159. díl Baru: Posttraumatická stresová porucha společnosti

Je těžký to přiznat, ale mám pocit, že všichni trochu trpíme PTSD (Posttraumatická stresová porucha). Znamená to opožděnou nebo prodlouženou reakci na velkou zátěž nebo ohrožení. Normálně se to lidem stane, když zažijí něco, co ohrožuje jejich život nebo osobní integritu. A některým lidem se to pak znovu vrací. Celá společnost je trochu vybzikaná, řekla bych. Poslední dva roky nám daly zabrat. Zajímavé je, že někteří lidé ten proud využili k růstu, jiné semlel, většina se tak potácí. Vidím to hlavně ve škole. Takhle na konci školního roku. Klasika.

Letošní konec roku je snad nejhorší, co jsem zažila. A říkají to i mnozí další. Od září se všichni rozhodli, že nikdo neví, co přijde, a tak je potřeba sešlápnout plyn a narvat do dětí, co půjde. Při tomhle tempu a dalších okolnostech, které nás permanentně zasahují, není divu, že Svěrákova červnová učitelka je jen slabý odvar toho, co se děje v reálu. V Praze máme za posledních několik měsíců tolik dokonaných dětských sebevražd jako nikdy před tím. Tenhle rozměr je fatální a je mi vážně líto, že to jsou události, které nelze vzít zpět. Psychologové a psychiatři se schovávají ve svých ordinacích, nejlépe s vyvěšenými telefony a jediné, co kladu všem svým známým na srdce: Prosím, prosím, hlavně mne nikomu nedoporučujte. A i tak zahajuji dny opakovaným odmítáním pomoci. 

Ale vezmu to i z pikantnějšího soudku. U nás ve škole se míra tlaku projevuje například v rozsahu používaných sprostých slov. Slabé nátury, omlouvám se, nejsem tak vulgární, níže pouze cituji ze školní chodby. Když tak to přeskočte.

Máme ve škole chlapce, co má potíže s chováním. No nic překvapivého.

Posadí se hned po ránu do átria, kousek od hlavního vchodu a vstupu do mé kanceláře. "Kunda a mrdka, zkurvená mrdka"... line se chodbou. Takový místní ranní uvítací kolorit. Kdyby se někdo ptal, zda nedostane poznámku, důtku, cokoli .... To všechno už tu bylo. Do školy musí. My jsme ta jeho. Chodí rád. Občas se rozhodne potulovat po škole i v rámci vyučování, to ho pak všichni hledáme. V tu chvíli bývá obvykle potichu, takže ho nelze tak snadno najít podle jeho typických výkřiků, jak by se na první pohled zdálo.

Jiný chlapec s lehkým mentálním handicapem v sedmičce se inspiroval a posilněn klučičí partou ze své třídy, rozhodl se pro sociální experiment ve školní jídelně. Vybral si jednu krásnou paní, co si chodí pro obědy zvenčí, a připravil si pro ni projev typu: "Jste kunda a kurva", a čekal co to udělá. Kluci se pobavili. Paní napsala stížnost vedení školy, kde se táže, jak se takové věci mohou dít ve školní jídelně. Na veřejném místě? Jak je to možné? Je vidět, že nechodí do školy hlavním vchodem, jinak by se nedivila.

Ovšem korunu tomu nasadila jedna matka, která vtrhla do školy rozhořčena tím, že pan učitel, teď nevím, zda v matice či fyzice, nebral ohled na speciální vzdělávací potřeby jejího dítěte. Opět v atriu, ve škole plné dětí na něj ta dospělá osoba křičela: "Vy jste úplnej čůrák, kokot socialistickej (doslovná citace včetně respektujícího vykání), to snad nemyslíte vážně. Já si na Vás došlápnu. Vy už si ani neškrtnete!"

Pan učitel, sedmdesátník, toho času na odchodu do důchodu jí pouze s klidem odpověděl: "Madam, jedenáct dní. Jedenáct dní." Otočil se a odešel.

Jestli bude následovat stížnost písemná či oslovení české školní inspekce, to ještě nevíme.

Zdá se, že naše škola, je takový Speakers' Corner. To je veřejné prostranství v jednom rohu Hyde parku v Londýně, kde je povoleno vyjadřovat se na jakékoli téma. Momentálně je tedy vyjadřování hodně specifické.

Vzpomínám, jak jsme jednou učili na terapeutické skupině nadávat autisty. Vysvětlili jsme jim, že nadávat je super, člověku se uleví, ale některá slova jim způsobí potíže. Tak je třeba vytvořit nadávky zvučné, ale neškodné. Například: Do kredence! Bulva! (Někteří pak však vynalézavě preferovali slovo krokot, které však kombinovalo dvě nadávky tradiční: kre... a ko... )

Ve druhé půlce příspěvku se s Vámi chci podělit o to, jak jsem v celém tom blázinci absolvovala školení BOZP a dělala jsem si poctivé poznámky. Přišel bodrý pán z Moravy a povídá:

• Tak nejdůležitější je, zda jste zaměstnanec nebo OSVČ? Tak úplně nevím, jak to pomůže při požáru, ale asi se rozdělíme do dvou skupin a prcháme dle typu úvazku...
• Když přijde do domu řemeslník, musíte mu zkontrolovat nářadí. Správný řemeslník se pozná podle označených montérek a krásného nářadí (zní to teda jak situace z porna a další popis konverzace tomuto dojmu ještě napomáhá).

Máme se zeptat: Umíte to?

On řekne: Umím to.

Pak je to hnusný. (ten výsledek jeho práce ...)

A on se zeptá: Líbí se vám to?

A my řekneme: Jo.

A to je chyba. Nedejte se! Říká školitel.

Úplně nevím, jak to souvisí s naším psychologickým testováním WISCem nebo RORschachem. Ale možná takhle: nabízím podnětovou tabuli dítěti: Líbí se ti to? Ono řekne: Ne, je to hnusný obrázek. A to je chyba.

• Školitel popisuje, na kterých školeních sám byl a pak řekne, že zákon je legislativní slátanina, nikdo tomu nerozumí, je tam něco o využití zbrojní techniky (Ty vole, oni nás chystají na válku nebo co?). Pak vykřikuje, že neví, co je to za stát. Možná taky potřebuje psychickou pomoc.
• Ochranný oděv: Navrhuje, že bychom mohli dostat klotové návleky na rukávy jako v bance za první republiky. Doufám, že to nezavedou, děti by se nás bály.
• Riziko je výraz, který vyjadřuje míru vašeho pracovního ohrožení, upozorňuje nás, můžete zemřít náhlým působením mechanických sil... ovšem když vás někdo probodne nůžkami ze vzteku, není to mechanický vliv ... nemáte to lehký, vy psychologové, povídá směrem ke mně, nikde to není ošetřený ... takže sorry.
• Když umřu na pracovišti, ostatní by neměli s ničím v mé kanceláři hýbat. Hlavně nic neměnit! Hlásá lektor. Vidím se, jak krvácím na hromadě zpráv a spisů.
• Školitel přidává další historku: Ten člověk neměl úraz, ale je bohužel mrtvej. Třeba na trati, povídá školitel, někdy mám zvláštní intuici, že se to stane dřív, než se to stane. Jel jsem takhle vlakem z Brna, už jsme byli asi po šesti hodinách před Kolínem. Zastavili nás. Já si říkám, byl to sebevrah. A byl tam!
• Nejvíce podvrknutých kotníků je v pondělí! U nás v poradenství teda spíš duševních vyšinutí. To říká statistika!!! Musíte na to mít svědka! Můžu své milé kolegyni Ivance dosvědčit, že nezná adresu pracoviště, ztratila kafe a nepoznává kolegy po hlase. Nevím, kam to zapsat.
• Můžete se říznout o papír nebo píchnout nůžkami - je potřeba to evidovat pro případ pozdějších komplikací.
• Musíte ve všech školách vědět, kde je hasící přístroj a hydrant. Kolegyně žádá, ať jí školitel předvede, jak se hasičák používá. Lektor vypráví, jak to někde ukazoval a praskla mu hadice. Na další demonstraci nikdo netrvá. Nevěděla jsem, že i hasičák má techničák. Přístroj může být starý, ale nesmí být vyšinutý. To si zapamatuju. Je to jako s lidmi.
• Lektor něco měří u zásuvky, pak vykřikuje, že ani v Praze to není dobře a že to v Brně vůbec nemůže říci. Podle akcentu je Brňák, takže je zaujatej. Naše paní ředitelka zásuvky osahává se slovy: Ale dyť to není teplý.

           Ale mohlo by, mohlo by to být teplý, kdybyste do toho strčili přímotop, mikrovlnou troubu a             rychlovarnou konvici! Hřímá školitel.

           Do jedné zásuvky? Asi jsem chvíli nedávala pozor.

• Blíží se závěrečný test. Školitel nemá odvahu nechat nám napsat test ze školení BOZP doopravdy. Diktuje nám tedy odpovědi na otázky. Nikdo neví, kam se to má zapisovat, nastane rozklad týmu. Kolegové se obviňují, kdo co blbě pochopil. Všichni se tlemí. Pozor, je to nesmírně důležité, hřímá lektor: Svým podpisem stvrdíte, že ty křížky jste si udělali sami.

Lektor končí optimisticky: Buďte opatrní. Definice opatrnosti je prý definována v nějaké knize. Tipuju to na Bibli. Končí metaforou o šachovnici, máme myslet dva tahy dopředu. Protože každé naše rozhodnutí nás může o chvíli později zabít. Konec je značně filozofický. Snad jsme školením prošli úspěšně. Test napsali všichni. Jen aby nehořelo. Jediné, co nám v poradenství hoří jsou termíny a s těmi nám tedy moc nepomohl.

Ale řeknu Vám, ten chlap by mohl mít skvělý stand-up.

A jak jste na tom Vy na konci června?

Už dovolenkujete nebo dojíždíte?

Připadáte si staří nebo vyšinutí?

Jaká je Vaše oblíbená nadávka?

A máte splněno BOZP?