126. Díl Baru: Kvíz Jdu na sever? Jdu na jih?

Na jihu: Sedím. Mám zavřené oči a nechám slunce, aby mne lechtalo po tváři. Jen nádech a výdech. Nádech a výdech. Do uší mi doléhá hukot vody. Jen vzdáleně, ale vnímám ho, jak prostupuje celou budovou, aby se dostal až ke mně. Otevírá několikery dveře, kličkuje mezi nábytkem a vyběhne schody. Aby se dotkl mého ucha s ozvěnou proudu. Pomalu usrkávám nesmírně silnou kávu z malého hrníčku. Je šťavnatá, lehce nakyslá, a už když se dotýká mých rtů, cítím, jak do mne vstupuje probuzení. Cesta nebyla špatná. Testování už je dneska nezbytností před jakoukoli cestou, očkován neočkován. Ale šlo to docela dobře.

Počasí není ideální, slunce vysvitne jen občas, ale člověk nesmí být takhle v prosinci nevděčný. Po cestě jsem si užila i mužský zájem. Bylo to až spirituální. Sama. Cizinka. Nomádka. Zanořená do svých myšlenek a spřádající námět na román. A u vedlejšího stolu se usadí skupinka osmahlých mužů. Je vidět, že se živí fyzickou prací. Na pažích se jim rýsují svaly. Když kolem nich procházím se svým šálkem, instinktivně se napřímím a zavlním boky. Ještě to ve mně je, to srdce tanečnice. Jeden z nich, ten nejmužnější mi složí k nohám kompliment. Hned je má cesta šťavnatější.

Spolubydlící v mém ubytování jsou poměrně pestrou skvadrou. Exotické zvyky cizích lidí. Cizí denní rytmy a zvyklosti. Cizost světonázorů a přeci sounáležitost daná stejným obývaným prostorem. Pozoruji je a možná pozorují i oni mne. Anebo jsou ponořeni ve svých světech a příbězích. Každý tady píše vlastní knihu života. Exotičtí spolubydlící. Jedna dáma vypadá jako trvale snící. Jako by se zapomněla v dětském světě, kdy životní strasti jsou problémem těch druhých. Pluje prostorem v batikovaných šatech. Vznáší se a kolem ní, jako by stále byla mlha. I uvnitř domu. Jiný soused tráví spoustu času v koupelně. Nevadilo by mi to, kdyby nebyla sdílená. A tak si počkám. Stejně to není dobré s hygienou přehánět.

Sladké jídlo. Tady na jihu jsou sladkosti kulturní standard. Pastel de nata. Pastel de nata. Ještě, Ještě, Ještě. Pudink zalitý sladkou fíkovou polevou. Jemné a rozpadající listové těsto, které celý tenhle poklad nese. Mňam. Moje chuťové pohárky předou.

Vydám se na procházku městem. Loudám se podél řeky. Slyším racky a vnímám pach vody v němž už je přítomen náznak vůně soli. Jen kousek odsud se řeka spojí s mořem. Navždy a přeci pomíjivě. Potká mne neznámá žena. Něco mi ukazuje v mapě a drmolí. Jejímu jazyku nerozumím ani náznakem. Ale usmívám se. Snažím se porozumět. Gestikuluji. Už se smějeme obě. Cizí kultura. Mezinárodní guláš. A pak mě ta velká žena prostě obejme. Je to jak objetí od medvěda, a přesto je v tom něco útěšného. Zamává. A zmizí. (Nebojte, telefon, pas i peněženku pořád mám.)

Den se sklání. Sedím v zahradě plné světel a rozjímám. Dýchám večerní vzduch a vzpomínám na ty, které jsem milovala, a kteří už tu s námi nejsou. Ať už je život odvál někam jinam nebo si je vzala smrt. Jejich obrazy si na filmovém pásku svého srdce můžu pouštět pořád. Vzpomínky mi nikdo nevezme. A objetí můžete získat i na ulici a jen tak. Beru, co dny přináší. Díky za každé nové ráno.

Můj dnešní film nejvíc připomíná: Jíst, meditovat, milovat.

Na severu: Tak jsem teda zavřela všechna okna s levnými letenkami. (Cha cha, žádný levný už neexistujou, teda pokud nechcete do Portugalska cestovat přes severní pól cca 34 hodin.) Taky jsem zrušila rezervaci ubytování a doufám, že mi vrátí zálohu. Samozřejmě jsem se před cestou na sever otestovala, jedu přeci za seniory. A taky by mne mohl pozitivní test ochránit před možností přijet. Neochránil. Tak jedu. Naštěstí je relativně sucho. Posledně jsem v jedné vesnici uvízla za traktorem, který měl silnici při náledí sypat, ale sám dostal smyk a vlítl sousedovi do plotu. Plot ještě pořád není opravený. Ale dneska ne. Dneska to jde dobře. Ale nechce se mi. Zastavím se na benzínce. Dám si příšerný kafe a získám tím omluvu pro dalších deset minut na cestě. U vedlejšího stolu sedí skupina romských kopáčů. Asi mají pauzu a taky zašli na tohle děsný kafe. Jeden z nich, zřejmě ten, který je vyhlášeným milovníkem, se vyzývavě usměje mým směrem. Chrup v pořádku rozhodně nemá. Ale má sebevědomí. Odpovím plachým úsměvem. Jsem přece slušná holka. 

To ho zřejmě povzbudí a tak, když vracím hrnek na pult, pronese mým směrem. Pani, máte pěkný vlasy. 

Začervenám se. 

A voči taky. 

Děěě ...děkuju. Zakoktám se a prchnu do auta. Ale myslel to dobře. Určitě. A vlastně mi už dlouho nikdo nesložil kompliment na ulici.

Teď sedím v domě svých rodičů na terase. Čumím do blba. Do uší mi hučí voda, jak si táta napouští vanu. Doufám, že nepřeteče. Musí si dát koupel, aby se v průběhu dne vůbec mohl hnout. Parkinsonova choroba je svině. Máma ještě spí. Má silnější léky, aby vydržela do středy, kdy se dostane na kontrolu ke své psychiatričce. Její deprese, která s blížícími Vánocemi vždycky nabírá na intenzitě, je v letošním plně covidovém roce obzvláště výživná. Úzkost ji úplně paralyzovala a když se pokusí ji rozhýbat (což dříve docela slušně fungovalo), přihodí panickou ataku. Snažím se na ni mluvit, ale vlastně mě možná vůbec nevnímá. Téma Vánoce je tabu. Musí se přeci vařit, a vaření je celoživotní trauma. To nedokážu!

Zkusila jsem to s videem z vánočního představení dcery.

Ježiši, tam má hubené nohy. Jí to dítě? Nemá tu anorexiii?

Dítě jí úplně normálně. Zato já žeru. Abych to přežila, zajdu do Tesca a koupím si Pikao. Raději tři tuby a nacpu si je do kapes bundy. Tu čtvrtou vysosnu hned. Cukr, tady na severu nutnost, jo. Hned je mi líp. Mně rozhodně anorexie nehrozí, a to je zas dobře.

Odpoledne zajdu na hřbitov. Jdu zkratkou podél vody a doufám, že nebude tak rozbahněná, abych klouzala dolů do řeky a taky, že mně cestou někdo nepřepadne. Řeka voní.

Navštívím bráchu na místním sídlišti. Celých předcházejících 14 byl se ženou i dětmi v karanténě. Bylo by to těžké, i kdyby se jednalo jen o běžnou covidovou prudu, a ne o fakt, že moje neteř má mentální postižení a synovec ADHD. Tady na severu se holt diagnózami nešetří. Svatí lidé. Dám si kafe, to maj dobrý. Chvíli poslouchám, co brácha vypráví a na co si stěžuje. Pak se mi to slije. Švagrová mi namíchá skvělou domácí šťávu ze zahrádky. Okolo proběhne synovec a něco drmolí. Obejmu ho, ale to už letí dál. Z televize hlučí dětský pořad. Neteř mě zahrne medvědím objetím se slovy tuli, tuli! Je to, jako když Vás s největší láskou vezme do kravaty zápasník sumo. Ale jo, je to náš rituál. Tuli tuli.

Divím se, že tady už dávno nelejou něco ostřejšího než ten super jablečnej sirup. Bráchu to nevzrušuje, prostě vypráví dál. Kreslené figurky v bedně pokřikují. Fíííí, proletí synovec s letadýlkem v ruce. Ja se ma, ja se ma? Ptá se neteř. Je to jedna z mála jejích vět a používá je pro udržení konverzace. Myslím, že jejich význam nezná. Ja se ma? Toto jé? Ja se ma, ja se ma. To to jé, to to jé. Jééé. A medvědí objetí. V překladu něco jako: tak kecáme, kecáme a taky tě mám ráda.

Po třiceti minutách návštěvy jsem vyčerpala jsou mentální kapacitu pro dnešní den. A tak pokračuju ve své hřbitovní misi.

Dojdu k hrobu, abych si pokecala s někým sice mrtvým, ale normálním.

Na náhrobku udělám tajně tři křížky. Dělávala je babička i teta. Nikdo mě nevidí, ale stejně se trochu stydím. Tohle dělají svíčkové báby, ne? Ale co.

Ahoj Babi. Jak se tam máte, v říši za životem?

Babička sice neodpoví (to bych se tedy dost slušně vyděsila, kdyby se ozvala takhle a na pustém šerém hřbitově), ale nějak to se mnou je. Hřbitov je tichý. Hroby vyzdobené s blížícími se Vánocemi. Ticho a občas vzdálený zvuk ptáka. Světýlka problikávají. Chlad mi zalézá za nehty, ale alespoň ještě chvilku postojím.

Můj dnešní film nejvíc připomíná: Přelet nad kukaččím hnízdem.

Tak kam myslíte, že jsem nakonec jela na Jih nebo na Sever?

Jaký film připomíná Váš den?

A přehmátli jste se někdy ve videopůjčovně a pustili jste úplně jiný film, než jste chtěli?

A pamatujete si vůbec videopůjčovny?

... pokračování ve středu