145. díl Margit žije! Postcovidum

Jela jsem jako dráha a začínala mlít z posledního. Bylo potřeba se zastavit. Věděla jsem to. Říkala jsem to. Snažila jsem se. Ale bylo toho TOLIK, co bylo potřeba udělat, TOLIK, co bylo možné zažít! Klienti potřebovali konzultovat, firma potřebovala vymýšlet nové projekty, odcházející kolegové potřebovali nahradit, děti si potřebovaly povídat, domácnost potřebovala uklidit, jídlo potřebovalo uvařit, zasněžené svahy volaly po olyžování, narozeniny bylo potřeba oslavit, Moranu bylo třeba utopit, s milým bylo potřeba se pomilovat... a tak pořád dokola. Až přišel covid. Samozřejmě až ve chvíli, kdy RUS NAHRADIL VIRUS a o nemoci se přestalo mluvit a psát. Jsem holt trochu opožděná. Smetl syna a vzápětí mě. Samozřejmě těšně po velkorodinné oslavě, kde jsem se olíbávala s polovinou Severních Čech... Covid mě zastavil. Smetl mě do postele silou uragánu. Bylo to sice poměrně krátké, zato intenzivní. Takhle zle mi teda dlouho nebylo. Ještě že jsem očkovaná a trvalo to jen asi 3 dny plus rekonvalescenci.

Nebyla jsem téměř schopná vstát z postele. Hlava jako střep, ukrutná rýma a otravný kašel. Vykouknout, vyčůrat, napít a zase spát. A tady se ukázaly výhody mnohomužství - tedy ne, že bych měla více partnerů, jen ten můj bývalý muž je se mnou stále nějak propojen (minimálně organizačně kvůlivá dětem) a ten současný se o mě stará jak o vlastní pořád. První den jsem spala a nejedla, další dva dny jsem byla živa skvělým kuřecím vývarem od svého bývalého muže, čtvrtý den dorazil můj současný muž a vyzbrojen respirátorem mi uvařil vývar hovězí, z nějž jsem živa dosud - on sám teda tvrdí, že takový hrnec vývaru sní max za víkend, já ho mám nejméně na týden a ještě tři porce do mrazáku.

A pak teda pekelná únava. Postcovidum. Pravda, vzhledem k mému předcovidovému tempu taky může jít o známky vyhoření. A nebo stáří (mám všechny příznaky!). A nebo neustále přicházejícího a couvajícího jara. Ale neustále se mi trochu motá hlava, furt bych spala a děsně bolí každá myšlenka. Vypadávají mi slova, když mluvím, vmezeřují se mi písmenka, když píšu, zapomínám, co jsem chtěla udělat a kam jsem šla. Dneska jsem ještě bezpečně izolovaná a pracovní proces pomalu jen trénuju poskytováním online konzultací, online poradou a nějakou tou administrativní činností, zítra to ale vypukne naplno. To jsem teda zvědavá! Uvědomila jsem si ale díky tomu covidovému zastavení, že už NECHCI tolik pracovat. Kolegyním na recepci jsem zadala přísné paramatry maximálního možného počtu klientů na den a rozhodla se některé dny propůjčit svoji ordinaci mladé kolegyni. Na klinice, kde vypomáhám, vehementně opakuju, ať se mnou už od května nepočítají. Začala jsem plánovat letní dovolenou. A pokukuju o platformách online terapií a přemýšlím o terapii z pláže.

Tak možná se vám příště ozvu jako polorentiérka. Ale to mě asi děti a muži nepustí.

Co zastavuje vás? 

A jaký vývar máte radši?