151. díl Baru: Život je plný kouzel, jen se dívej…
Pětiletý chlapec přišel do mé ordinace s maminkou. Rodiče chtějí vědět, zda není autista. U dětské lékařky ztropil scénu, když po něm chtěla, aby se na běžné kontrole svlékl. Nechtěl, aby na něj někdo šahal. Chlapec vypadá úplně normálně, je stydlivý, při podání ruky se ošívá, ale udělá to. Hodně mluví, o všechno se zajímá. Chce vědět, co to máma vypráví, když snímám anamnézu. Oční kontakt drží běžným způsobem. Hraje si úplně normálně.
Vyšetřím ho. Má běžné vědomosti, počítá, uvažuje logicky úměrně věku. Porozumění sociálním situacím je výrazně nadprůměrné. Vlastně je to takový antiautista. Zatím co mluvím s mamkou, několikrát se připomene: Mami, hlavně žekni ten šen. Ten šen řekni. Patlá. Jasně, logopedii by to ještě chtělo, ale to je tak jediný.
No zdála se mu taková noční můra, poznamená plaše mamka. Trochu se stydí, že kluk s tím pořád otravuje.
Co je to můla?
Můra je noční motýl. Někdy, když se nám zdá něco nepříjemného nebo divokého, říkáme, že se nám zdála noční můra. Poučím ho.
Tak já to šeknu, já to šeknu. Těší se chlapec, že se dostane ke slovu.
Zdál se ti sen, to mně zajímá, pověz mi ho. Otočím se k němu a jsem vážně zvědavá. Sny, které se zdají malým dětem a navíc takové, které si následně pamatují i další den, v tom může být opravdu něco zajímavého.
Chlapec se usměje a spustí.
Tak šdálo se mi, že sem umžel.
Spadl jsem z velké výšky na tlávu. Z auta. A umžel sem.
Ale pak sem zase ošil. Ale když jsem ožil, neměl sem žádnou kůži. Ani žádný oblečení.
Matka se nadechuje, aby příběh komentovala. Zastavím ji pohybem ruky, aby teď neříkala nic.
A jaké to bylo? Umřít, oživnout a nemít kůži ani oblečení? Ptám se.
Bylo to hlozný. Povzdechl si chlapec a pak dodal:
Když nemáš kůži a někdo se tě dotkne, můžeš se rozpadnout. Prohlásí bohorovně pětileté dítě.
Sedím poněkud omráčeně. Kluk je šťastný, že mu někdo naslouchá. Tváří se vesele. Nevím, co říct. Mluví tu o duši bez kůže a oblečení? Mluví o sobě a proč nechtěl, aby se ho doktorka dotýkala nahého? Byl to jen zvláštní dětský sen, který nic neznamená? Mohl mu někdo ublížit? Bojí se, že se ho někdo dotkne? Jeho duše? Do teď to nevím. Ale hodně na toho kluka i jeho sen myslím. Napíšu mu zprávu, že autista rozhodně není. To udělám.
Myslíte, že když člověk umře, může mít pocit, že nemá ani kůži ani oblečení?
Mohl být tohle sen o duši?
Byla jsem o víkendu na konferenci supervizorů. Supervizor, jen tak pro porozumění, že to není žádný ouřada z české školní inspekce, je člověk, který má psychologický vzdělání, psychoterapeutický výcvik, léta až desetiletí zkušeností práce s lidmi a supervizní výcvik... tolik definice. Dělá pak supervizi, tj. sdílení profesních myšlenek, dalším terapeutům, sociálním pracovnicím, učitelům. Jenže na téhle konferenci nepotkáte milion docentů, profesorů ani autorit, moc se tu neoperuje výzkumy, i když sem tam se nějaký mihne. Tady potkáte český terapeutický babičky a dědečky. Lidi, kteří už slyšeli tolik lidských příběhů, že se jim to vepsalo do tváří. Tak trochu to idealizuju, to je jasný. A některý, některý jsem tu po letech už nepotkala, prostě od poslední konference roku 2019 umřeli. Čest jejich památce. Amen.
Kdo jste nikdy nebyl na konferenci lidí z psychooboru, možná těžko pochopíte, o čem teď budu psát. Ale vynasnažím se. Je to takový skautský letní tábor, kde se přes den vedou učené řeči (přednášky, tak moudré, že se Vám někdy zastavuje dech nad tím, jak hlubokou mají pravdu a panebože, jak je možné, že ten pocit někdo dokáže dostat do slov), realizují workshopy, kde si zkoušíte různé nápady na vlastní kůži (většinou to na začátku vypadá jako blbina a na konci jako kouzlo) a večer ... večer se kalí jako nikde jinde.
Povídá, tančí a zpívá.
S lidmi, co tak moc vědí o životě, že si to dokáží opravdu užít. Když jsem viděla ty tančící stařenky, naplnilo mě to nadějí. Tohle chci v sedmdesáti. Přijet na konferenci, nemluvit z cesty a tančit do půlnoci. Jiné stařenky a starci pak do tří do rána zpívají lidovky.
Jo a hráli i ploužáky. Pamatujete si na ploužáky na letním táboře? Jo, jo, přesně takový. Dva saxíky, trubka, dvě kytary, bicí...
Seminář kreativních technik: Je nás tu opravdu hodně, ale stará dáma, která seminář vede, se nezalekne. Je zvyklá, že na ní chodí davy. Máme si vybavit svou supervizní práci s nějakým týmem. A nakreslit obrázek, jakýkoli konkrétní, abstraktní, dojem ....
Pak se rozdělujeme náhodně do dvojic.
Máme si o obrázku povyprávět. A druhý má říct, co v něm obrázek vyvolává, kde vidíme problém.
Jsem s Helenou. Nikdy před tím jsem ji neviděla. Pracuje s týmem vrcholných manažerů. Helenin obrázek připomíná barevnou vlnu, která je podobně jako duha složena z několika barev. Všechny barvy jdou jedním směrem, jen jeden se stáčí nějak divně.
Řeknu jí to. Jenom obrázek popíšu: Helo, já nevím, jen první, co mně napadne, že tenhle proud jde jinudy než ostatní. Víc nevím.
Hela se zarazí.
No jo, to je přesně ono, tady ten problém je. Tohle je jedna členka toho týmu, máš pravdu, ona to tlačí úplně jinudy...
Už mě nepřekvapí, když se Hela zadívá na moje podivné schéma a řekne: Nevím, kdo je kdo, ale někteří z nich mají jiný tvar a jenom jediný z nich má oči. A to jsi ty. Ostatní jsou slepí.
A já přesně pochopím, že v tomhle mém týmu je něco, co vidím jenom já.
Tak asi takhle, prostě si banálně kreslíme a pak řekneme první dojem a je to tam.
Je to prostě kouzlo.
Jak důležitý je ten první dojem. I bez jakýchkoli dalších informací.
To nejsem já, to Nietsche, přeci. Nietsche, co to napsal a já to denně žiju. Že člověka poznáte v prvních deseti vteřinách a všechno ostatní je pak jen mlžení toho dojmu. Vždycky jsem to tak měla, zejména s muži. Do deseti vteřin věděla, zda by to šlo nebo ne. Pokud tedy během těch deseti vteřin i promluvil. Tak možná minuta, abych nepřeháněla. Uchechtnu se.
Vzpomínám si na jednu svou supervizi z posledního týdne. Přišla jsem do místnosti s několika učitelkami. U jedné z nich mi intuice úplně táhla pohled k jejímu břichu. Nebylo nijak vystouplé, ale pomyslela jsem si, zda není těhotná. Na to ta mladá krásná paní učitelka přinesla na supervizi téma nástupu na nové pracovní místo, které je jejím snem. Prestižní škola, školení, podpora. Jenže, to, jak to říkala, neznělo vůbec radostně, spíš utrápeně. A taky si povzdechla, že má i jiné sny, které se teď vůbec nedaří.
Načež ze mne vypadlo: A kdybyste zítra zašla na gynekologii a tam vám řekli, že jste těhotná, bylo by to rozhodnutí jiné? Z místnosti rázem zmizel vzduch, všechno ztuhlo a já přesně věděla, že jsme tam. Tam. Paní učitelka jen vydechla: ... a jak víte, že tam zítra jdu?
Nevím nic. Nevím, jak to dopadlo. Vím jen, že na konci sezení byla obrovská úleva.
Tolik můj zážitek z prvního dojmu.
Když něco táhne naši pozornost, je to důležité.
A na té konferenci mi to došlo znovu a znovu hned několikrát. A to nejen na přednáškách, ale i při tanci a v bazénu.
Ne nadarmo byla tématem konference Reflexivita.
Po odchodu ze semináře o kreativitě mi uších pořád zněla banální popová písnička, co napsal Richard Krajčo pro Karla Gota. Ježiši, pomyslela jsem si, to je teda nevkus.
Pobrukovala jsem si: Někdy se neví, co Bůh chystá...
Rychle jsem si zabalila kufr a vyrazila na poslední přednášky. O etice, o René Descartovi ... Myslím, tedy jsem ... ale taky o tom, že je dobré věřit i v bloudění a hledání cest v lese.
Že porozumění je něco, co přichází po - rozumu.
Člověk nemůže poznat Boha, ale poznává jeho dílo.
V naší moci jsou jenom naše myšlenky.
Takové perly tam padaly.
Sedíme v aule se skleněnými průzory ve stropě. Kolegyně se mi začne smát: Jééé, můžu si tě vyfotit? Na moji hlavu dopadá paprsek světla, sedím tam, unavená, vyčerpaná, pomalu ztrácející hlas, s barevnou hlavou, na kterou dopadá sluneční proud. Kýč jak z kostela. Tu fotku mám. Ale stejně je to malý zázrak. Osvícení. Záblesk. Za chvíli se zatáhne a ten okamžik je pryč. Ale chci si ho pamatovat.
Nejvíce mě oslovila kacířská věta jednoho z přednášejících, že když nám na něčem přestane záležet, uděláme z toho instituci. Ukazoval to na etice. Etika je péče o smysl. Kdo má pocit, že vlastní etiku, tak ji právě ztratil. Místo, abychom přemýšleli o etice, uděláme si etickou komisy. A pak už se mi vynořovaly i další obsahy: Místo péče o děti jesle, místo denního pohledu na stáří, domov důchodců. Místo, abychom pečovali o lásku, vytvoříme manželství? Fuj, okřiknu se za takové myšlenky. Místo toho, abychom mluvili s vlastními dětmi, pošleme je k psychologovi. Tak to je střela do vlastních řad. Moc bych si přála, aby mne moji vlastní klienti nepotřebovali. Byl by to krásný svět, kdyby moje povolání zacházelo na úbytě.
Záleží mi na nich. Záležet. Záležet je něco za-lží. Všichni jsme propojeni, i když se ve vnějším světě porovnáváme (... kdo má lepší auto, telefon, víc tanků a munice). Svět je jenom jeden. A mně na něm záleží.
Někdo by mohl říci, že to byla spousta filozofických keců. Jenže, když jsem tam seděla, věděla jsem, jak hluboce se mě to dotýká. Že se mi chce plakat. Je dobré občas otevřít dveře svému nevědomí a bez zahanbení a studu se podívat, co cítíme doopravdy.
A pak v ten moment můžeme někdy zažít vděčnost, svobodu, obdarování nebo prozřetelný zásah.
Až doma, když si písničku pouštím na Spotify, si uvědomuju, že pravý text té písně je: Někdy se ví, co Bůh chystá. A že se nedají stihnout všechna místa. Ale je dobrák, altruista...
A zamrazilo mě.
A oněměla jsem mimochodem. Nemám slov. Prostě jsem přišla o hlas všemi těmi dojmy ( ... a taky asi i tím zpěvem do tří do rána nebo klimatizací v autě, ne, všechno nemusí hned být psychosomatika :-)).
Je to trapas, protože včera hráli v Praze Rammsteini, takže je jasné, jak to vypadá, alespoň nebudu jediná...
Tolik dnešní pondělí. Pokud to byl moc velký maglajz, omlouvám se. Přesně tohle mám teď v hlavě.
Jezdíte na konference?
Věříte na první dojem?
Kdy jsme naposledy zpívali do tří do rána?
A kdy jste tančili ploužák?
Jo a příští pondělí zase něco normálního, jo! Snad. :-)