131. díl Baru: Dobré matky

Když zjistíte, že jste těhotná (zejména poprvé, popáté už to prý vážně neřešíte, říká mi moje kamarádka Kačka, jen už nechcete měsíc před porodem každý týden strávit šest hodin v čekárně v Podolí), zahájíte mega přípravy na porod. Porodní plán, pomůcky, výbavička. Pak laktační poradkyně. Pak kurzy plavání, cvičení matek s dětmi, jóga pro děti, bruslení, atletika, šachy, klavír, a samozřejmě angličtina. Angličtina je dnes základ. Ne? A taky vyvážená strava, nejlépe bio. Pak výběr základky. Montesori? Bilingvní? Waldorf? Scio škola? Vážně ho/jí můžu dát na státní školu? Nebudou ho tam šikanovat? Matika klasika nebo Hejný? Já Vám nevím. A víceleté gymnázium? Záchrana pro nadané nebo nepřiměřené přetížení a mnohaleté peklo? Devítka. Tak a teď tu střední. Ježíši, moje dítě, co tak baví moje dítě? A uživí se tím? A má to budoucnost?

V tomto týdnu jsem vyslechla následující příběhy, které mi vyprávěly různé matky. Kdo nemáte silné nervy anebo právě plánujete potomka, tak si dneska čtení příspěvku raději odpusťte.

Můj syn chodí už rok v sandálech. I teď v lednu. Zkusila jsem ho poprosit, aby se obul, když mrzne. Ale nechce. Prvního ledna se ráno probudil a řekl, že je vegetarián. Ale je to super, alespoň si osvěžíme jídelníček. Konečně něco nového.

Moje dcera jde do puberty. Je hodně úzkostná a vzteká se. Přála bych si, aby byla klidně vegetariánka, budu se snažit být v pohodě, ať bude na holky i na kluky. I když bych jí přála snadný šťastný život. Jako heterosexuál by to přeci měla snazší. I tak je hrozně těžký najít si dobrého partnera pro život. Natož ve čtyřech procentech. Ale ať si alespoň nechá svoje jméno a pohlaví. Ať proboha zůstane holčičkou.

Můj syn přes svátky páchal sebevraždu. Byla jsem zoufalá. Jedna dcera mi již zemřela, před léty na leukémii. Znovu to nedám. Zavolala jsem záchranku, ale protože se chtěl zastřelit, přivolali i URNU. Stojím tam před svým domem, v župánku, klepu se. V náručí držím psa, kterého syn nedávno zachránit od popelnic. Štěně. A pán v kukle se ptá, jestli má vyrazit dveře nebo jestli mu otevřu. Otevřu mu. Poděkuji. On taky slušně poděkuje a zahájí formaci. Stojím v chodbě. Vedle mne chlápek se samopalem. Automatické světlo zhasne. Potichu zašeptám, jestli můžu rozsvítit. Nechci, aby mě zastřelili, zítra jsou přeci Vánoce. Rozsvítit smím. Blik. Syna zachránili. Je na detoxu. Zase bude líp.

Moje dcera mě ve svých patnácti letech požádala, abych jí podepsala souhlas s tím, že si může nechat odstranit prsa. Od patnácti prý už oficiálně může, když jí to podepíšu. Přeje si změnu jména a rozhodla se být nebinární. Ale vážně to mohu podepsat? Může v patnácti vědět, že tohle je správná cesta? A není to proti Bohu? Kde jsem udělala chybu? Byla to moc krásná holčička. To opravdu nikdy nebude chtít mít děti?

Můj syn má vývojovou dysfázii. Mysleli jsem, že když bude vyrůstat v bilingvní rodině, bude to super. Čeština, arabština a za čas taky angličtina. To se mu bude do života hodit. Jenže on dlouho nemluvil vůbec. Řekli jsme si, že počkáme. Pak jsme rezignovali na angličtinu. Pak i na arabštinu. Jsme šťastný, že mluvil vůbec. Hrozně jsme dřeli. Logopedie, kurzy, tréninky. Češtinu se učil jako cizí jazyk. Nikdo nám neřekl, co bude dál. Popis na internetu nás děsil. Pak se přidala epilepsie. Co se naučil, to záchvat z polovičky smazal. A znovu a znovu. Dneska je mu čtrnáct. Mluví normálně. Je bez léků. A taky už mluví anglicky. Ale vždycky se rozpláču, když si na tu dobu vzpomenu.

Moje dcera pořád spí, nechystá se do školy ani na přijímačky, připomíná mi moji vlastní mámu. Je to moje noční můra, že bude taková. Že bude chodit po doktorech. Že bude polehávat a vymlouvat se na deprese. Že to nikam nedotáhne. Že nedostuduje. Že si obarví vlasy na nějakou děsnou barvu a ověsí se piercingem. Nabídla jsem jí, že půjdeme nakupovat. Nabídla jsem jí, že jí tu barvu tedy zařídím u své kadeřnice. Dám i zelenou, vážně dám. Nabídla jsem jí, že se spolu s ní nechám tetovat.... Ale bojím se, že to nebude stačit.

Můj syn utekl z domova, protože nechtěl jít k tátovi v rámci střídavé péče. Určil to tak soud. Byla jsem mrtvá hrůzou. Našli jsme ho schovaného na dětským hřišti. Nemůžu mu říkat, ať tam nechodí. Musí. Že s tátou nevychází? Já s ním taky nevycházela, ale mohla jsem se rozvést. On nemůže, je dítě. Musím ho tam posílat.

Moje dcera se vdala do Švýcarska. Nejdříve tam jela na Erasmus, zamilovala se a pak tam zůstala. Moc jí to přeju, její muž je vážně skvělej kluk, zubař a sportovec a má ji rád. Bude se mít dobře. Ale budou ještě moje vnoučata mluvit česky? Jak často ji uvidím? Půjdeme spolu ještě někdy na normální kafe? Nejsem nepřející, ale někdy je mi vážně smutno.

Můj syn krade. Krade a lže. Vzal peníze mně a vzal je i mému partnerovi. Když se ho zeptám, dělá, že nic neví. Zapírá tak, že potom obviňuju sama sebe, jestli mu nekřivdím. Strašně se bojím, jestli to nemá v genech, jeho strýc byl takový. Měl hroznou pubertu, vykrádal auta a skončil ve vězení. Mám vůbec šanci to zastavit? Vždyť je to dítě.

Moje dcera se řeže. Nevim, co mám dělat. Dneska si pořezala celou ruku. Myslela jsem, že už je to za námi, ale pořád se to vrací. Už kolem ní chodíme úplně po špičkách. Potřebujeme pomoci. A to, co jsem jí našla v telefonu...Mám strach.

Můj syn se ve škole zastal spolužačky, kterou osahával nějaký jiný deváťák. Bohužel se ukázalo, že je ten, kdo holky obtěžuje, je syn ředitele. Takže mého syna pak ve škole vyšetřovali. Domlouvali mu, že takhle se přeci chovat nemůže. Někoho křivě obviňovat. A ta obtěžovaná je přeci z nějaké pochybné rodiny, vždyť jsou v péči OSPODU, bůhví, co je to za holku. Nevím, co mám udělat. To si mám najmout právníka?

Tohle všechno říkaly dobré matky.

Všechny dělají, co mohou.

Matky, buďte statečné. Mluvte spolu. Mluvme spolu.

A děkujme Bohu, když se dítě jen vzteká, odmlouvá, odmítá si uklízet pokoj ...

Jste dobrá matka?

Jak se pozná dobrá matka?

A už Vám někdo říkal, že s malými dětmi jsou malé starosti a s velkými velké?

... a příští pondělí zase na veselo :-) Doufejme.