.

Položí telefon a už v tu chvíli si připadá jako úplný trotl. Co to slíbila? Aby nemohla couvnout, zabookuje si letenku, a navrch zatelefonuje babičce.

Babi. Vypadne z Diany místo pozdravu.

Babi, co kdybych letos přijela na Vánoce? Tak na pár dní?

To by byl svátek Dianko. A se mnou na půlnoční bys mohla jít. To, to by byla krása, děvečko moje.

...

A tak se stane, že třiadvacátého prosince přistane Diana na letišti Václava Havla v Praze. Za sebou táhne kufr na kolečkách a je ověšená igelitovými taškami se zataveným obsahem. Ještěže ji už v New Yorku v Duty free napadlo, že na Vánoce nemůže přijet s prázdnou. Karin koupila skládací kabelku Londchamp, tu ocení každá, babičce parfém Chanel 5, to je klasika. Moc si nevěděla rady s dětmi. Třináct a patnáct? Kluk a holka. Na plyšáky moc, na chlast málo. Vybere trička, mikiny a čepice se sochou svobody. Emka. Snad to nejsou žádný mamuti. Čokoládu a pak ještě obří pytel Hariba, to snad milujou všichni. Teď tu stojí ověšená harampádím, které se jí rozhodně nevejde do designového kufru. A sakra.

Nacpe se mezi turisty do autobusu na Hlavní nádraží.

Zima jí zalézá za nehty. A to jsou před ní čtyři hodiny ve vlaku do Valmezu.

Ale co, už je tady. Tak si to přeci nebude ošklivit. Vlak jede kupodivu přesně. To by v Čechách nečekala. Šine si to zasněženou krajinou a Diana se nemůže ubránit pohledu z oka. Sleduje dravce kroužící nad bílými poli a čekající na kořist, stáda zevlujících srnek a sem tam i nějakého zajíce hopkajícího krajinou. Jede domů. Na svátky. V uších jí zní Helena Vondráčková a její ... Zas na Vánoce k našim, šťastná jízda, když je za kým... zas na Vánoce k našim, motor jen tak šepotá ...

Diana už má jen babičku a bláznivou sestřenici. Ale co, i to je rodina.

...

(Tak tady Vás asi zklamu. V americkém filmu by byla rodina velká a všichni by měli pletené svetry se Santa Clausem anebo se sobem, ale tolik prostoru tady nemáme, takže jen babička a sestřenice s dětmi. Úchylné strýčky a hluché dědky si vymyslete sami.)

Do Valašského Meziřící dorazí Diana až za tmy. Je rozhozená časovým posunem, jet lag pomalu útočí. Zastaví se na zrekonstruovaném nádraží a rozhlíží se. Nikdo ji nečeká. Je dohodnutá, že ke Karin dorazí sama, je to přeci kousek. Prožívá neustálou oscilaci mezi pohrdáním a dojetím. Nejlepší bude, když se dá trochu dohromady a možná by pomohlo dát si panáka v nádražce. Nad vchodem do nádražní restaurace visí vývěska Staropramenu s nápisem pivnice a bistro, ale jinak nádražní restaurace vypadá přesně tak, jak si ji Diana pamatuje z mládí. Zašlé ubrusy na stolech, pípající automaty v zadní části, jeden pospávající host u stolu a korpulentní dáma za barem. Když Diana se svým kufrem a dalšími zavazadly vstoupí do lokálu, výčepní si ji samozřejmě změří pohledem. Kouká se vyzývavě a čeká. Diana pomalu a schválně rozvážně s lehkým pohybem v bocích přistoupí k baru, který je vyzdoben vánočními světly rozličných barev, které nevyzpytatelně stroboskopicky problikávají.

Dobrý den. Máte borovičku? Diana mluví česky opravdu málo a bojí se, aby neměla americký akcent. Některým kolegům se to stává, a je to pěknej trapas.

Výčepní ale zřejmě nemá lingvistické cítění anebo je jí to vlastně jedno.

Borovičku nemám. Ale mám zelenou. Odpoví na ženu poněkud hrubým hlasem.

Tak super, řekne Diana, dám si zelenou a v uších se jí rozezní píseň jejího mládí, dám si sedum piv a jednu zelenou. Dianě stačí ta jedna zelená. Nechce na Karin působit jako vejpitka. Výpitka, řekla by babička spisovně. K babičce se chystají zítra odpoledne.

Diana zaplatí, nechá dýško vetší než samotná útrata, a poprosí výčepní Drahušku (jak jí říká jediný přítomný štamgast, když se zrovna probere), aby jí zavolala taxíka.

Opustí lokál a nechá se odvést před šumperák, který si pamatuje z dob svého mládí. Vlastně se od posledně nezměnilo vůbec nic. Jen před domem trochu osaměle postává svítící sob.

Přivítá se s Karin. Diana se bála, že to bude trapné a nebudou si mít, co říct, ale realita ji vlastně mile překvapí. Karin je vláčná, na newyorský standard trochu oplácaná, ale objetí s ní je mateřsky něžné, má teplé ruce a příjemně voní.

Diana touží si dát hlavně sprchu a zalézt do postele.

Chvatně se pozdraví s dětmi, které krátce zvednou hlavy od mobilních zařízení, když ji Karin dotáhne ke dveřím jejich pokojíků. Diana se s nimi pozdraví. Víc jejich pozornosti nedostane, ale ani po tom netouží.

To je ten věk, komentuje situaci poněkud omluvně Karin.

Všechno je nějaký věk, řekne Diana a usměje se.

Karin uvaří čaj a ještě chvíli si povídají. Tak normálně. Jako by se neviděly jen pár týdnů. Pak se Diana omluví, zapadne do koupelny a potom co nejrychleji do čerstvě povlečené postele. Usne dříve, než se její čerstvě umyté vlasy dotknou polštáře. Byl to dlouhý den.

Jaká je Vaše oblíbená vánoční píseň?

A chodíte na půlnoční?

.... Pokračování příště .... už ve středu ... Přijde Štědrý den i Vlekař. Těšíte se? :-)