157. díl, Baru: Na mrkanou a Ministerstvo náhod

Doběhly letadlo do Lisabonu, které mělo podle jízdního řádu dávno uletět. Tomu klukovi, co pokračuje do Porta, uletělo. Nikdy se nedozví, že si o něm budou celý víkend vyprávět. Přemýšlet, jak se má student s batohem a očima laně. Hnědoočko. Kámoška říká, že na zajíčky rozhodně není. Je jedno, na co kdo je. Ty oči měl boží. Oči. Okénko do duše, říkávali babičky. Ano. Kamarádka si zakazuje zakašlat, aby jí nevypadl tampón, tohle mi neříkej, neříkej, tohle nechci slyšet... to je fakt za hranicí intimity, pomyslím si ... A pak si povídají o starých láskách, o nejlepším sexu, o věcech, které nikdo neví, o flirtování ...

A vymyslí hru.

Hru na mrkanou. Chlápci na jihu flirtují moc rádi. Bod za každé mrknutí, které na ně někdo udělá. Než dorazí do hotelu, má každá z nich 4 body, to nebude špatný víkend.

Probudím se brzo ráno. Zvyk. Ranní běh a kafe. Noční flamendři. Vypadá to, že čtvrteční večírek pro některé ještě neskončil. Usmívám se, je červen a já už nakukuju do prázdnin.

Pak snídaně, jsem ten typ, co ráno běhá a domů nosí snídani. Pastel de nata, božskej dezert s listových těsta, pudinku a fíkového přelivu. Nebo se skořicí, ale tak to znají jen místní. A víte co? Těsně před odjezdem jsem zjistila, že i Starbucks v Praze s ním taky právě začal... prostě symbol léta a cest. Starbucks mám hrozně ráda, přestože vyrostla spousta malých kaváren a jejich kafe je možná mnohem lepší a přestože existuje řada dalších kavárenských řetězců, tak Starbucks je pro mě pořád ikonou cestování. Vzpomínám si na dávnou cestu do Indonésie, kam jsme vyjeli, když byla dcera možná čtyřletá. Byl to můj nápad a vůbec jsem neodhadla míru rizika. Ve vnitřní Indonésii pak byl děsivý provoz, žádné chodníky a všude otevřené kanály a já se po několika dnech cítila šílená z toho, jestli to dítě, co vedu za ruku, mám strkat radši do dopravní zácpy nebo riskovat, že spadne do kanálu. Tenkrát měla to období, kdy pořád zakopávala. Vyměkla jsem a zdrhli jsme na Bali. Tam to byla čirá krása a pohoda. Nikdy nezapomenu, jak jsme s úlevou odlétali ze Semarangu, jediná rodina se světlou pokožkou široko daleko, lidé si dceru fotili a hladili ji ... a na letišti v Semarangu, kam se chodilo k letadlům po ploše, byl Starbucks. To bylo doma. A pak taky ten fígl se jménem. Že se Vás zeptají, pro koho to kafe je. Miluju to. Prostě tam můžu mít pro Barunku, Barču i Barboru a někdy taky se srdíčkem. Když někomu ráno nesete kafe, můžete tak třeba definovat vztah. Takže si objednáte dvě kafe a pak je nesete a jedno je pro Kláru a jedno pro Jakuba. A na tom stojánku, co Vám ve Starbucksu dají, stojí dva kelímky a jejich popiska prozrazuje, co se tady děje. (Hezkej nápad, co? Zrovna ho používám v jedné svojí povídce.)

Jsem v Lisabonu s kámoškou na prodloužený víkend. Jsme každá jiná, neznáme se dlouho, ale máme si co říct. Já jsem spíše cestovatelka, ona zatím zná jen polohu turistka. Víte jaký je rozdíl mezi cestovatelem a turistou? Turista zemi konzumuje: zájezd, cestovka, doporučené trasy, turistická menu, suvenýry. Cestovatel ji žije: setkání, náhody, zážitky, místní design (a pro mě taky oblečení místních návrhářů, přiznávám guilty pleasure) a dobré jídlo, co jsem si vybrala sama anebo si nechala doporučit místními.

Nákupy suvenýrů. Nesnáším suvenýry, jsou pro děcka a pro vidláky. Kámošku ale facinují, má seznam toho, co přivést komu, ale je zase hezký, jak na všechny doma myslí.

Mě baví jídlo: Tuňákovej tartar, lososový tacos, rybí carpacio, krevety, chobotnicový hot dog i salát, čerstvé suši...

Zážitky chutí.

Kafe, dobrý kafe v každý trafice.

Výlet do Beléma. Torre de Belém a památník všem mořeplavcům, co opouštěli starý kontinent a vyráželi odsud dobývat svět. Jsem sentimentální. Ale jaký to bylo, když odjížděli na dlouhé měsíce a roky a nikdo nevěděl, zda se někdy vrátí? V duchu vidím všechny ty mávající manželky, milenky, matky ... rozptýlí mě chlápek, co se vedle památníku svlékl do naha, aby ho jeho holka mohla vyfotit. Tak ono je to i s programem. Bavím se. Tohle Vám žádná cestovka nenabídne.

V historické žluté tramvaji, kde se stále ještě nosí roušky, pak zažijeme rvačku dvou místních rodiny, lamentující ženy a zasahujícího syna, kterému je sotva dvacet, ale ví, kde je jeho místo a situaci urovná k úlevě všech přihlížejících turistů (tady včetně mě), kteří se rázem nahrnuli do opačné poloviny tramvaje.

Fest.

Večer Lisabon žije festivalem ani nevím čeho. A body, tuny bodů, které už nikdo nepočítá. Fest = tanec v ulicích, tajná cigareta Vogue, co kámoška vysomrovala od jedné místní dámy, co tančí kolem svého muže. Jsou tu všichni: George Clooney, Brad Pitt, kompletní sestava z Přátel ... Tolik zájmu, tolik pomrkávání, small talks ... žádný alkohol (pokud tedy nechcete), spousta tance ....

Mám překrásnou selfie fotku se dvěma Holanďany, co mi dělají Pepka námořníka na pozadí. Takový impulzivní nápad. Zahájíme konverzaci.

Are you from here?

Do you think I look like Portugiesse? Odpovím a podívám se na něj modrýma očima.

Zasměje se. Ale kámoška by Portugalka být mohla. Krásná Portugalka.

And how long you stay here?

Till Sunday.

Are you singl? Zeptá se jeden z nich. Rozhodně ten hezčí. Tak takhle se to dělá. Hmm.

Podívám se na něj s úsměvem, který říká jen: Co je to za otázku?

I know. Pokýve on trochu posmutněle. You are not singl, you are pink.

A má pravdu.

A tak si popřejem, ať si každý užije večer podle svého.

A jdeme svojí cestou.

Šedesátiletý muž v modrém tričku tančící se svojí ženou a vlastně taky s námi... může na mně oči nechat. Vyšlu vzdušný polibek a nechám se ulicí nést dál. Mini etudy lidí, co se neznají a nikdy nepoznají. Radost. Smějící se ženy. Krásné tanečnice.

Vysoký hezoun, co okouzlí mou kamarádku. Dva body za Švéda v hospodě Eat, pray, love. Tak ten byl jak z katalogu. Aáááách, tolik radosti, pozornosti, hudby, tance a zájmu.

Ta mrkaná je skvělá hra, to je národ.... Nic oplzlého, jen lichotka, neverbální, vzletná.

V tramvaji pořád ještě respirátory, v ulicích lidskost a nadšení.

Koupeme se v radosti, bez cizích látek v těle.

A pak ty romantické dvojice. Líbí se mi pozorovat, jak se lidé k sobě vztahují, co je vidět, i když o nich vůbec nic nevíte. Viděla jsem políbit se dvě mladý holky na nábřeží, tak samozřejmě a radostně, že se mi z toho podlomila kolena. Chlápky v komických kostýmech před gay klubem. A jiný dva kluky po ránu na ulici, drželi se kolem pasu, šli na snídani a smáli se tak, že nemohli být nic, než šťastní. Jinou dvojici, holku a kluka, co seděla u stolu v restauraci a povídala si ve vzájemném zrcadlení. Nebo jiná hetero dvojka, co si střihala, když měl jeden z nich jít vyzvednout jídlo, a děsně se u toho bavili. Nebo tu, kdy ona fotila jeho nahého ležícího na břiše před památníkem. Nebo dva šedesátiletí senioři, babička a dědeček, co čekají na zastávce, a přitom se spolu pošťuchují, jak dvě děti nebo koťata.

Tolik podob lásky.

Večer poslouchám rozhovor Járy Duška s Bárou Englishovou, která vypráví o tom, jak našla svou druhou půlku duše. Nikdo to nepojmenovává takhle, ale je to přesně tak. (27.5.2022 pro zvědavé :-), https://www.youtube.com/watch?v=psmNoRpz6Ck  , doporučuju část 6:30-36:56)

Dušek vypráví o Ministerstvu náhod (... a je to inspirace knihou Vědec, napsanou po zážitcích autora Johna C. Lilly s LSD), kde sídlí bytosti, které pracují proto, aby se dva lidé mohli v reálném životě setkat. Kolik se tam někdy musí zařídit věcí, aby se dva potkali ... a jak dlouho to někdy trvá, než jim to dojde .... u Báry Englishové a toho chlápka, co je na tom videu s ní, to bylo vážně něco. Náhody? Náhody neexistují.

V noci se mi teď skoro nic nezdá, jako by moje mysl odpočívala, protože všechny věci se teď dějí přes den.

A možná nejen mně. Po raním běhu zavolám mámě. Tenhle víkend se loučí se svojí ukrajinskou rodinou. Jedou domů, vrací se ke svým mužům, těší se, ale je to bolestné. Jejich děti moji mámu milují. Aby ne. Kladou jí na srdce, že až skončí válka, rozhodně za nimi musí přijet. Jak znám mámu, tak se bude bát, ale pojede. Když je veze na poslední rozlučkový výlet, vjede do zákazu vjezdu kvůli rozkopané silnici. Zastaví ji policajt, že to bude za dva tisíce.

Máma se zamyslí a pak prostě řekne: Máte pravdu. Tady v peněžence mám dva tisíce a jestli vážně chcete, tak Vám je dám. Jsou to jediný prachy, co tu mám. Vezu svý ukrajinský přátele na výlet, pozvala jsem je, protože zítra odjíždějí domů. Když je dám Vám, tak jsme v prdeli.

Řekne to přesně takhle.

Šestiletá holčička vzadu ve voze se ptá: Ďáďo, ďáďo, mám plakať?

Neplakej, zlatíčko, řekne jí moje máma a čeká.

A něco pohne i policajta. Mávne rukou a řekne: Jeďte. Prostě pochopí.

V Lisabonu si na pokoji hodně pouštíme si hudbu. Nahlas. Jak někde na koleji. Mama mia. Tajnosti. Ráno umírám s Evou Peronovou a potom vyrážíme k Atlantiku. Všechny rodiny vystupují na příměstských plážích, my až k Atlantiku, strašlivě fouká, obrovské vlny, červená vlajka ...

Ale je to božské, mezi nebem a zemí. Síla ... Pláž z Jamese Bonda. Energie, nabíječka. Kámoška najednou pozná, co je to být cestovatelka.

Je vtipné vidět, jak se to v ní rodí. Ta cestovatelská vášeň.

Pravda, pořád ještě shání námořnickou čepici pro syna v obchodech se suvenýry.

Nikde nemají. Vážně k ní promluvím, jestli by nebylo snazší, v její situaci, prostě sbalit nějakého mariňáka. A ona se vytasí s tím, že mariňáka nedá, ale v mládí ulovila několik policejních košil. Proboha!

Víkend se chýlí. Poslední ráno.

Běh. Na nábřeží potkám dvoumetrového černocha ze Senegalu v dlouhé bílé košili.

Obejmeme se. Dáme se do řeči. Prostě to tak vyplyne. Neptejte se jak.

Lifeguard. Who is your life guard, man? Zeptá se mě na nábřeží řeky Tejo senegalský obr.

Lifeguard? Plavčík? Záchranář? Oživování ... dělá si ze mě prdel? Nebo už mám vážně haluze?

Víkend zakončí kámoška konstatováním, že teplý Pastel de nata je lepší než orgasmus.

A že nepotřebuje chlapa, když má celý národ.

Myslím, že jsem ji svou vášní pro Portugalsko nakazila.

Obrigáda.

Těšíte se na prázdniny?

Jste cestovatelé nebo turisti?

Jak to máte s loučením?

Věříte na šťastné návraty z moře?

A na náhody?

And who is your life guard?