139.díl Baru: Sex v šuplíku nenajdeš

Už kdysi před rokem jsem Vám vyprávěla, jak jezdím na supervizi za jedním týmem do vězení. V tomhle nápravném zařízení se setkávám se skupinou vedoucích jednotlivých oddělení. Vážně zajímavá práce. Řešíme klienty (chovance či vězně, chcete-li), týmové záležitosti i to, jaké to je tuhle práci vykonávat. Chlápci jsou velcí a namakaní. Na našich setkáních jsem jediná žena. Za dva roky, co se spolu pracujeme, už jsem si zvykla i na specifický slovník, který je součástí jejich autenticity. Je zajímavý, jak Vaše práce prorůstá Vaší osobností.            U učitelek v mateřské škole nikdy neslýchám ty vole, se kurva prober, a tak jsem si zapičoval, no.... A přesto nebo právě proto je v tomhle týmu bezpečno mnohem více než v leckteré školce, kde se oslovují Maruško a Boženko a kují proti sobě pikle. V krymu (ne na Krymu pozn.) nikdo nic nehraje. Poslední setkání bylo zvláštně osobní. Všichni byli nějací jetí a unavení. Mluvili o tom, jak se žije po dvou letech nepřetržitých změn, že už jim nezbyl čas na koníčky ani další akce a pomalu na ně doléhá věk. Jeden z nich, sympaťák asi mého věku, který by dle mého názoru mohl klidně sbalit kohokoli na ulici, kdyby se jen trochu usmál, povídá: Já nejsem starej. Já mám jen hodně odžito. Prostě už mám odpícháno a odpito. Už ani ta hospoda mě netáhne... Chápala jsem jejich únavu i nakročené vyhoření, ale zároveň mne jímal strach, že to vzdají. Tihle? Ne, tihle ne!

Po cestě domů jsem si říkala, jestli to takhle už bude pořád. Ta únava. Jízda na půl plynu.

Rozhodla jsem se, že se tomu nepodvolím. Ne. Musíme se trochu pohnout! Žít a nejen živořit. A tak teď s kamarády jedeme na hory do Rakouska. Alespoň na prodloužený víkend. Když jsme tam byli naposledy, začala pandemie, první případ se objevil v Insbrucku. Teď jedeme zase a začala válka na Ukrajině. Možná bychom na ty hory neměli jezdit!

Ale ne, nejsem narcis, tak doufám, že to není naše vina.

Fáze 1.domácí příprava:

Nevíš, kde mám rukavice? Můj muž stojí v předsíni, kouká do koše se zimními proprietami a nevidí nic. Dospělý muž. Je únor, tedy už nějakou dobu čepice, šály i rukavice všichni nosí, ne? Sakra.

Ty nevíš, kde máš rukavice? Zase?

Tady někde v tom koši.

Dyť jsou tady.

Tyhle ne.

Proč ne.

Ty jsou na běžky.

Tak který?

Ty lyžařský palčáky.

Ježiši, nevim, kam sis před dvěma lety uložil lyžařský palčáky.

Já je tu ale někde viděl.

Kdy?

Nedávno.

Kdy?

No nedávno jsem je viděl, když jsem nemohl najít ty normální, našel jsem ty lyžařský. A někam jsem si je dal, aby se mi zase neztratili. Abyste mi je zase někam nedali.

My, tedy já, jsem ti je rozhodně nikam neschovala.

Urazím se a odseknu: Si je najdi sám.

Muž vysype postupně všechny tři Ikea košíky, co v nich máme v předsíni zimní doplňky. Hrabe se v nich a mně se ho chce zabít. Stejně nic nenajde, jen pomíchá systém, ve kterém jsem se vyznala alespoň já.

Nebudu se tam dívat. Nebudu se tam dívat.

Mnohem větší starost mi dělá moje smrsklé oblečení. Za dva roky covidu se mi ve skříni normálně smrskly šponovky. Asi se vysušily jako ty mumie v Klatovech, a to jim ubralo o jedno až dvě čísla. Tak to bude peklo. Zapnu je s vypětím sil, ale rozhodně si v nich nemohu dovolit ladný ani jiný pohyb. Díkybohu za novinku posledních let. Prošívané sukně. Budu za dámu a pod sukní si nikdo nevšimne, že jezdím v rozepnutých mumifikovaných kalhotách.

Fáze 2. hory

Dojedeme v pohodě. V dohodnutém čase stejně jako vůz našich přátel, který vyrážel o hodinu dříve. Přestože po cestě proběhlo několik zastávek na občerstvení, blití, čůrání, jídlo proti blití a následné další blití naší dcery. Tímto se omlouvám se jedné rakouské vesnici, že jsem u jejich vzorně upravené krajnice zanechala modrý Ikea pytlík s obsahem natrávené české snídaně a svačiny. (Koukala jsem, po cestě zpět již tam nebyl, ale určitě se tak rychle nerozložil.) Ubytování v hotelu je v pohodě. Welcome drink je něco zeleného. Ano i v Rakousku už jede bio.

Můj muž několikrát po sobě navštěvuje wc za podivných zvuků.

To jsem se pěkně vypráznil! Podělí se s námi o své zážitky vždy, když se vrátí z oné místnosti. Neříkej mi to! Prosím tě, neříkej mi to. Nechci vědět nic otrávení a vyprazdňování žádného člena naší rodiny. Ani horem, ani spodem. Ne! Je málo méně romantických představ.

Ještě po obědě vyrazíme na půlden na svah. Nacpu si do kapsy pár Kinder bonbónů. Kterým již spoustu let přezdíváme lyžařské bonbony. Nejlépe totiž chutnají mražená z lyžařské bundy.

Dcera, která před dvěma lety normálně lyžovala a červená sjezdovka byla její standard, chytne paniku. Co když si to nepamatuju? Co když si to nepamatuju!!!!

To se nezapomíná! Tělo si to pamatuje. Pokřikuji.

Tělo jo. Já ne, prohlásí a na začátku sjezdovky udělá pluh a postoj, který opustila v lyžařské škole ve svých čtyřech letech. Tedy před sedmi lety.

Že by se to vážně dalo zapomenout? Jako matka začnu být neklidná.

Ostatní z výpravy odjíždějí.

Dcera pláče a upírá pohled na boční stranu sjezdovky.

Je tam propast, je tam propast! Vykřikuje úzkostně.

Jo. Je tam propast, tak tam nejezdi, a hlavně se tam nekoukej.

Úplně vidím svou matku. To mi na trpělivosti a laskavosti nepřidá. Sežeru dva bonbóny, které jsem původně chtěla nabízet dětem.

Zapnu program motivační trenér a fandím a povzbuzuju, až úzkost úplně zmizí.

Úúúfff. U vleku nabízím, zda si někdo nedá lyžařský bonbon. Všechny děti odmítnou. Není něco špatně?

Na konci dne si dcera pochvaluje, jak si to užila, a že zítra vyráží hned ráno.

Já jsem úplně vyždímaná. Bonbony jsem snědla další tři.

Margit (nevím, kde tu energii bere), objeví, že je v obci bazén. A když je v obci bazén, musí se využít. Tak to Margit má. To se prostě musí! A nejlépe první den, kdy ještě nejsme tolik unavení. Přece. Nemám sílu. A tak předrahá Margit bere všechny děti, pomrkávaje na mne, že to je skvělé, že máme dvě hodiny na pokoji s mužem sami pro sebe. Ideální čas spolu pobýt a dobít vztahové baterky manželským sexem.

Mám nohy jako konve.

Muž se svlékne, aby mi ukázal, že na sedření holení do krve stačí tři hodinky.

Ona mu ta paní v půjčovně říkala, jestli nechce pohodlné Solomony, ale ne, prohlásil, že vždycky jezdil na závodních slalomkách, tedy ať mu dá ty nejtvrdší přaskáče Techniky. Které přezdíváme španělská bota. Krvavé holeně vypadají děsivě. Muž si pochvaluje, že alespoň nemokvají. Je zmožený, sleduje zprávy z Ukrajiny a pak se dojde vyprázdnit počtvrté, aby mne následně podrobně informoval o průběhu.

To nedám. Margitina pobídka zůstane nevyužita.

Jsem úplně mrtvá. Hlavně, že se to dá na něco svést.

V následujících dnech již se příležitost nezopakuje.

Fáze 3. Výlet do Annabergu

Při snídani dítě prudí, že nebude jíst, protože teď zrovna se mu nechce. V sousední rodině, jejich dcera je šestiletá, a tedy mnohem ovlivnitelnější, zdálo by se, na tom nejsou o nic lépe. Poprvé v životě vidím, jak si někdo dává vejce na hniličku a do toho si vmíchává Nutelu. V průběhu víkendu pochopím, do čeho všeho je možné Nutelu přidat. Jako motivace.

Vlastní dítě donutím sníst housku za mohutného pláče. Je mi úplně jedno, co si na ní dá.

Muž prohlásí, že vejce jsou zřejmě od místních kraviček. Jojo, už nám hrabe všem.

Na pokoji si pak dcera oblékne lyžařské triko naruby. Když jí opravdu něžně a se vším psychologickým citem poprosím, aby si ho otočila, páč v něm bude celý den, bouchne dveřmi a vykřikuje: Proč v téhle rodině není nikdo normální!

Dá si někdo lyžařský bonbon?

I z vedlejšího pokoje se ozývá protest. Margitin syn odmítá lyžařské kalhoty po sestře. Jsou totiž svítivě růžové. Margit mu vysvětluje, že gender už je přežitek, seděly by mu báječně a bude v teple. Kluk je charakter a už ve svých dvanácti ví, že gender je možná přežitek, ale, když si na sebe jednou oblékneš sestřiny růžové kalhoty (a nejsi Jára Cimrman), svět už nikdy nebude v pořádku.

Vyrazíme na svah a všichni si užívají slunce a sníh.

Další den proto usoudím, že všichni již jsou zdatnými lyžaři a navrhnu výlet do Annabergu.

Před dvaceti lety jsme tam jezdívali. Je to skrz celé lyžařské středisko, několik vleků a lanovek. Výlet cca 2 hodiny tam, oběd v Annabergu v nějaké romantické chaloupce na svahu, a hoďku a půl zpátky.

Počasí nádherný.

Na druhé kotvě Margit spadne speciální sluneční klip na brýle a než ho sebere, přejedou ho cca šestnáctery lyže. O jeho dalším použití mám pochybnost. Nálada na výletě houstne. Dcera je statečná. Spadne pouze dvakrát. Při druhém pádu však leží na kraji sjezdovky a úpí. To bolí, to bolí. Děsím se. Protože odmítá říct, co přesně jí bolí. Pak se dozvím, že zadek. Tak to je dobrý. Bolest vystřídá rozhodnutí: Nikam nejedu, nemá to cenu!

Jsem v polovičce cesty, tam i zpět přes tři vleky. Prostě dolů bude muset.

Po deseti minutách ji přemluvím.

Dáš si lyžařský bonbon? Jeden si dá, to je dobrá zpráva.

Restaurace v Annabergu, kterou jsem si vysnila, přetéká lidmi a je velkým zklamáním. Najdeme polovinu stolu a najíme se. Před těmi dvaceti lety to tu bylo nějaký jiný. Připadá mi, že před dvaceti lety byli všechno nějaké hezčí.

Dám si lyžařský bonbon.

Večer se sejdeme všichni na chalupě, paradoxně už mne nohy téměř nebolí. Už si zvykly.

Holčička z vedlejší rodiny má pod okem moncla. Jela jsem do lesa, povídá, a byla tam větvička! Ale netrefila se mi do očička! Tak mohlo být i hůř. Je ale veselá a neodolá mojí nabídce a dá si lyžařský bonbon.

Margit si nedá. Vypráví, že si radši dala Energii života. Což mimochodem neznamená dát si panáka (má suchý únor) ani žádné stimulanty, ale speciální dámskou vložku s bylinami.

Obsah večerní konverzace naší výpravy jsou tedy: otlačeniny, bolesti, modřiny, úroveň vyprazdňování a nově i použité dámské vložky.

Poslední den už jsou všichni rozježdění, svítí slunce a nikoho nic nebolí.

Děti se konečně začnou zajímat i o lyžařské bonbony.

Bohužel došly.

Fáze 4. Zpátky doma

Kočka přežila a neprovedla žádnou hanebnost (a Evžen byl pečlivě vypnut).

Peru hory prádla. Vybaluji. Ukládám do šuplíků.

Asi už mám taky hodně odžito.

Můj muž mne sleduje a zeptá se: Co tam hledáš?

Ukládám fusekle, a tak jen zvednu pohled a obrátím oči v sloup, protože to je vážně blbá otázka. Co bych tam tak mohla hledat.

Ale sex v šuplíku nenajdeš. Prohodí laškovně můj muž.

No, to nenajdu. Musím se zasmát.

Tak třeba si můj muž taky všiml, že živoříme... a třeba s tím něco udělá.

Možná si teď říkáte, jestli se teď po návratu ty jeho lyžařské rukavice našly?

Nenašly.

Třeba je najdu, až budu hledat šnorchly a boty do vody.

A to bude brzy. Doufám.

Byly jste letos na horách?

A taky Vám mumifikuje oblečení?

A dá si někdo lyžařský bonbon?