124. díl Baru: Moje vánoční přání

Tak mohla bych psát o hybridní výuce, jako čirém učitelském peklu ... mohla bych psát o postupu pandemie a o Japonsku, kde covid sám od sebe vymizel ... mohla bych psát o svém pokusu vytvořit celé dva druhy vánočního cukroví ... mohla bych psát o vyrábění a shánění dárků kamarádům, kamarádkám mé dcery, dětem kamarádů ... mohla bych psát o vyhýbání se obchodním centrům, protože je tam narváno ... mohla bych psát o Adventní náladě a snaze si dopřát alespoň nějaký vánoční večírek bez pocitu viny...ale o tom psát nebudu, to totiž všichni znáte. Napíšu o svém vlastním vánočním přání.

Zdál se mi sen o tom, že je září, já sedím ve své kanceláři a mluvím s kolegyní. Právě jí oznamuju, že jsem v srpnu byla u doktora a ten mě zcela věcně seznámil s tím, že mám fatálně nemocné ledviny. Dokonce mi na obrázku ukázal, která část mých ledvin je v rozpadu. Rozuměla jsem tomu pramálo, jen tam byly takový červený čárky a rozprskliny. Výsledný verdikt zněl, že mám dva měsíce života. Měsíc už byl v tom snu za mnou. Bylo září a já se teprve rozhodla říci to v práci. Kolegyně byla tou informací zasažená, strnule seděla a po tváři se jí koulely slzy. Já ale necítila vůbec nic.

Nevím, co bych měla dělat, jak se tvářit.

Z chodby se přiřítí jiná kolegyně. Je celá rozesmátá a povídá: Baru, slyšela jsem, že odcházíš! Prý jsi těhotná s nějakým tajemným cizincem!

Zatvářím se chladně, nezúčastněně, jako by se mě celý výjev vůbec netýkal.

To bude nějaká fáma, pronesu věcně, odcházím, protože mi zbývají jen dva měsíce života. Teda vlastně už jen měsíc. V tu chvíli si uvědomím, že je na čase si sbalit věci. Sesbírám propisky na stole a zasouvám je do stojanu. A s tou přípravou komisí pro obhajobu dizertací už se taky trápit nemusím. To bývá hrozný voser, pomyslím si, nikdo to nechce dělat a přemlouvat všechny ty lidi je nesmírně obtěžující. Ale je to až za půl roku, tím už se trápit nemusím. A to je zase fajn.

...

Najednou jsem úplně probuzená. Přestože je neděle a mohla bych si přispat, probouzím se před šestou jako každý den. Teď už nezaberu. Sen zapíšu do červeného sešitu. Za chvíli si budu muset pořídit nový, už je úplně popsaný. Stejně si nejsem jistá, že je to k něčemu dobré. To byl zase sen. Už večer jsem věděla, že se mi bude zdát něco důležitého. Prý jsem to dokonce řekla ze spaní.

Měsíc života.

To mám z toho semináře, co jsem dělala se studenty.

Je to cvičení z nové Zimbardovy knihy.

Kdybyste měli jeden měsíc života s neomezenými prostředky, co byste udělali?

Co byste ještě chtěli zažít? Co komu říci?

Jak by vypadal Váš pohřeb? Kdo by tam promlouval a co by řekl? A jaký by byl Váš epitaf? Tak jsem se ptala studentů před pár dny. A teď to mám. Takovéto sny. Ale možná to nebude jen tím. Ledviny jsou o vztazích, říká Margit. Jsou moje vztahy nemocné?

O svůj život se nebojím. Před pár týdny jsem byla na preventivní prohlídce. Všechno eremy. Ani cholesterol není úplně vysoko, i když se cpu podzimními výhřevnými jídly.

To ten Advent. Cesta do klidu, k sobě. Uklízení. A rozhodně nemyslím pucování bytu.

Ale stejně. Co bych chtěla? Určitě bych chtěla být normálně se svými blízkými. Každému říct něco milého, a jen tak pobýt. Asi bych si uklidila kancelář, aby po mně nezůstalo moc profesních dluhů. A pak bych chtěla vidět moře. Miluju moře. Nemusím se v něm koupat, ale potřebuju cítit jeho sílu, vnímat slanou chuť větru, slyšet vlny a vidět nekonečný obzor. V minulém životě jsem určitě byla mořeplavec, to je jasné. Letos jsem si vyblokovala spoustu dovolené a doufala, že Vánoce s rodinou strávíme poprvé v teple, že se odměníme za všechny ty covidový sra..y, že už to bude za námi. Ale houby. Pandemie jede dál, nové mutace - jméno té poslední si vůbec nemůžu zapamatovat, je to trochu jako OMG, pravidla zpřísňují, všechno se komplikuje. Takže i letos standardní průběh: chlebíčky, telka, stromeček, příbuzní, tučné jídlo, mše na pořadník, příbuzní, telka, telka, jídlo, příbuzní, příbuzní.

A pak se zrodil nápad. Nápad a touha, za kterou jsem se z počátku styděla. Já chci jet k moři. A chci jet sama! A vrátit se na Vánoce domů. Ale před tím si prostě vyrazit na pár dní k moři. Věc, kterou v knihách a ve filmech lidé dělají v krizi. Když se něco posere. Když se rozcházejí. Když jim není dobře. Nechci čekat na takovouto příležitost. Nechci odjíždět se splínem. Chci si udělat radost. Pobýt se sebou, zažít úplněk na jihu a sama s mořem oslavit zimní Slunovrat. Chci se odměnit. A chci pár dní v klidu psát. A pak šťastně ve středu přijet domů. Upéct vánočku, udělat salát, chlebíčky a šunkové rolky. A být nejlepší žena, máma, dcera i ježíšek.

Nejdříve jsem vůbec neměla odvahu si o to říct.

Bála jsem se to říct svému muži, aby se nebál, že kuju něco nekalého.

Bála jsem se to říct před dcerou, aby se nebála, že se děje něco, čeho se má bát.

Bála jsem se to říct mámě, aby nevyšilovala. Kašlu přece na úklid a nákupy ....

Muž byl fantastický a řekl: No jasně, jeď.

Dcera se radovala, že bude spát v mý posteli a zeptala se, jestli nechci vyrazit už dnes.

Na mamku jsem zatím neměla koule.

Držte mi palce.

Dá-li Bůh, budu mít negativní test, ulovím letenku a nepřijede sněhová vánice, napíšu Vám příští pondělí, po úplňku a těsně před Slunovratem z Lisabonu. Doufám, že po mně portugalský Atlantik touží stejně jako já po něm.

Kdyby Vám zbýval měsíc života, co byste chtěli?

A co chcete právě teď? Umíte si o to říct?

A viděli jste nové pokračování Sexu ve městě, co právě běží na HBO?

Po 5 minutách jsem správně natipovala vývoj děje (ale neřeknu Vám to, ať máte zážitky). Myslím, že autoři byli na podobné vlně...

A ve středu Vám napíše Margit! Jupppííí.