138. díl Baru: Děda a dějiny

Vážně bych Vám chtěla napsat něco veselého, u čeho byste se za břicho popadali a měli veselejší týden. Pandemie se pomalu zasouvá do šuplíku s nápisem dějiny... Jenže začala válka v Evropě a děda umřel. Takže teď většinu své mentální energie věnuji tomu, abych se udržela v obraze (tudíž sleduji zprávy) a nepropadala depresi (tedy nesleduji zprávy tak moc). A taky chci dědovi napsat krásnou pohřební řeč, protože nesnesu, aby mluvila nějaká cizí paní, která mého dědu nikdy neviděla, neznala, a neochutnala ani jeden z jeho pověstných chlebíčků. Ne. Napíšu to já. A napíšu to jako oslavu jeho života.

Ve škole se kluci v šesté třídě poprali, není divu v jedné třídě Ukrajinec a Rus, a to by se o nich dokonce dalo říct, že jsou kamarádi, a před lety, když tu byli noví, dost si pomáhali. Děti, které mám v terapii, mluví o tom, že špatně spí a mají strach. Stará paní učitelka, co učí pátou třídu, obvykle bývá otrlá a pro dobré slovo nejde daleko, sedí u mne v kanclu s hlavou v dlaních a říká: Teď bereme začátek druhý světový války. Řekni mi, Baru, co jim mám říkat. Dyť je to úplně to stejný. Jak jim mám vykládat o Mnichovu, když na Ukrajině se děje to, co se tam děje. Co jim mám odpovídat, až se budou ptát, jestli bude válka. Lidé jsou nepoučitelní.

A mne napadá, jestli se jednadvacáté století vážně rozhodlo opakovat to dvacáté, jenom, jak jsme všichni zrychlení, to bere hopem. Pandemie, krize, válka ... a co bude dál?

Volali mi z České televize, aby se zeptali, jak mají rodiče s dětmi mluvit o válce.

Vim já? Asi jako o všem. Prostě nedělat tabu. Zeptat se dětí, co o situaci vědí a co by vědět chtěli. Co cítí. Co se jim honí hlavou. Čeho se bojí. Naslouchat. Vnímat, co říkají. To je nejvíc, co můžete udělat. Odpovězme na jejich otázky adekvátně jejich věku. Neděsme je, ale nelžeme jim. A klidně mohu přiznat, že se bojím také. Že také přesně nevím, co se bude dít, ale že je nikdy neopustím a věřím ve vítězství demokracie, laskavosti, lidskosti a pravdy. A že válku na Ukrajině ovlivnit nedokážeme. Ani ono ani já. A tak se pojďme soustředit na to, co máme ve svých rukou. Vyvěsit vlajku nebo jít na demonstraci. Poslat trochu peněz na pomoc Ukrajině skrz humanitární organizace. Ráno si ustlat postel a dobře se naučit na test do školy. Protože je důležité, aby další generace byla vzdělaná, otevřená a uměla udržet řád, když je třeba. Prostě je dobré se chytit věcí, na které máme vliv. Jsou to drobky, ale je to jediný vliv, který máme. A ve škole se nepoprat, přestože někdo má jiný názor. Prostě násilí není řešení. A konkrétní lidé za situaci často vůbec nemohou. Ať už jsou Ukrajinci nebo Rusové. Vlastně je mi v něčem ještě více líto Rusů, kteří mohou být čestní a fajn, a teď jako by stáli na špatné straně. I s nimi soucítím.

A pak ty emoce. Mluvit o nich. Ptát se dětí, co to s nimi dělá, jak se cítí a co jim pomůže cítit se lépe. Ať nakreslí obrázek, ať mluví, ať si pustí hudbu... Jakékoli řešení, které jim pomůže cítit se lépe a neublíží jim ani nikomu jinému, je v pořádku.

A jít jim příkladem. V tom všem. Naše děti náš v určitém věku zbožňují, za to, jací jsme, a postupem času nás ten samý tvor upřímně nesnáší za úplně stejné věci.

V obou fázích nás však bedlivě pozorují. To si pište.

V první: óóó moje maminka, óóó můj tatínek.

Ve druhé: ne bože, matka a fotr... propadám se trapností, proč zrovna mne přivedli na svět takovýhle trapáci. A na to, jak mě přivedli na svět, nemyslím, rozhodně nemyslím, fůůůj!!! Ale pozorují nás. Pořád. A ať chtějí nebo ne, taky nás napodobují. V krizích zvlášť. Myslete na to. Když to zvládnou trapáci jako my, zvládnou to naše děti taky.

Hlavu mám plnou myšlenek. Přemýšlím, co napsat o dědovi.

Tak na začátek asi to, že se narodil v Praze v roce 1930. Vyprávěl mi, co všechno zažil se svým kamarádem Šišabónou. Šišabónu, kluka s šišatou hlavou, si děda určitě vymyslel, ale to nevadí. Nejraději jsem měla historku o tom, jak Šišabónovi rodiče jednou na plese vyhráli čokoládovou panenku a vystavili si ji ve slavnostním pokoji. Děda se Šišabónou z ní ujídali od prdelky, až z ní zbylo jen maskované torzo.

A pak tu historku, jak jejich domem v květnu 1945 proletěla puma a udělal díru durch, a jak se děda před nacisty schovával pod neckami, když procházeli dům od domu. (... tak to asi zase bylo v jednom filmu ... ale Bůh ví)

V každém případě se děda vyučil a po válce odešel za rodiči na Sever Čech.

A tam si vzal babičku Zdenu (musel jí mít moc rád, protože o ní celý život pečoval, i když to byla pěkná sekýrnice, ale to do toho proslovu nedám).

Jezdili na motorce a v sajtně vozili malého Jarouška, mého tátu. A později i foxteriéra Duxe.

A když se jelo na dovolenou, přidal na sajtnu děda i zahrádku se stanem.

Děda většinu života pracoval v českokamenických papírnách. A měl rád První máje. Chodili do průvodu. Bydleli na Dukelský, na hlavní ulici, a tak sledovali, jak se průvod řadí. A textilka Benar se Severočeskými Papírnami bojovali každý rok o nejlepší alegorický vůz.

Z dětství si dědu pamatuju, hlavně jako toho, kdo je v pozadí, ale stará se o to, aby všem okolo bylo dobře. Svařil nám houpačku, vařil svíčkovou, hlídal, abychom nepili na třešně, a vcelku vážně nás přemlouval, zda si nechceme toho nanuka nechat trochu ohřát. Páč jíst studený není zdraví.

Po revoluci se děda s babičkou radovali z toho, že se jejich synovi daří v obchodě, a pomáhali, jak mohli. Děda dělal údržbáře v pečovatelském domě a mě a moji kamarádku v sobotu klidně zavezl na diskotéku, aby nás pak o půlnoci zase vyzvedl. Bez přednášek, vyptávání a bonzování našim. Byl to formát.

Když děda ovdověl, nestěhoval se k synovi a snaše. K mým rodičům. A začal s kulinářskými skvosty. Kulajda, zemlebába, gulášek, palačinky, kachnička. U dědy jste nikdy nechtěli vědět, co přesně do toho dal, čistě proto, abyste nepropadli kalorické depresi. Ano, ve všem (teda skoro ve všem) byla smetana a nikdy ne ta 10 %, to byste dědu urazili.

Všechno chutnalo skvěle a opravdově.

Pro vnoučata měl děda vždycky nachystaná pitíčka nebo drobné mince.

Myslel na všechny naše narozeniny a svátky.

Postupem času se dědova vyprávění přibližovala s velkými dějinami.

Velké postavy a politici promlouvali jako jeho známí a většinu národních změn udělali společně s mým dědou. Bylo to úsměvné ...

Když přišla pandemie a všichni se hroutili, řekl děda mé dceři větu, která ve mně dodnes rezonuje. Víš, tahle pandemie je tu proto, abys měla jednou historky, pro svá vnoučata. Já ti vyprávím o válce, ty jim budeš vyprávět, co jsi zažila v pandemii.

Moudrost v obyčejných věcech.

Láska mého dědy se projevovala běžnými drobnostmi. Nepřidělávat starosti. Pohostit. Potěšit. Nakrmit zvířátka i lidi. Nezkazit legraci.

A i tahle každodenní nenápadná láska je silnější než smrt.

Takže Jaroslav Martan, bratr, tatínek, tchán, dědeček i pradědeček zůstane v našich vzpomínkách živý. Čest jeho památce. Tak se to říká?

Psali jste někdy smuteční řeč?

Jak by vypadal Váš pohřeb?

Kdo by tam promlouval a co by řekl?

A jaký by byl Váš epitaf?

... a příští pondělí bude něco veselého, slibuju :-))