140.díl Margit: Inter arma
Chtěla jsem psát o tom, jak jsme byli na horách a co komu z nás spadlo z vleku. Chtěla jsem psát o tom, jak jsem slavila polonarozeniny a můj byt teď vypadá jako květinářství. Chtěla jsem psát o tom, jak se náš vztah s milým po tom roce změnil. Chtěla jsem psát o tom, jak jsem si prohlížela album s dvacet let starýma fotkama a moje máma tam vypadala skoro mladší než já teď. Ale nějak nemůžu.
Připadám si paralyzovaná.
Je válka.
Nemám strach. Nejsem v panice, že sem vtrhnou ruské tanky, ani že ten magor na východě zmáčkne červené tlačítko a tady všechno lehne popelem po jaderném výbuchu a sto let tu tráva neporoste (i když obojí se klidně může stát). Jsem paralyzovaná tím, že myslím na všechny ty, kteří v téhle válce umírají a jsou k smrti vyděšení v krytech či se zbraní v ruce. Jsem paralyzovaná vlastní bezmocí.
Myšlenkami na všechny, kdo opouštějí své doma, aby jinde v cizákově přežili do doby než budou moct přepočítat své padlé příbuzné. Modlím se a vysílám lásku a soucit všem těm, kdo se teď bojí a kterým hrozí smrt, ale to je tak všechno, co můžu. Nemám názor na to, co by mělo udělat NATO, Američani nebo kdokoli jiný. Sedím tu, modlím se, ať to skončí s co nejmenšími oběťmi a po tvářích se mi koulí slzy.
Nemám příliš kapacitu pomáhat. Ještě stále mám energie sotva pro sebe a své nejbližší a při jakékoli větší aktivitě po chvíli zhasnu jak žárovka s prasklým vláknem. Nezvládnu ve volných dětí hlídat uprchlické děti, nemám byt ani peřiny, které bych poskytla potřebným, zvládla jsem jen poslat nějaké peníze, mluvit o jejich straších se svými dětmi a klienty a sdílet na Facebooku užitečné příspěvky jiných - pohádky a učebnice v ukrajinštině, odkazy na pomoc, rady, jak o válce mluvit s dětmi, jak se postarat v první řadě sám o sebe. A o ty úplně nejbližší.
Vzpomínám na babičku, která měla včera sté výročí narození a která byla během té poslední velké evropské války několikrát zasypaná v krytu a celý život se pak s výkřikem budila, když pod okny projel rámusící náklaďák. Ve špajzu měla vždycky velkou zásobu mouky, cukru a soli, kanystr petroleje a petrolejku a pod polštářem balíček marek. Věřím na genetickou paměť. I já se při rámusu budím a chci utíkat do sklepa, i já mám problém projít pod mostem, pod kterém jede vlak a nelehnout si přitom obličejem k zemi a rukama za hlavou.
Snažím se starat sama o sebe, abych měla co nejvíc sil po co nejdelší dobu. Podle Barčiny rady stelu každé ráno postel - normálně to dost flákám, ale Baru má pravdu, pomáhá to. Soustředím se na běžné radosti - svítící slunce, volné odpoledne s milým, studené nohy mých dětí pod mojí peřinou, karetní večírek ve čtyřech, povedená večeře, tulipány ve váze... Zvládám projít kolem směnárny a nevyměnit si koruny za valuty a nenacpat si je do podprsenky spolu s občankou, kdybych náhodou musela najednou prchnout. Zvládám nenakupovat víc potravin, než aktuálně potřebujeme.
Snažím se nevyčítat si radosti, které mi život přináší ani luxus, který si dopřávám. Když si kupuju nové šaty, odháním myšlenky na to, kolik plen a vložek by za to měly ukrajinské ženy a děti. Když lyžuju v Alpách, nemyslím ani na to, že bychom neměli nikam jezdit (páč jak už psala Baru, když jsme vyjeli posledně, začala pandemie, když jsme do Alp vyrazili tentokrát, začala válka), ani na to, že se už možná nikdy nikam nepodíváme. Dýchám, cvičím, uklízím, pracuju, miluju se, vařím, spím, raduju se, procházím, zpívám, maluju, žiju jako obvykle. Nebo aspoň co nejblíž k tomu. I proto jsem teď sáhla k napsání tohohle příspěvku - dává mi to šanci upustit kus myšlenek, emocí, zažít aspoň pidi-katarzi.
Narazila jsem na zajímavý příspěvek, který válku Ukrajiny s Ruskem a konflikt Zelenskeho s Putinem popisoval mytickým jazykem boje původně vysmívaného slabého klauna s ďábelsky krutým tyranem. Z klauna se stane hrdina, který dovede prostý lid k vítězství, krutý král zmizí v propadlišti dějin a zem může zase díky poctivé práci svých prostých lidí vzkvétat. Ne nadarmo mi poslední dobou zní v uších Krylovo "král do boje táh´... inter arma silent musae... a zem žila dále a neměla krále, klaun na loutnu hrál..."
A tak se modlím, držím hrdinnému klaunovi pěsti a přeju všem bytostem mír v duši i ve světě hmotném.
Jak se o sebe staráte vy?
A co myslíte, že nám popadalo z toho vleku?