156.Díl, Baru: Klub angažovaných rodičů a trénink Zenu

Máme skvělou úču, teda naše dítě. Tak skvělou, že zorganizovala nejen školu v přírodě v kempu na Slapech pro děti, ale taky následný víkend pro rodiče. Kdo mohl, v pátek ve tři byl na Slapech, formálně převzal své dítě, a k tomu mnohdy nějaké nevlastní, jehož rodiče zatím nedorazili, a společně jsme se vydali na putování. Plán do neděle, přechod do dalšího kempu, koupání, oheň... volná zábava, žádnej stres ... dohromady asi 70 lidí a tři psi. Možná nutno podotknout, že naše třída (taková běžná spádová pátá třída) je převážně klučičí, dětí je 25, dva asistenti, jeden turbo autista, kterého děti vážně berou za svého, několik budoucích gymnazistů (třeba ta naše, heč :-)), několik dětí se všema možnýma SPU a poruchama pozornosti. Taková normální třída s geniální účou, co má sama čtyři velké děti, běhá ve volnu mataratony po horách, s dětma běžně plave v rybníku a se všemi si tyká. Máme jí tak rádi a jsme jí tak vděční, že našim dětem umožnila takovýto pohled na svět, že jsme se jí složili na trekové kolo. A jak jinak, předáno bude prostřednictvím sobotní bojovky (kterou fantasticky připravila jedna maminka). Já mám na starosti kromě dcery ještě jednoho kluka s těžkým ADHD. S Danem se známe dlouho, chodil ke mně do skupiny, tak se dohodneme s jeho mamkou, že je ok, když dorazí o den později. Plán zní skvěle. A teď realita.

Den první, pátek

Výlet: Odhad dvě hodiny, deset kilometrů, některé děti jedou auty. Třeba jeden, co mu před týdnem sundali sádru. My ne, jsme stateční, na výpravu vyrážejí i malé děti. Dcera se ke mně nehlásí, když prej jsme na víkend adoptovali Dana. Říkaly to holky. Aha.

Dan se ptá, zda to bude do kopce.

Dane, snad ne, vždyť jdou i prckové, jsme tam za chvíli.

Zapínám si apku, abych mohla motivovat počtem ušlých kilometrů.

Pronáším motivační hesla.

Vezmeš mi batoh? Ptá se Dan.

Ne.

Máš něco k jídlu?

Mám, ale ještě jsme nevyrazili.

Hmm, utrhlo se mi poutko od batohu.

Aha.

Je to do kopce?

A kolik ještě?

Ještě že dcera běží s holkama vpředu.

Obrním se trpělivostí a výroky typu: ne, ale vydž, ne, jde ti to dobře, ne, ale řekneme si to v cíli, ne, odpočinek až na vrcholu, nezastavuj, hlavně nezastavuj!!!

Terén pomalu klesá k vodě, sakra, tak dál to bude asi do kopce.

Je to do strašnýho krpálu. Albertovy skály, Drbákov, proč mě nikdo nevaroval?

Dan si po 1,5 km lehá, že tohle nedá. Brečí.

Další dávka motivačních hesel...

Naše výprava postupuje v řadě za sebou, jinak to nejde, cesta je velmi strmá, kameny kloužou, vyprahlá hlína práší, ušli jsme 2 kilometry.

Někdo se v předu se zranil, shání se obinadlo, lékař (uuuf jednoho ve třídě máme, specializaci neznám, ale asi není ortoped) ... nevadí, odpočineme si ... jsem v klidu ... řadou se nese zpráva ... najednou mi dojde, že to je moje vlastní dítě ... a do prdele, dcera si podvrkla kotník (který už měla jednou zlomený), nenenene, pomalu se proplížím dopředu řady, tvářím se statečně, vysílám pozitivní vlny, noha neotekla, přemýšlím, co bych jí podstrčila jako placebo. Nakonec se zvedne, obinadlo odmítám, s tím by to bylo ještě horší. Podpírám ji. Dan běží dopředu, alespoň tak. Snad nikam nespadne.

Čas se natahuje, možná nemáme dost vody. Chodíme po hranách, přidržujeme se řetězů ... ty vole, kdo to vybral? Proč jsem se neptala? Proč ženy nesledují vrstevnice? Tak vypadalo to jako malý výlet na odpoledne.

Pomalu dochází voda, všichni jsme špinaví. Po plánovaných dvou hodinách jsme v polovině.

Výprava znovu zastavuje, Petr spadl ze srázu ... zepředu slyším hlasy rodičů, které okřikují své děti, aby rozhodně neskákaly za Petrem. Někdo z dospělých ho zřejmě zachránil, protože výprava se znovu dává do pohybu, ztráty nejsou hlášené.

Appka se ptá, zda jde jsem docvičila, se po ...

Kdo to plánoval? Proč jsem to neověřovala?

Myslím na studený pivo a knihu, co si nesu v batohu jako talisman. Duše objevitelů pólů. Tak vody mám už jen trochu, naštěstí někteří tatínci vzali zásoby a distribuují dětem po 2 locích na osobu, ale v batohu táhnu knížku. To jsem celá já. Z knihy tedy předčítat nebudu, ale vybavuju si některá hesla: Optimismus je věcí tréninku!

Dane, prosím nedupej v tom prahu!!!

No jó, tak za mnou nechoď!

Super, obdivuhodně mu otrnulo, vykračuje si sám, drží tempo, neremcá, vypil si teda už všechnu vodu... Dcera taky jde, snažím se ji rozptylovat, aby nemyslela na nohu: Nelekejte se vlastní velikosti, když někdo dokázal založit Amnesty International a jít na Everest bez bomby, přejít Cornicovu traverzu, tak snad taky dojdeme ...

Na další zastávce nabízím ořechy, někdo si vezme, pár lidí zahlásí, že má alergii, tak ještě toho trochu... Děti, prosím, kdo má alergii, rozhodně si neberte!

Jedna maminka viděla na kameni hada, nenenene. To byl určitě slepýš, určitě.

Po 6 kilometrech se změní terén, jdeme lesem, děti se ztiší a zrychlí. Bože, snad už to dorazíme, jdeme více než 3 hodiny.

Poslední 2 kilometry: maliní, kopřivy, potok.

Někdo z dospělých nabízí zkratku o půl kilometru, bude to kratší, zato dramatičtější cesta. No to teda nevím, co ještě. Děti jsou ze zkratky nadšené, naivky.

Nakonec je to šplhání po zaprášené stráni směrem na silnici.

Dítě pláče bezmocí, asi jí ta noha fakt bolí, nepřipouštím si to.

Už nic neříkám

Silnice, most, camp...

A pak slastné smočení se ve vodě, mám nové plavky... byl to jejich křest, i když bych si vlastně přála být tady nahá, tak snad ráno.

Naštěstí se stany a spacáky převáží autem.

Náš stan má zpuchřelé tyčky, ale nakonec ho postavit dokážeme. Díky za mužskou důvtipnost. Dan si staví stan sám podle návodu. Je skvělej, hrozně ho chválím.

Buřty, mňam, mňam... opečený špekáček. Vrchol dne.

Vedle ve stanu paří ADHD s Autistou, vedou srandovní rozhovor...

Usínám.

V půlnoci šílená bouřka, probudím se a mám nohy ve vodě. Ježiši. Venku hřmí a poryvy větru se opírají do stěn. Snad stan vydrží, pamatuje ještě moje cesty v mládí stopem.

Den druhý, sobota

Vydržel. Snad to vyschne. Ráno v koupelně kempu mi oživuje vzpomínky na studentská léta, na noční vysedávání na zemi koupelny u jediné volné zásuvky v kempu...životaschopnost, intenzivnost života, probuzení ... tak pro dnešek alespoň kafe, bez kafe umřu, ještěže vozím v autě trvale automat na Nespresso, tajně se připojuju do elektriky, je to mastňácký, ale bez kafe to nedám. My guilty pleasure. ÁAAcch, kofein, to je krásné ráno. Božské, koupu se v ledové vodě. Chci být tady a teď, ale nejde mi to, myšlenky pořád někam utíkají. Jsem zenový mnich! Dnes budu trénovat Zen.

Dnešní plán, výlet osm kilometrů do hospody U Láďi a zpět. Přísahali, že terén je normální. A že Láďa o nás ví. Že přijde na oběd výprava sedmdesáti lidí.

Tak jo. Dneska to jde skvěle, les, žádný skály, vůně lesa, smrady hospodářských zvířat, květin. Paní učitelka plní postupně úkoly bojovky, aby získala jednotlivá písmena slova "bicykl". Staví mandaly, luští úkoly, cvičí hvězdy, poznává děti podle podání ruky...

Dojdeme na rozhlednu.

Dan na ni vyleze a nespadne. Krása.

K Láďovi už jen kilometr.

Láďa je zaskočen. Na objednání jídla u baru čekáme 40 minut. A to Láďa povolal posilu, v kuchyni je jeho žena. Má tempo přípravy maximálně 4 jídla najednou.

Sedíme u stolu.

Máme pití. Na jídlo čekáme dalších 90 minut. Je to fantastický trénink Zenu. Interiér z poctivých devadesátek. Děti objeví záchodky: na pánských jsou fotky nahých žen a na dámských obrázek ženského přirození. U Láďi se předpokládá, že všichni kluci jsou na holky a holky jsou lesby. Všichni rodiče vyměknou a povolí zmrzlinu před obědem. Slow food. Tohle je slow food. Klimatizace topí, vůně fritézy. Děti jsou obdivuhodné. Snad už ani nemám hlad. Dan napění kolu v lahvi. Nééé, Dane né. 

Zen, zen, teď a taky. Myšlenky, kam mi to zase utíkáte! Zen. Děti objeví nabídku pizzy s lechtivými vtipy. Polovinu z nich nechápou, ale čtou je nahlas.

Dan se proslaví tímto: Je libo něco ostřejšího? Maďarská slovní hříčka: chyť si dvěma prsty jazyk, pevně ho drž a zřetelně vyslov: "Já jsem dcera Maďara." Výsledek tě jistě překvapí. Staneš se hvězdou vašeho stolu, to ti garantujeme. Ano, stane se hvězdou stolu s výkřiky: Já jsem včera mr.... . Zaskočím za jeho rodiče a význam slov mu vysvětlím. No nevím, co mi na to nakonec řekne jeho máma.

Láďa hlásí: Máme tu jídlo pro Barunku!!!!

Po dvou a půl hodinách od příchodu do lokálu dostaneme hranolky, smažák, řízek.

Neuvěřitelné.

Zen.

Teď už jen fronta na placení a to už je pohoda. Pohoda!!!

Venku se zatím zcela změní počasí. Leje. Domů jdeme po silnici v malé skupince totálním deštěm. Pět kilometrů. Nikdo neprotestuje. Nasadíme vojenské tempo.

Duha, po cestě je duha.

Vyčasí se.

Povídám si s dcerou o architektuře a umění.

Vlastně je to krásný výlet.

Na konci paní učitelka splní všechny úkoly a je dojatá.

Oheň, kytary, zpěv.

Nad ránem prasknutí. Tyčka stanu povolila.

To je jeho konec. Dan mu přeje: Rest in peace. Má vážně smysl pro humor.

Končí u popelnice. Stan, ne Dan. Tomu konečně přijela máma.

Moje vlasy jsou od vlhka úplně kudrnatý, myla jsem se jen v přehradě, sedím a čumím na nebe. Zen, kdy konečně přijde? Nebo to už bylo ono?

A co Vaše vztahy s učiteli Vašich dětí?

Jste členy SRPŠ?

A cvičíte Zen?

A kam utíkají Vaše myšlenky?