142.dílBaru: Al abuela dotu gla!

Al abuela dotu gla. Doors closing. Nastupuji do vagónu. Něco je jinak. Okolo sedí samé ženy a jedna drží dítě. Vagón je poloprázdný. Za harmonikou dělící vagón na polovinu je přecpáno. To vážně musí ženy cestovat zvlášť? I já? To je diskriminace!

Postupně pochopím, jaká je to služba. Když cestuji s mužem a dcerou do centra. Z našeho hotelu průměrně 90 minut. O EXPU nemluvě, tam to trvá dvě hodiny. Dubaj má totiž cca 70 kilometrů na délku. Dubajské metro má tři typy vagónů.

1.Gold class, o té si můžeme nechat jen zdát. (A mastňáky emíry za zavřenými dveřmi samozřejmě pohrdáme. Bůhví, co tam dělají.)

2.Oddělení pro ženy a děti. Růžově označený vagón, kam nesmí muži vstoupit pod celkem mastnou pokutou.

3.A zbytek světa. Cestování se zbytkem světa znamená testosteronový kotel. Muži jsou velmi galantní a často Vás pustí sednout, je-li kam, i když se připraví o hodinu pohodlí. Pokud ovšem nedojde na výstup a nástup. Výstup a nástup z a do přecpaného metra totiž probíhá současně. Přestože cedule u dveří bezpilotního metra nabádají k umožnění výstupu ostatním před počátkem naloďování. Ve skutečnosti se dveře otevřou a Vy se musíte vší silou opřít do mužů všech možných ras a původů, Indové, Číňani, Arabové, ti všichni stojí a nic. Evropský turista se pozná podle toho, že se domnívá, že výkřiky "excuse me" něco pomohou. Nepomohou. Musíte se opřít celým tělem a tlačit. Eventuálně před sebou tlačit dítě. Nikdo se nezlobí, nikdo nesmrdí, je to kolorit. Ráj frotéristů. Chceš se mezinárodně potulit, vyraž do Dubaje. Takže, pokud jste žena, rázem oceníte, jak krásné je být diskriminována v růžovém oddíle.

Strávila jsem jarní prázdniny v Dubaji. Chtěli jsme s rodinou vidět EXPO 2020 a ohřát se. Co bych Vám tak o Dubaji řekla. Mnozí pějí chválu. Obrovské domy a malá pé .... Ega. Asi. Tu zkušenost nemám. S těmi egy. Koukáte vzhůru a žasnete, co lze postavit ze skla, betonu a železa. Jenže pak se podíváte pod své nohy a dojde Vám, že jste pořád v poušti. Vše je vyrváno přirozenosti přírody. Vše je triumfem člověka. Ale žijte v klimatizovaném ráji. Klimatizované metro, tunely a přechody mezi domy. Klimatizovaný hotel a restaurace. To by pro mne dlouhodobě rozhodně nebylo, začnu mít pocit, že i vzduch je umělý.

Ženy různého stupně maskování. Od turistek v kraťasech, po místní Asiatky běžného vzezření, Indky v závojích, a muslimky zahalené od hidžábu (což je vcelku módní šátek různě barevný kolem hlavy) po nikáb a abáju (závoj a černé zahalení celého těla), kdy z dané ženy vidíte jen obrovské tmavé oči. Překvapivě často silně nalíčené a s uměle prodlouženými řasami. Přemýšlím nad tím, zda pod nikábem mají ještě roušku. Nebo ne. Pro ně vlastně žádná velká změna.

A na pláži burkiny.

Ten oděv mě fascinoval. Na pláž přichází obtloustlý mladý muž v o dvě čísla větších sešmajdaných sandálech, v khaki maskáčových kraťasech s kapsami, z nichž vylézá špek (samozřejmě to nemá z vepřového) a nátělník taky nepůsobí zrovna lichotivě. Vedle něj cupitá žena v Burkinách: legíny, šaty a kukla na hlavě z plavkoviny. Tak si užijí společný den na pláži. Dcera se ptá, jak to ty holky dělají, když jim pod to zaleze písek. Hlavně tam, víš kam, mami? Jak to dělají s pískem nevím. Nevím ani jak to dělají ve spoustě jiných věcí. Dobrý je, že se v tom určitě na slunci nespálí. V mých představách jsou pod hábity všeho druhu schovány dlouhovlasé krasavice a tajemnýma očima. Ale možná taky ne. Možná se tak zamaskuje i kdejaký neduh. A možná pod tím mají modré vlasy a tetování.

Kromě metra mám ještě jeden fascinující zážitek z dopravy v Dubaji. Autobus. Klimatizovaný samozřejmě. Na jedné zastávce uprostřed města (představte si třeba křižovatku na Vypichu) zastavíme. Řidič odchází ven. Několik minut nic. Nikdo z cestujících se nediví. Vykukuji ven. Řidič právě vybalil kobereček, položil si ho v plném provozu před autobus a modlí se. Prostě přišel jeho čas. Když musíš, tak musíš. Zřejmě to autobusáci mají i v pracovní smlouvě. Po pár minutách nasedne zpět a jedeme. Proto je zřejmě metro bez řidičů a busy jezdí orientačně, podle toho, kdy a jak byla modlitbička.

EXPO 2020 je přehlídkou lidského umu, architektury a vynalézavosti. Mě ale zase nejvíce zajímá ta lidská směsice. Pestrost a barevnost. Pravý portugalský burgr na Expu v Dubaji Vám prodá anglicky mluvící Číňanka.

Na hřiště přichází chlap v prostěradle s pěti ženami. Některá asi bude dcera nebo sestra, další manželky nebo příbuzné. Ví Bůh. Ví Aláh.

Kolem projde dívčí škola v černých hábitech. Jedna holka se oddělí, aby se ke mně přitočila a řekla mi, že se jí líbí barva mých vlasů. Ráda bych jí to oplatila, ale její vlasy si mohu jen představovat. A třeba jsou modré :-).

Program pro děti je bohatý. Dinosauří loutky, alegorické vozy, představení, občerstvení a wi-fi. Co více si přát. Všichni jsou spokojení. Až na motače balónků a hlídače zajíců. To jsou zřejmě nejhorší profese na celém Expu. Uprostřed parku sedí tři obrovští nafukovací zajíci. Okolo piknikují lidé a každý se s nimi chce vyfotit. Když provedete něco hodně ošklivého, zřejmě dostanete službu u zajíců. Musíte lidem všech národností vysvětlovat, že na obrovská zaječí těla se nesmí šahat ani u nich posedávat. Během patnácti minut, kdy jsem mu to počítala, to ten chudák hlídač musel vysvětlit třicet šestkrát. Nechci vědět, o čem se mu v noci zdá. Hůře už je na tom jen motač balónků, který má na hlavě speciální balónkový klobouk a s veselou tváří přináší plnou náruč balónků párkovitého tvaru, ze kterých nejdříve motá dětem figurky, pak už jen meče, se kterými se následně děti všech národností společně mydlí a v poslední fázi už ten nebohý pán jen prchá před mezinárodními davy dětí, které se dožadují dalších a dalších balónků.

Moře. To je prostě nepřekonatelné. Takhle v březnu si vyhřát kosti ve 35 stupních a vykoupat se v Indickém oceánu ... to je k nezaplacení. Moje poslední dnešní historka pro Vás se jmenuje Prdlé plavky. Největším přáním mé dcery byla celodenní návštěva vodního parku Atlantis. Možná znáte z Instagramu. Je to ten park, kde (pokud si vystojíte jedno či dvouhodinovou frontu!) můžete sjet kluzavkou do průhledného tunelu se žraloky a mantami. A také je tam famózní dvoukilometrová divoká řeka, která Vás na nafukovacím kruhu během třiceti minut proveze celým areálem. Nádhera. Pokud se Vám ovšem nestane to, co mému muži. Někde u třetích peřejí mu totiž prdly jeho vetché červené plavky. Několikrát jsem ho přemlouvala, že je měl už když jsem ho poznala (a ani tehdy nebyli nové) a ani nejlepší plavky nevydrží více jak dvacet let. Nechtěl je vyměnit za nové. Měl je rád. A právě tyto jeho oblíbené plavky se rozhodly pro působivý odchod právě na divoké řece světově proslulého akvaparku Atlantis v na oblečení poněkud prudérních Emirátech, kdy mohutně prdly v přední části durch a odhalily, co mohly. A tak se můj muž zanořil hlouběji do kruhu a poctivě absolvoval všechny sjezdy i výjezdy (po trase jsou totiž dva tobogánové "vleky") doufaje, že nebude zatčen za nevhodné odhalování na veřejnosti. Na konci plavby jsme ho evakuovali za pomoci ručníku a se strašlivým záchvatem smíchu. Na dalších dvacet let jsem mu pořídila krásné modré plavky s nápisem Atlantis.

Po příletu domů jsme ještě stihli s Margit v neděli 20.3. vynést Moranu a pokusili se utopit Putinovu moc, válku, epidemii, nenávist, zimu, blbou náladu, zahořklost i kila na víc.

Jaro vítej!

S prohřátými kostmi se mi na jaro čeká mnohem lépe.

Co si myslíte o zahalování žen v arabských zemích?

Kterým vagónem byste cestovali Vy?

A co chcete spálit společně s Moranou?

Jaké by mělo být Vaše letošní jaro?