152.díl Baru: Život mima

Když přijdete o hlas, otevřou se Vám nová dobrodružství. Za prvé je dobré se vybavit základní informační cedulí. Třeba: Dobré ráno, přišla jsem o hlas. Klienty jsem odvolala, dneska budu psát zprávy. A na druhou stranu připsat: Ne, na koncertu Rammsteinů jsem včera nebyla. Aby bylo všem jasné, že nejste žádný flamendr, který si to způsobil sám.

Reakce lidí bývají různé.

Někteří mluví hlasitě a pomalu.

Je dobré jim naznačit, že slyšíte dobře a nejste dementní.

Jiní, třeba moje milovaná dcera, začnou šeptat s Vámi.

A Vy jen kývete, občas ji pohladíte a ukazujete palcem nahoru a dolu ... souhlas/ nesouhlas, dobrý/špatný. Baví ji, jak jsme si to spolu dohodli, jaký nový jazyk máme.

Kreativní kolegové v práci s Vámi začnou hrát tu tipovací hru, kde si vyprávíte a lze odpovídat jen ano/ne. A jinde se zase rozhostí ticho. Kolegyně z práce hned prohlásila: Jééé, to musí mít manžel radost. Tichá domácnost. Znáte tu písničku Marka Ebena? Tichá, tichá, naše domácnost je tichá, s konverzací nikdo nepospíchá ...

Klienty objednané na nové vyšetření jsem odvolala, náhradní termín nemám, ale nějak to dopadne. Ty terapeutické, co mám v péči dlouho, si nechám. Jednak mě to umlčení třeba brzy přejde a jednak to pro ně může být dobrá zkušenost. Budu tu pro ně a nebudu nic říkat. Možná to bude jejich nejlepší terapie.

S tichem je všechno jiné. A s Modafenem (stará zásoba, než to zakázali kvůli obsahu efedrinu) v krvi taky.

Kolegové se mi dost smějí, že jsem nějaká tichá. Jeden mi dokonce stanovil diagnózu: Přechodná změna temperamentu. Tak jsem mu pohrozila pěstí, aby věděl, že tak moc se toho zase nezměnilo.

Jiný řekl, že jsem Srab. Což jsem úplně blbě pochopila, jako že si myslí, že ztrátu hlasu jen simuluju, a označila ho za necitlivého. Tolik z pomáhajících profesí. Místo toho, aby mne všichni litovali a nabízeli mi třeba Islandský lišejník. Ne nebojte, necpu si do pusy mech, to jsou pastilky, které mi mají údajně ulevit. Ty mi prodal pán v lékárně. Stačilo šeptnout pozdrav, hned věděl, pro co si jdu. Homeovox byl toho času vyprodaný, protože Rammsteini koncertovali dva dny po sobě.

Nakonec nejcitlivěji se projevily děti na mé dětské terapeutické skupině. Ti s nejtěžšími diagnózami, neurotici, mutisti, aspergeři i adéháďata na své lodě dopisovali: ... a taky si přeju, ať se Báře vrátí hlas. Úplně mě dojali. Pomalu končíme jejich roční terapii a posílali jsme si přání pro sebe a pro druhé na papírových loďkách po řece. Zvládat vztek, zdravou mámu, uvěřit, že nejsem ošklivá, moc mluvit o svých pocitech, konečně sundat roušku, nebát se ve škole, umět zastavit své chování, než z toho zase bude průser. To všechno jsem jim přála. Něco jsem samozřejmě přála taky sobě (zatím je to tajný, ví to jen Margit a málem se smíchy počůrala, ale třeba Vám to jednou taky ve slabé chvilce napíšu). Cesta k vodě nebyla vůbec snadná, protože ujít s touhle skvadrou azurou tři kilometry, aby se neservali, někam nevběhli či se úplně neztratili, aniž byste na ně mohli pokřikovat, bylo dost o pusu. Ale fajn, vrátili jsme se všichni. Tak nás snad nezavřou.

S tichem jsem získala snad i určité fluidum. V práci u kávovaru můj vzhled pochválil kolega, amatérský rybář, který bezpečně rozezná candáta od okouna (nebo tak něco), svojí práci dělá skvěle, zná všechny aktuální vyhlášky, ale k ženám a designu je vnímavý asi jako já k druhům betonu. Demonstruje svůj postoj tím, že nosí přesně dva druhy mikin, šedou a šedou, které střídá podle ročního období. Teď je období té šedé. Slyšet od něj, že si všiml změny mého vzezření, tak to už se teda opravdu asi něco děje. Možná jsem mu připomněla právě ty milované ryby. Mlčíc.

Největší poklonu mi vysekl prodavač Nového prostoru pan Karel (Nádraží Veleslavín, vřele doporučuju). Tak dobře, je zřejmě trochu mentálně zaostalý, ale svou práci odvádí skvěle.

Dobrýýý den, vás ale rád vidím.

Jasně, že jo, mumlám a už tahám stovku z batohu.

Jééé, vám to dneska tááák sluší, že bych vás chtěl mít doma.

Hihihhi, neříkejte, to byste si nepřál. Šeptám. (Vidíte, už mě obměkčil.)

A vrátit vám mám? Táže se sladce.

No jasně, že máte, vraťte mi pade, to není tak, že jsem si za pade koupila ten kompliment, kupuju si jen ten časák, jako vždycky! Já na to sice tiše, ale asertivně, páč už se známe řadu let.

Chechtá se, fór pozná dobře, takže zase tak zaostalý nebude.

Vrátí mi a pak se zasní: Ale i tak bych vás chtěl mít doma, jste jako kopretinka!

Tak si to u mě polepšil, je to dobrý obchodník, ví, že je třeba to zkusit, ale neodradit zákazníka, protože příští týden zase vyjde nové číslo a mě má jistou.

A úplně nejvíc teda bylo, to mi fakt neuvěříte, když mi vysekla poklonu na přechodu policistka. Hodně hezká holka s dlouhými blond vlasy a vyholenými stranami hlavy, trochu punkerka v černých brýlích a uniformě, mi pochválila šátek na hlavě a zadržela pro mne dopravu na přechodu o něco déle. Normálně jsem se červenala až víte kde...

Jaro dělá divy. A evidentně, ženy, co šeptají jako barové zpěvačky po třiceti letech pravidelného kouření krabičky Startek denně a pravidelného pití ginu jsou in.

Muži a ženy jsou teda opravdu dva rozdílné vesmíry.

Tak třeba takový příklad ze školního prostředí. Klasika. Odjezd na školu v přírodě.

Kluci: jo jó, nějak se porovnáme, sem tam si nějaký slabší jedinec většinou se speciální vzdělávací potřebou (to jsou ti naši) postěžuje, ale většinou je jim úplně jedno, jak budou na pokojích, hlavně, aby tam nemuseli moc uklízet a dobře se tam vařilo.

Holky: Rozložení pokojů se plánuje půl roku dopředu a pravidelně se mění. Páč Anetka s Máňou a Klárkou se teď ka, ale za týden už neka. Často sestavení vhodné kombinace lůžek vyžaduje znalost kombinatoriky, intervenci školního psychologa a pravidelné analýzy v komunitním kruhu až do samotného odjezdu. Na místě se pak může křehká rovnováha ještě zvrátit, protože ubytování v pokojích předchází cesta autobusem, kde se sedí po dvojicích a vzadu je jedna pětka, na které mohou sedět jen ti, kdo v autobuse nezvrací a nejsou nadopováni Kinedrilem.

Vidíte to: kluci tři řádky, holky sedm, a tak je to ve všem.

Závěrem k mému zdravotnímu stavu: Zlepšuje se to, ale stále ještě nemluvím normálně, špatně spím a jsem sentimentální (teda ještě víc než obvykle).

Možná je to nějaká nová mutace coronaviru. Jestli ono by nám to nakonec nějak nepomohlo nám všem. Takováhle infekce. Si to představte: ticho, šeptání, úsporné vyjadřování toho podstatného, lidé se na sebe musí více dívat, víc doteků, gest a objímání. Jak by to asi vypadalo v médiích? A v parlamentu?

Tak třeba jsem infekční... :-)

Zkusili jste někdy mlčet?

Hodinu? Den? Týden?

A kdo Vám naposledy složil kompliment?

A jezdili jste na školu v přírodě?

A ještě žena nebo muž? (sorry, nebinární, jsem ze staré školy)

Můj předpoklad je, že na náš blog chodí hlavně ženy, pro muže jsou podle posledních výzkumů atraktivnější HornbachMachrBlog.cz nebo Motorkari.cz. Tomu samozřejmě nelze konkurovat. Ale konkurenci zdravíme. Zároveň je třeba poznamenat, že kdybych si teď měla vybrat, tak sbalím nejraději tu lesbickou policajtku! :-)

... a ve středu napíše Margit, to se budete červenat ...