137. díl Baru: Zavěšený kafe

Kolportér vyvolává: Slááávnýýý začátek spisovatelské kariéry!!! Prááávě to přišlo! Kůůůůpujtéééé! A to vše proto, že dnes 21.2. vychází v Novém Prostoru má povídka Evžen má láska. Jak trefně poznamenal můj muž: bude se ti to krásně vyjímat v životopisu. Svou zářnou literární éru započala textem o hovně a prodával se v časopise pro bezdomovce! Dost to sedí. Jupíííí. Dcera prohlásila, že příště se mohu proslavit celou knihou Můj život a hovno. Zlatíčko. Takže si všichni koukejte alespoň jeden výtisk Nového prostoru koupit! Jednak podpoříte prodejce a taky potěšíte mne. (Nejlépe kupujte u pána u Národního divadla a u Karla na Nádraží Veleslavín, to jsou moji oblíbenci.) A pozor! Margit je na tom ještě lépe! Vyjde v březnu na titulní stránce Ona DNES! Ta musí holt mít vždycky něco lepšího, to je jasný. Dělala rozhovor a měla focení s profesionály, bude určitě moudrá a překrásná ... Kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat! Moc jí to přeju. Taky si jeden ten časák koupím. Ale Nových prostorů zakoupím několik, pro maminku i pro tetičku.

Dnes ale bude příspěvek o něčem jiném. Už v úterý můj muž konstatoval, že ví, o čem to příští týden bude. O umírání. Když jsem ho slyšela, začertila jsem se. Si myslí, že jsem snad nějaká svíčková bába, abych furt votravovala historkami o smrti. Protože Vy víte, že tohle téma v posledních týdnech v mých textech prosvítá. Ale měl pravdu, můj drahý muž. Nakonec to opravdu bude o smrti. Promiňte. Bude. Umírá mi děda. Je to starý pán. Není žádný mudrc. Obyčejný chlap, co rád vaří, luští křížovky, dělá super palačinky a chlebíčky, po kterých jste žlučníkovému záchvatu blíže než kdykoli předtím. Kombinuje slané máslo s česnekovou příchutí, bramborový salát, sardinky, klobásku, vajíčko, olivku a okurčičku. Slabší povahy si to rozdělují na vícero chodů. Zrovna teď bych si ráda jeden dala. Komplet. Ale nedám. Děda leží na covidovém pokoji a umírá. Není to o covidu, je to o stáří. Je mu devadesát dva, do nemocnice přišel kvůli selhávajícím ledvinám a ten covid tam prostě jen chytl. Kde taky jinde. Teď už jen spí a jeho tělo se chystá na odchod. Jedu se za ním do České Kamenice rozloučit. Když jste se dědy zeptali, jak se má, vždycky prohlásil: Jak je nakázáno. Když jsem mu volala, hlásila jsem se tady orel a on na to: Tady bříza, tady bříza. To byl náš fórek. Před několika měsíci mi s bodrostí sobě vlastní řekl, že ví, že už to může přijít kdykoli. Jako ta smrt. A jestli usmaží o pár řízků víc nebo míň, to už je jedno. Doufejme, že si to myslí pořád a jeho smrt bude vlídná dáma. Snad ho ještě stihnu.

Dnes ráno jsem strávila lítáním po lékárnách (včetně Motola a Homolky), abych si někde koupila overal pro vstup na infekční oddělení. Nikde neměli. Což je vážně divné, v téhle době. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem procházela kolem hospody, kde je označené odběrové místo. Pán zrovna strhával ceduli, protože odběry zřejmě definitivně skončily. Zkusila jsem to. Prostě jsem stručně popsala svou situaci, co potřebuji, že to nikde nemají, a zda by mi jeden ochranný oblek neprodal. Udělal dobrý skutek. Jeden proticovidový overal mi dal. Pravda, je to velikost XL. V civilním životě bych nikdy nepřipustila, abych můj oděv měl tuto velikost. Ne, že bych byla tak drobná, ale zařekla jsem se. Do značek, kde mají posunuté velikosti pro trpajzlíky a asijské míry, prostě nechodím. Víte, které obchody myslím? Jsou to ty, kde mají oddělení poruch příjmu potravy. Ale v tomto případě budu vděčná za cokoli. Tak pane, vážně díky! Máte to u mne. Nebo někdo jiný. Jako zavěšený kafe. Víte, co je zavěšený kafe? Byla to hospoda na Starým městě, kam jste mohli zavěsit kafe. Prostě zaplatit jedno kafe navíc. A někdo jiný, kdo zrovna nebyl finančně v kondici, si ho mohl vyzvednout. Prostě tak. Takže pán u mne zavěsil pomyslné kafe, tedy overal. A já ten dobrý skutek někde pošlu dál.

Dědu jsem stihla.

Dokonce byl vzhůru a jsem přesvědčená, podle jeho pohledu a kývání hlavou, že mne i v tom kosmickém oblečku poznal. Půlhodinku jsme spolu pobyli. Mohla jsem ho pohladit, držet za ruku, udělat mu křížek na čelo a popřát šťastnou cestu. A říct, kdo všechno ho má rád a že na něj všichni myslíme. Co bude dál, to nevím.

Poslední dobou jsem se probírala Vzpomínkami, sny a myšlenkami Carla Gustava Junga. Je mi velkou inspirací a naplňuje mne nadějí. V roce 1944 Jung prožil de facto klinickou smrt a napsal: Nic jsem už nechtěl, nic si nepřál, nýbrž existoval jsem takříkajíc objektivně: byl jsem, co jsem žil... Neexistovala už lítost, že něco odpadlo nebo že mi něco vzali. Naopak: měl jsem vše, co jsem byl, a měl jsem jen to. (Jaffé, 251) Taková je smrt podle toho, co vnímal on. Píše to tak, že bych se normálně začala těšit. Už o nic neusilovat, jen se oddat, jako plout po řece. Jung píše, že se mu už vůbec nechtělo zpátky. Ale musel, protože jinak bychom si v jeho knihách teď nemohli číst. Ty hlavní knihy totiž napsal až potom. A pak ta historka s ošetřujícím lékařem, to je věc. Jung píše, že se mu tam na druhém břehu zjevil jeho ošetřující lékař, takový mladíček, a lákal ho zpátky do života. Objevil se před ním v převleku jako prapůvodní lékař odněkud z Kósu, kde se narodil i Hippokrates. A Jungovi bylo hned jasné, že s tím doktorem není něco v pořádku. Že tam na druhé straně nemá být. Zlobil se na něj, až mu žena domlouvala. Mladý doktor ho přivedl zpět do života, ale Carl Gustav byl jeho posledním pacientem. 4.4.1944 se Jung probral a doktor sám upadl do horeček a do dvou dnů zemřel na otravu krve. Takových příběhů je Jungův život plný. Jako by žil v místnosti s otevřenými dveřmi, které má většina z nás zavřené, a někteří ani netuší, že v jejich místnosti nějaké dveře jsou. 

Když se Jung dostatečně zotavil, napsal: ... z nemoci pro mne vyplynulo ještě něco jiného. Dokázal bych to formulovat jako přitakání bytí - jakési bezpodmínečné "ano" tomu, co jest, bez subjektivních námitek.... A akceptovat svou vlastní bytost, takového, jaký právě sem. (Jaffé, 256)

V životě ani ve smrti nemáte jistotu. Tu Vám nikdo neslíbí. Musíte to prostě risknout. Máte jeden pokus. Cesta individuace, cesta k bytostnému Já, je cestou k sobě. Je dobré zkusit to do-o-Pravdy. Prochází-li člověk cestu individuace, žije-li život, musí počítat i s omylem a přijmout ho, jinak by život nebyl úplný. Neexistuje záruka - v žádném okamžiku - že nepropadneme omylu nebo smrtelnému nebezpečí ... Kdo jde jistou cestou, je téměř mrtvý ... Pochopil jsem, jak důležité je přitakání vlastnímu osudu ... a nemíchat se všetečně do jeho záměrů. (Jaffé, 256)

A tak teď myslím na svého dědu i dědu Junga a přeju si, aby odchod toho mého byl poklidný a smyslný jako fantastická kuchařská show.

A mimochodem. Carl Gustav také říká, že život nám klade otázky.

Důležité jsou otázky, ne odpovědi.

A To my přeci víme, proto jich nebudete ušetřeni ani dnes.

Jak si představujete smrt?

Bába s kosou nebo Brad Pitt v Seznamte se, Joe Black?

Zavěšujete kafe? A dobrý skutky?

A kupujete Nový Prostor? (Ne, tak koukejte začít! :-))

Těším se příští pondělí.