135. díl Baru: Co si bez tebe počneme, Covide?

Tak už se to blíží. Od Nového roku otravuju lidi optimismem a hlášením, že do března covid nebude téma. Nemám vážně žádné věštecké schopnosti, jenom tomu napovídají data a chování okolních států. Trochu u toho mám staženou pr..l, protože to možná nevyjde, ale já tomu chci věřit. Taky se bojím, aby mne někdo neoznačil za Anti...něco, že znevažuji jméno Velkého Covida, beru jeho jména nadarmo a podceňuji jeho velkou sílu, která má svým strachem řídit naše životy. Nejsem Antinic ani Pronic. Vypadá to však, že by se to opravdu mohlo povést. I když se vylíhl Omicron a následně skandinávská varianta Ba.2 (sama jí říkám BuBU2).  Ale ještě může přijít jiná varianta!!! Pozooorrrr!!! A mutace! A ještě není vyhráno. A hlavně to nepodcenit! A teď to nemůžeme odvolat, máme na to přeci zákon! A to jsme se všichni očkovali zbytečně? A kdo teda vyhrál?

Nikdo nevyhrál.

Nebyla to soutěž.

Spousta lidí dělala, co mohla.

Myslím teď na poslední padlé. Znáte to, když jdete po Praze, všude jsou cedulky, zde v květnu (nejlépe pátého, sedmého, osmého...) padl ten a ten při obraně vlasti. Čest jeho památce. Od dětství mi bylo líto právě těchto lidí. Dyť už se stačilo jen párkrát vyspat a válka skončila. Taková smůla.

Takže teď se modlím za poslední covidové padlé a věřím, že se stačí už jen párkrát vyspat a bude to za námi. Mám v péči jednu skvělou holku. V sobotu měla jet na lyžák. Dvě třídy deváťáků a tři nejhrdinější učitelé. Tři mladý chlapy, co se rozhodli to nevzdat a prostě to těm deváťákům dopřát. Protože mládí máte jen jedno. A Sněženky a Machři taky nemohli čekat několik let, až bude lepší konstelace. Všichni se otestovali a hádejte, jak to dopadlo?

Ještě se párkrát vyspíme a čeká nás návrat do reality.

Učitelé budou učit, řiditelé řídit, doktoři léčit i jiné choroby. Jste na to připraveni? Konec omluvenek na kašlík a konec ranní selekce. Ranní selekce znamená, že se v pondělí ráno sejdete s kolegy na pracovišti a pak se losuje pomocí testů, kdo dnes zůstane a kdo půjde domů. Někdo je zklamaný z jedné varianty, jiný z druhé. Někdo je vyloženě smutný, že musí domů, jiný se raduje, jupííí, ještě týden pohodičky.

Co všechno se teď dá na covid svalit.

Hele, nemůžu, necítím se úplně dobře a nechci tě ohrozit....

Kam všude nesmíme. A není to tak pohodlnější?

Jedna sportovní škola v našem okolí má na prvním stupni stále zrušené tělocviky. To víte, riziko! A tak děti už mnoho týdnů mohou jen chodit na procházky po okolí nebo jim učitelé pouštějí dokumenty o olympiádě. Sportovní škola. Hanba, je to!

K obvoďákům nechodí lidi, ti už ordinují jen po telefonu. Autodiagnostika a pak Vám pošlou recept. Pacienta netřeba vidět.

Takže konec cvičení jógy v pracovní době a konec nekonečných formulářů nás čeká.

Konec naděje, že dnes nebudu psát test ve škole, když se objeví dvě čárky (což většinu středoškolaček dříve děsilo).

Konec strachu, že zakázky tohoto týdne budu muset odvolat a nebudu mít na nájem či hypotéku...

Začínám přemýšlet o tom, jaké to bude, až to všechno skončí.

O čem si budeme povídat?

Až odložíme roušky i respirátory, šťourací i plivací testy, nebudeme se bát brát cizí čísla, aby nám nevolala hygiena a budeme si moci naplánovat týden a věřit, že věci budou podle plánu.

Protože mám pocit, že plánování je něco, na co se teď rozhodně spolehnout nedá.

A plánovat něco většího? Zahraniční cestu nebo svatbu? Ani náhodou.

Hlavou mi běží, po čem se nám možná bude z covidové doby stýskat.

Děti říkají, že se jim bude chybět možnost občas vstávat později a zůstat doma u kompu.

Mně se bude stýskat po historické Praze bez čínských nájezdů. Doufám, že se ty tlupy nevrátí tak rychle. Je skvělé si vychutnávat akce a prostory bez davů. Včetně dopravní zácpy, ta by se taky nemusela vracet v plné síle.

Taky si chci nechat některá školení a workshopy online, je paráda nemusit cestovat daleko a užívat si vzdělávání ve vlastní ložnici.

A nechám si roušku v tramvaji pro případy, kdy to tam pekelně smrdí.

A zase budu občas nosit brýle. Mám krásné, ale s rouškou prostě neslučitelné. Mlha přede mnou, mlha za mnou.

Vzpomínám si na jednu dovolenou s Margit tak před dvaceti lety. Byli jsme v Chorvatsku cvičit a dny trávily převážně na nuda pláži. Margit tam balil jeden chlápek, postavou atlet, krásný oči, vtipnej, milej, psal jí romantické zprávy ... ale měl děsný zuby. Vážně děsný. Dokud neotevřel pusu, byl to ideál. Na tohohle chlápka myslím. Ten musel zažít skvělý časy. Prostě jen dodržoval opatření. A respirátorem zvýšil své šance na 300%. Jestli se tedy vůbec dá s rouškou flirtovat? Jen polovinou obličeje...

Teď se můžeme vrátit k plné tváři.

A tak Vám nabízím (skoro) jarní inspiraci, tak, jak to dělá moje známá Denisa:

...

Denisa má vážně radost, že jak děti odrůstají, vrací se jí i jejím přítelkyním životní energie. Přestávají mluvit o plenkách, kojení a příkrmech. A konečně se vracejí ke své živelné podstatě. Pravda, není to jako zamlada. Čas se na nich trochu podepsal. Ale zase mají své fígle a zkušenosti. A furt se na ně dá koukat.

Denisa to testuje cestou v metru. Někoho si vyhlédne. Zachytí jiskřičku zájmu v jeho očích. Nesmělý úsměv a následné klopení zraku využívá k tomu, aby přitáhla pozornost dotyčného. Hraje neverbální symfonii. Drobné pohyby. Mihotání řasami. Mimika. Zjihlý pohled. Pobavení. Stud. Nádech a výdech. Zájem. Občas někdo odloží i telefon. Občas se někdo dívá. Připojí se na stejný kanál. Usměje se. Kontakt. A někdy. Někdy, když Denisa vystoupí z metra, počká až se dveře začnou zavírat a pak se otočí a podívá se dotyčnému zpříma do očí. Zeširoka se na něj usměje, aby nebylo pochyb. Ukáže své krásně vybělené zuby. A má radost, když je tam i ten druhý. Lehce zvedne ruku a zamává. Dělá si hezké chvíle. Dělá si momenty. A dělá hezké okamžiky i jim. Možná na ni pak některý z pánů ještě myslí. A možná taky ne. Ale to je jedno. Ten moment je důležitý. Praha je v tomhle skvělá. Nepřeberné množství tréninkových možností. Metro je ideální. Metro odjede. Etuda je u konce. Pořád to funguje. Bude se jí to hodit čeká ji totiž flirtovací olympiáda.

Co Vám bude chybět, až covid skončí?

A flirtujete s cizími?

A sbalili jste někdy někoho v metru?

V tramvaji? V buse? Ve vlaku? Na lodi? V letadle? V rikše?

Tak zase v pondělí a pečujte o svůj chrup, už brzy ho bude vidět i v dopravních prostředcích!