146. díl Baru Chybné úkony a mé budoucí já

Příspěvek o kognitivních funkcích z minulého pondělí vyvolal mezi mými známými divoké diskuse. Kolegyně se přiznala, jak omylem ukradla knihu došlé pošty v kanceláři a dva dny ji nosila v kabele, aniž to tušila (to se po ní mnoho lidí skutečně shánělo a všech se ptali i jí ...) a jiná nás všechny trumfla, když mi na chodbě povídá: Už jsem jako ty! Podívej se na mě pozorně.

Koukala jsem a nechápala.

No, mám každou botu jinou!

No jo! Fakt. Vyvalila jsem oči a nepochopila, proč říká, že je jako já.

Určitě tam bylo ráno šero, pokoušela jsem se zmírnit svou reakci.

Jo šero, samozřejmě, že tam bylo šero..., chechtala se kolegyně a statečně se se svým omylem každému vychloubala. Tomu říkám aktivní coping, ještě z toho udělala zábavnou historku pro druhé. Na její obranu chci říci, že boty byly obě černé a vlastně si i trochu podobné. Mně se jednou stalo, že jsem vyběhla do parku a zjistila, že mám na jedné noze černou a druhou světle šedou. Ale to už je spoustu let ... ještě před covidem. A to, kolikrát jsem ze školky vcházela do metra s návleky na nohou, to snad ani nemusím počítat.

Ta stejná kolegyně si téhož dne objednala dvoje rodiče na stejný termín schůzky.

Hlavně ať neříká, že je jako já! Dyť je o generaci starší.

No čekají nás zajímavé časy.

Uklidňuje mne, že i má dcera (jedenáct let, skvělé studijní výsledky, covid nikdy neměla) v minulém týdnu uklidila spolu se zbytky snídaně do lednice i zubní pastu a na kroužek dramaťáku vyrazila o hodinu dříve.

Prostě maglajz.

V roce 1901 vydal Sigmund Freud knihu Psychopatologie všedního života, kde věnoval hodně pozornosti chybným úkonům. Ten by se teď rozhodně poměl. Tolik studijního materiálu.

Freud píše, že do této široké skupiny běžných, lidských chyb patří: založení (věci), zapomenutí (dočasné), přeřeknutí, přeslechnutí, mylné čtení, předsevzetí (na jehož plnění dočasně zapomeneme), ztracení (věci), plus nejrůznější druhy omylů.

Psychoanalytici totiž na běžné chyby nevěří. Věří, že z nás někdy vypadávají věci, co měly zůstat skryty. Za chyby pak nemůže únava nebo bolest, ty ale mohou naše zábrany oslabovat a usnadňují přeřeknutí.

Znala jsem jednu manželskou dvojici, kdy žena o svém muži zásadně mluvila: Ten udělal tohle, ten řekl tamto ... ten mi nabídl...

Komu nemůžete přijít na jméno? Ten, ten ...

Nemohla přijít na jméno svému muži, bylo to tááák nápadné, úplně to tahalo za uši... ale ona to zřejmě vůbec netušila. Jestli jsou spolu dodnes, to nevím, ale vztah to byl více než podivný. Měli tři syny, u nichž vážně hrozilo, že se nedožijí dospělosti. Byli sportovně nadaní, jejich matka je ve sportech všeho druhu velmi podporovala, ale postupem času utrpěl každý z nich nějaký vážný úraz. Jeden spadl při lezení ze skály a půl roku strávil v sádrovém lůžku, aniž by se vědělo, zda ještě vstane. Vstal. Druhý měl autonehodu a ten třetí přišel o oko, když po něm bratr v rámci vánoční pohody hodin svícen. Všichni se dožili dospělosti, ale všichni prchli z té domácnosti, jak nejdále mohli. Žijí ve Švýcarsku, v Anglii a v Kanadě. Asi pud sebezáchovy.

O zapomenutí či ztrátě Freud píše, že ztratit můžeme věc od někoho, koho nemáme v lásce, nebo pokud se nám daná věc už nelíbí a chceme mít záminku k tomu, koupit si jinou. Ke stejnému účelu poslouží, když věc rozbijeme. Existují i chybné úkony, jejichž vysvětlení přišlo až v budoucnosti, které byly určitou předzvěstí toho, co se teprve má stát. To si představuji jako situaci, kdy nestihnete autobus a on má nehodu. Slyšela jsem vyprávět člověka, který měl letenku na let Airbusu A320 ze španělské Barcelony do německého Düsseldorfu 24.3.2015. Pohádal se se ženou a let zrušil. Byl to ten let, který bohužel pilotoval německý depresivní pilot a v rámci své sebevraždy s sebou vzal dalších 150 lidí, když to napral přímo do obrovské hory. Někdy se Vám můžete stát, že něco důležitého zapomenete, a musíte se vrátit. Možná, že právě tahle cesta domů Vám může zachránit život nebo na ní potkáte svou životní lásku. Anebo se nestane vůbec nic. Ale Vy se nikdy nedozvíte, jaká by byla ta cesta bez Vaší sklerózy. Efekt motýlích křídel. Původně uvažovaný v kontextu změn klimatu jako otázka, zda třepot motýlích křídel v Brazílii může způsobit tornádo v Texasu. Nebo mu zabránit. Nedávno jsme si o něm vyprávěli s jedním mým klientem. Ne v tomhle meteorologickém slova smyslu, ale v tom filozofickém. Že všechno je relativní. Že nikdy dopředu nemůžeme vědět, co je správně. Ale že nás to někam táhne...

Je hezký si v chybách hledat hlubší význam.

Víte jaká je moje opakovaně nadužívaná věta?

"To je hezký..." uvědomuju si to, říkám to fakt často, padá to ze mě, ale nemůžu si pomoci.

Možná je to zlozvyk. Ale lepší než třeba: "To mě poser..."

Mohla bych totiž taky operovat tvrdými daty a to, že naše populace míří do intelektuální záhuby, a to se mi nechce. "Koronavirus způsobuje poruchy mozku podobné zestárnutí až o 10 let", tvrdí studie na 85 000 lidech. U těžkých průběhů s hospitalizací se ukazuje pokles IQ o 8,5 bodu či zestárnutí o 10 let. U pacientů s lehčím průběhem jsou následky v průměru poloviční, tak neboj, Margit. U lidí, kteří covid vyleželi doma, byly zaznamenány následky srovnatelné s poklesem IQ o 4 body nebo zestárnutí o pět let. Mimo to u těchto pacientů vědci naměřili horší výsledky testů logického uvažování, problémy s určováním významů slov, zhoršení prostorové orientace a udržování pozornosti. V poslední době mi lidé vyprávějí i o poruchách spánku. A to mě poser, na tyhle data já se koukat nechci. Já chci věřit, že všechno je to přechodná fáze, a že se z toho nějak všichni vyhrabeme.

Navíc jsem teď zažila něco opravdu hezkého.

Připletla jsem se ke skupině žen, které se vzájemně podporují. Každá jiná, každá v jiné životní fázi. Byla to vlastně náhoda (pokud chcete na náhody věřit) a setkání s nimi předcházelo několik okolností, na které by bylo vážně snadné se vymluvit. Hodně práce, vyčerpávající porada, hnusné počasí a návštěva pohotovosti v Motole s dcerou... mohla jsem si říct, že dneska už to nedám. A stejně jsem jela a s těmito dvanácti výjimečnými ženami, z nichž jsem před tím znala jen jedinou, prošla velmi zvláštní řízenou meditací. V té meditaci, která trvala více než hodinu a protahovala mne různými vrstvami, výšinami a hloubkami mé mysli, jsem na konci potkala své budoucí já. Prostě sebe za pár let, tak jak bych ho chtěla mít. Míla, která meditaci fantastickým způsobem vedla, tvrdí, že možné je všechno. Jen se proto rozhodnout. Nabídla nám možnost se potkat se svým budoucím já a zeptat se ho. Co máš, co já ještě nemám? Co potřebuju? A mohli jsme si od něj vzít i nějaký dárek.

Moje budoucí já mělo zrovna autogramiádu knih. Strašně se mi tlemilo a řeklo mi, že mi nic nedá. A já na to povídám jak malej fakan, že přece máme dostat nějaký dárek. Ostatní určitě něco dostanou! Jak k tomu přijdu!

Cha cháááá, smálo se mé budoucí já, byla to okouzlující žena, vtipná a pěkná mrcha.

Nic ti nedám. Nic nepotřebuješ. Buď trpělivá, dyť ty všechno máš.

Nemohla jsem se s ní rozloučit, tak dobře mi s ní bylo. Trochu jsme se zakecaly... Ale meditace pokračovala a už bylo vážně třeba vrátit se na Zem.

Nevím, čím to je, ale od té doby se ve mně rozhostil obrovský klid. Těžko se to vysvětluje. Prostě klid.

A to je hezký...

Vzpomenete si na nějaký svůj chybný úkon z poslední doby?

Věříte v motýlí efekt?

Myslíte si, že společnost degeneruje?

A jaké bude Vaše budoucí já? Za tři nebo za pět let.

___________________________________________________________________________

Zdroj studie: https://www.lidovky.cz/svet/koronavirus-zpusobuje-poruchy-mozku-podobne-zestarnuti-o-10-let-tvrdi-nova-studie.A201027_142640_ln_zahranici_livs