147.Díl Baru: Zpověď dietářky o Velikonocích

Začalo to nenápadně a zcela nečekaně. Na tobogánu. V Dubaji na tobogánu. Na tobogánu? Co je to za blbost, ses tam někde zašprajcla a usoudila jsi, že jsi tlustá? Ne, ne. Na tobogánu v Dubaji, před tím než Vás pouští na speciální sjezdové čluny, tak zváží Vaši posádku, zda vyhovujete předepsaným standardům. Hnusný formalisti! Kdo to kdy viděl! Bohužel, dcera se courala, a tak jsem na té váze chvíli stála sama. Teda fuj, to číslo není moje! Ale je, ale je! A i v Emirátech kilogram znamená kilogram... a číslice jsou též arabské, takže to neukecáš, je to tak. Ještě chvíli, tedy do konce dovolené, abych si ji nekazila, se mi dařilo fakt vytěsňovat, ale pak jsem se mu rozhodla postavit čelem. V posledních dvou letech bylo mou hlavní dietní strategií nežrat večer a nevážit se. To přece hubení lidé dělají, ne? Evidentně to nestačilo.

Je to tu. Zase po opravdu dlouhé době je třeba zahájit nějakou opravdovou, poctivou a dlouhodobou (protože jednodenní půst na splasknutí se nepočítá) dietku. Rozhodla jsem se pro radikální řešení a vyrazila na pomyslný prvomájový průvod s transparenty: Smrt obezitě! Cukr je vrah! Méně lepku, více mozku! Alkohol? Děkuji, nechci. Do Velikonoc půst od masa vydržíš! Zároveň jsem provedla několik duchovních cvičení v touze podpořit svůj záměr i v hloubce mysli. Rozjímala jsem na téma, že své tukové vrstvy již nepotřebuji a znovu mohu být jemná, křehká, zranitelná víla!

Je Vám jasné, že mi toho moc k jídlu nezbylo. Vlastně jen bílkovina s příchutí života. Koktejly, tyčinky, instantní polévky, omeleta v prášku, a tak. K tomu půl kila zeleniny, ovšem pouze vybraných druhů: květák, brokolice, cuketa, salát, okurka. Největší extázi poskytne pidihrstička mandlí denně. První dny byly dobrodružné. Jaké to bude? Dostanu tu sacharidovou horečku, co píšou v letáčku? Bolest hlavy?

Nic. Nic z toho se nedostaví.

Naopak nadšení. Návaly energie. Skály lámat můžu.

Neuvěřitelné. Bez cukru.

Rozhodnu se pro pravidelné posilování paží a na konec dubna si koupím lístek ples, kam vyrazím se známými z improdivadla. To by bylo, abych zase nebyla něžná, křehká a okouzlující.

Žádné maso, sacharidy, cukr, lepek, už žiju z prány a bílkoviny v koktejlu tedy.

Týden třetí, začínají Velikonoce.

Zhubla jsem pět kilo. Super.

A zdál se mi sen, kdy jím řízek!

Neměla bych si alespoň sundat tu strouhanku, mumlám ze spaní.

Navazuje na to sen, kdy jsem v Paříži na hotelu a francouzský pan domácí dělá fantastický zapečený toust. Už jsem jak ty lidi z koncentráku, veškerý jiný zájem upadá, ze života se vytrácí filozofie a sny opanovává jídlo. Ještě nikdy v životě se mi nezdál sen o jídle. Takovýto.

Přichází únava, sotva se plazím, cvičit nemohu... to bude asi běžná krize, jen to nevzdávat!

Bolí a cuká mě oko. Alespoň si můžu vzít brýle, protože roušky už se snad definitivně ruší mimo zdravotnická zařízení. I když věřte nevěřte mám v terapii několik dětí, které odmítají roušku sundat, a mrzí je, že opatření končí. Nebojí se nákazy, ale jejich sociální fobie se rozvinula a nechtějí ukazovat svou tvář. Raději zemřou na přidušení, než by to sundaly. Chuděrky moje.

Přede mnou Velikonoce na chalupě. Prubířský kámen.

Všichni se scházíme na chalupě mé tety a strýčka. Já s mužem a dcerou, moji rodiče a tetička se strýcem. Je nám dohromady 395 let. Dcera spočítala náš průměrný věk na 56 let. Šťastní, po dvou letech restrikcí, že zase budeme pospolu. Nenápadně si do chodby umístím tašku se svými dietními produkty a snažím se mentálně odříznout od věcí, které leží na stole. Moje tetička je totiž excelentní kuchařka. Nejlepší, co znám. Mazanec, vánoční cukroví, linecké od mojí maminky, na kamnech gulášovka i vývárek, holandské řízky, zaděláno na nádivku.

Tetička mi stále něco nabízí, nechci jí zklamat, ale taky si to nechci pokazit.

Výborně, dám si ředkvičky. Ředkvičky můžu. Mám pevnou vůli, mám!

Ježíš taky trpěl! No dobře, tohle přirovnání je trochu úlet, ale na Velký Pátek se hodí a pomáhá to.

Večer každý ze seniorů absolvuje svou udržovací proceduru. Mazání mastmi všeho druhu. Najednou tetička nešťastně prohlásí: Tak to už je vrchol sklerózy. Tady jsem si někde přichystala léky a jak s vámi vyprávím, ani nevím, jestli jsem je snědla. Asi jsem je snědla, když je tu nikde nevidím.

Na to můj otec: Já jsem teď snědl taky nějakou hromádku (chystá mu je totiž moje matka), vypadaly jako ty moje. Byly to ty moje? Obrací se s lehkou úzkostí v hlase na svou ženu.

Já nevím, už si to nepamatuju, prohlásí moje matka.

A tak si všichni dají panáka ferneta, aby se to tím nějak kompenzovalo.

Je to hrůza, stěžuje si strýček, mě už ani to pivo nechutná, dám jedno a už mě to tlačí, to je na stáří to nejsmutnější.

Další den ráno v 6:00 potkám svou matku s kyblíčkem. Moje maminka totiž měla sen o mytí oken. Kdo ji zná, toho to nepřekvapí. A tak ráno, v nule myje okna na chalupě své sestry a u toho překračuje svého muže spícího na posteli. Vezme si jeho boty, protože se tak dobře nazouvají. Když se pak táta probudí a potřebuje na záchod, po cestě nadává, protože musí pokládat nohy na vymrznou dlažbu. Jeho žena si totiž boty zapomněla sundat a kouří v nich na zápraží. Slíbím, že boty najdu. Objevím matku. Její kouření je takové veřejné tajemství. Má pocit, že se to dá utajit před vnučkou, aby jí nešla nevhodným příkladem a taky, aby jí má jedenáctiletá dcera nedělala přednášku, protože ve škole jim říkají, že kouřit se nemá. Boty matce odeberu. Chichotá se a rychle je setřásá z nohy, jako holčička, kterou jste přistihli, že si na tajňačku vykračuje v máminých střevíčkách.

Nikdy nezapomenu na svůj návrat z porodnice s novorozenou dcerou. Čekání v porodnici na výstupní zprávu, radost z toho, že můžeme konečně vypadnout a zařídit si svět podle sebe. Přijdu domů a v chodbě zakopnu o lyžařské helmy. Hmmm, lyžovala jsem naposledy před rokem. Ty helmy tam leží, protože je u nás moje matka. Tak se to přeci dělá, ne, že když se v rodině porodí, přichází matka za dcerou, aby udělala vývar a pomohla novomatce v adaptaci. Jenže moje maminka to pojme po svém, tedy začne radikální úklid, včetně vytahání lyžařské výbavy. Ve dveřích prohlásí: Co tady děláte, máte přijet až za dvě hodiny. Tolik přivítání. Tak takhle přichází má dcera poprvé do naší domácnosti a já pláču, neboť kombinace hormonů, bordelu v bytě a agitované matky udělá své. Abych jí nekřivdila, s vnučkou už se viděli. Do porodnice přijela novobabička s obrovským dortem a trvala na zapálení všech svíček, oslavujeme přeci. Můj muž měl den před tím totiž kulaté narozeniny a rodinného mejdanu jsem já díky porodu byla ušetřena. Jen s velkým štěstím neaktivujeme požární alarm, protože čtyřicet svící udělá obrovský fajruňk. Snažím se nestresovat, abych nepřišla o mléko. Dort má světle zelenou polevu. Následující den mne překvapí, že i má stolice (na kterou se v porodnici stále ptají) má fosforeskující zelenkavou barvu. V první chvíli to přisuzuji poporodnímu stavu jako biologický úkaz, pak mi dojde, že to je následek požití dortu. Chudák dítě. Všechno ostatní je bio a ono začne svůj život na stravě plné éček a barviv. Tak to jen jako asociace a proč mne nepřekvapí, že má matka na Bílou Sobotu v klobouku a otcových bagančatech stojí v 6:30 na okně chalupy.

Můj muž chodí vytrvale v kraťasech, je přece jaro. Snad při vožení dřeva neumrzne, byla by ho škoda. Dítě se učí na přijímačky na osmileté gymnázium, zasedne k jedinému použitelnému stolu v domě a vyžaduje klid na šedesát minut, aby si mohlo napsat cvičný test. Na sobě šálu a kulicha, když tedy babička myje ta okna. Povzbuzuji ji, že o to snazší pak to bude mít při reálných zkouškách. Tam bude teplo, ale i spousta lidí a určitě větší hluk. A taky se pokouším najít vhodné životní příklady toho, že svou touhu po vzdělání je třeba stvrdit zápasem: F. L. Věk a jeho neakceptující otec třeba, Viktor Frankl ukrývají své životní dílo před nacisty, Jan Ámos Komenský vyhoštěný po Bílé Hoře a jeho shořelá letitá práce... Nevím, zda to pomůže, ale tohle je můj copingový mechanismus. Jsem prostě moudroprdná. Celoživotně.

Senioři jsou ohleduplní a mlčí. Aby se zabavili, zapnou si čudlikátka, ipad a chytrý telefon. Místností se čas od času rozline zvuk z aplikace nebo veselá velikonoční kuřátka, které si přeposílají se svými známými na Whatsupu. Přístroje je sice zabaví, ale funkci vypínání zvuku si ještě neosvojili. Ale zaplaťpánbůh, že jsou pokrokoví. Ráno, všichni vstali, jsou živí a mohou se pohybovat, tak to je požehnané ráno.

Proč jste tak potichu? Ptá se můj právě se probudivší otec.

Ale, malá píše test...

Na Veselý kopeček jezdí každý blbeček, recituje z postele můj otec. Je to prima, léky zabírají a deprese pomalu ustupuje.

To si pište, sykne moje maminka, to se připravte, tam budou stovky lidí. I její sklon k tomu nás děsit svými fantaziemi je v pořádku.

Tak ona je těhotná? Vykřikne náhle nahluchlý strýček, který se začetl do bulvárního plátku, který je možné najít na toaletě. To snad ne!

Pssssttt!! Ozve se, tak už se nedozvíme, kdo a s kým.

Jak už můžete tušit, čeká nás dnes výlet do skanzenu na Veselý Kopec.

Venku jsou 3 stupně, ale to nás neodradí!

Za to počasí, za to můžou určitě komunisti! Prohlásí strýček.

Odjezd za 26 minut! Hlásím.

Jsem oběšená za pět minut.

Oběšená?

Né, oblečená... Pronese opravně tetička.

Tak šťastnou cestu a dietě zdar!

Pevná vůle bude ještě třeba.

Kdy jste naposledy trénovali svou vůli?

Jak jste na tom s dietami?

A jaký je Váš coping pro situace, kdy Vám tečou nervy?