132. díl Baru: Den se školním psychologem

Jééé, když tě vidím, to jsem Ti chtěla říct.... První věta tohoto druhu zazní ještě, než dokážu odemknout dveře kanceláře. Ahooj, chvilku, jen si sundám kabát a řekneme si. Huhlám přes roušku a zamlžené brýle. Za deset minut mám lidi. Zkusím poznamenat. Můj diář dnes obsahuje sedm plánovaných konzultací a mezi tím se za mnou ještě zastaví minimálně jednou tolik lidí.

To stihneme.

To stihneme? Vážně si někdo myslí, že vyřešit problematickou třídu je možné za deset minut? Co by ne. Školní psycholog je přeci kouzelník. Má ve škole místnost, kde si sednete do křesílka a všechna bolest světa i učitelské profese je najednou menší. Rodičovství snazší. Každý osmák se tam rázem promění v beránka poctivě studujícího, motivovaného a kooperujícího, který si už nikdy nenasadí kapuci, nebude ponocovat s mobilem, neřízne se, nezhulí se, nikdy nic neukradne a nebude sprejovat. Tak přísaháme.

Jasně, pojď dál, posaď se a začni. A nevadí, že si při tom vyšťourám nos? Ještě jsem to nestihla. Dodám omluvně.

V pohodě. Je čtvrtek, všichni šťouráme. Ani jsem nedoufala, že tě stihnu, to víš, mám jen přestávky a furt dozory, a ta moje třída.

Dříve bylo šťourání v nose intimní záležitostí, teď věc veřejná. Kdy jsou ty časy, kdy jsme si dělali vrásky z toho, že ve škole se nesmí pracovat s biologickým materiálem. Cha. Vyšťourám, zakroužím, naleju, ponořím, promíchám, zavřu, nakapu. Už bych to mohla dělat i poslepu. Šťourání je lepší než plivání. S pliváním do pytlíku na veřejnosti jsem ještě pořád trochu na štíru. Beru si tužku a sešitek do ruky. Co si nenapíšu, neudržím. Poslouchám.

 A David...

ÁÁÁ, David. Známá firma, brácha byl stejnej, ségra je v pohodě, protože je zatím malá. Davida znám od první třídy. Paní učitelka je nová, a tak se potkali až letos. A tak si to vyslechnu. Vlastně je zázrak, že letos začali stížnosti na Davida až v lednu. Tak jo: Kapuca, kapuca, kapuca, pod kapucou sluchátka. Vytahování telefonu přes zákaz. Vykecávání se o hodině, nenošení žákovský ... a teď ty testy ... Testy? Zpozorním.

Jo. Otestuje se a mrskne testem přes celou místnost do koše. Vždycky. Od tohoto týdne dvakrát týdně. Ostatní to odnesou, on to hodí.

A byl alespoň negativní? Ptám se obezřetně.

Byl. Bohužel. Takže ve třídě zůstává. Ach jo.

Plán jasný. David do resocializačního programu, učitelé sjednotit a důslednost. Jak závidím britským školám, že mohou občas někoho na pár dní vyloučit z výuky...

Teď si možná říkáte, co je resocializační program?

To je odpoledne s naší speciální pedagožkou. Poškola. Má sešit hříchů. Tam napíšete vlastní rukou, co jste vyvedli, s jakými důsledky, a co můžete udělat pro nápravu. A pak děláte něco užitečného pro školu, nebo úkoly nebo tak. Ten sešit se jednou stane kronikou dětského zlobení. Je tam, kdo koho nakopl, co řekl, co ukradl, co zničil, urazil, vytočil, poblil...

Aktuálně tu však máme jinou kauzu. Jsme sice vesnická, ale moderní škola. Takže už je to i tady. Otázka gendrové identity. Musím říct, že naši učitelé jsou obdivuhodní. Zkousnou, když se někomu začne říkat jiným jménem, vážně si to snaží zapamatovat a pokud možno neškodit. Někdy to ale opravdu není jednoduché. Ustát jízlivosti spolužáků, otázky, zda si od teď taky mohou říkat jinak, třeba Trabant. Věčný zápas o pozornost.

Jenže teď záchodky. Nikdy by nás nenapadlo, že jich bude málo. Když se škola projektovala, nikoho nenapadlo, že třída s pozitivním výsledkem testů na covid, bude muset do karantény a při čekání na výsledky musí mít vlastní záchod. A nikdo nepočítal s tím, že bude třeba ještě gendrově neutrální záchod. Prostě WC bez určení pohlaví. Pravda je, že učitelé mají taky jeden záchod, nehledě na to, zda jsou ženy, muži, karanténíci, hudebkáři či fyzikářky. Co už. Takže teď máme málo záchodků a kadibudka TOY TOY před budovou to asi nevyřeší. I když možná, že někteří kolegové by to přivítali. Jeden kolega mi nedávno svěřil, že v přestávkách obíhá školu (teda občas i s cigárem), ale si okysličil (a onikotýnil) mozek a přežil. Ale dodal, že mění směr, aby si lidi nemysleli, že je úchyl. (Vážně si nejsem jistá, zda to pomůže, ta změna směru, ne to okysličení, to je fakt.) Takže v sousedství školy přesně vědí, kdy jsou přestávky, protože pan učitel běží. Měla bych se k němu přidat. Udělalo by mi to dobře. Ale nemůžu. O přestávce totiž nejméně čtyřikrát uslyším: jééé, že tě vidíím ... tak to je super, že si tady, chtěla jsem ti říct... a už jsi slyšela, už za tebou byli? ...aaaa, pro změnu: že tě vidím...

Základní poučka: Když vidíš psychologa bez bloku, je to průtokáč, nic neudrží, a zřejmě se jde vyčůrat... pokouším se o osvětu, aby ode mne lidé neměli nereálná očekávání.

Další úkol dneška je kauza Kousák. Máme v první třídě fajného autistu, je chytrý, rád kreslí, počítá i píše... ale, bohužel žere. Tedy okusuje. Vše. Předměty, učivo, tužky, toaletní papír, lavici, opěradlo židle, nábytek ... představte si, že máte ve třídě bobra. Výborná intervence paní asistentky bylo jablko, mrkev, jablko, mrkev a obrázek dinosaura za každou hodinu bez okusování nábytku. Ale ke škole nepatří sad a paní asistentka taky nemůže pořád tahat pytle mrkve. A z SPC (což je speciálně pedagogické centrum, pokud zkratku neznáte, protože jste zatím měli to štěstí a nepotkali nikoho s postižením) napsali finance na pomůcky. I jala jsem se hledat, co by pomohlo, a objevila stránku kousak.cz a tam mají skvělé pomůcky ke kousání. Super, objednala jsem hned několik dinosarů, okusovacích přívěsků na krk. Ale má radost netrvala dlouho. Volala paní, aby se mnou prodiskutovala tvrdost materiálu.

Bože, vím já? Jablko, mrkev, bobr. Bude si myslet, že jsem šáhlá. Ale co už.

Zvoní. Chodba. A že tě vidím ... tak zase se shádali Vorlíčkovi se střídavou péčí a chtějí vyjádření pro OSPOD ... jasné, už pátá zpráva. Klárka špatně čte. A Gábina se nesoustředí. Karel má potíže s diktáty. Diktáty, největší prokletí školní docházky, zdá se. A někdo posprejoval garáže v obci. A v šestý třídě musíme něco udělat se vztahy.

Jo, jo, jo.

Chvíli se zastavím s kolegyní, co jí nadchla moje vysavačová historka. Vypráví o chcíplé kuně na své chalupě. Zvíře pošlo ve zdi pod střechou a smrdí tak, že to možná byla celá kuní rodinka. Kolegyně to bere sportovně. Ložnici na chalupě zabarikádovala, nevstupuje tam, ale uvažuje o nabídce R and B se zážitkem. Něco jako Penzion u Tchoře, team building pro otrlé.

Další tři konzultace s rodiči jsou klasika. Zhoršení prospěchu, nepohoda doma, řezání. Děti, co se řežou, aby ulevily tenzi a stresu jsou teď na denním pořádku. Najít psychiatra, co by je vzal do péče dříve než za tři měsíce, je stejně těžké, jak sehnat čipy pro škodovku. No jo, tak zatím aplikace Nepanikař a pravidelné povídání se mnou.

Někdy to pomůže. Někdy na chvíli. Jindy vůbec.

Pak přijde vrchol dne. Školní jídelna. Za dvacet korun tři chody, která uvařil někdo jiný. A chutná to skvěle. S kolegy tak mimoděk probereme nejlepší způsoby sebevraždy - někdo doporučuje letět, alespoň jednou v životě volným pádem, kolegyně bioložka pronese větu, kterou je tu už pověstná: Pořád je tu ještě ten odvar z kořene jalovce. Zkoumavě si ji prohlížím, jestli bych o ní neměla mít starost. Jiná kolegyně by si přála se v tichosti rozplynout, být prostě neviditelná ... a kolega, mimochodem zarytý ekolog, už má propracovaný plán na samouzavírací a samopohřbívací rakev.

Ale rozhodně nikdo z nás není vyhořelý. Zasmějeme se a jedeme dál.

Pak se ještě chvíli bavíme představou, jaké by to bylo, kdyby nám vláda taky nařídila pracovní karanténu. I s covidem do školy, prostě se tam odstěhovat, bydlet v kabinetu, učit ve skafandru ... jasné. Co by ne. Český pedagog vydrží všechno.

Jak říká naše češtinářka: Život je otázka žánru.

A jaký žánr žijete Vy?

Komedie? Horor? Tragédie? Dramedy? Muzikál? Fantasy? Romance? Krimi? Sci-fi?