160. díl Baru: Vědomí konce

Končí školní rok. Už jen čtyři dny. Zaplaťpánbůh. Vždycky touhle dobou přemýšlím, co s námi dělají konce. Loučení. Ten pocit, že něco ještě běží, žijeme poslední dny, které jsou stejné jako dřív, doděláváme administrativu, poslední tabulky a výkazy ... bla bla bla ... ale něco v nás už je jinde. Vnitřní loučení, postupné opouštění, těšení se. Uklizený stůl. Užij dne. Neodcházej bez rozloučení. Sbalený kufr v předsíni ve všech významech, že můžeš kdykoli odejít z rutiny ... Než to však všechno skončí, je třeba stihnout nespočet besídek, večírků a závěrečných přehrávek či představení. Před pár týdny jsem Vám psala, jak jsme se jako rodiče loučili s paní učitelkou našich páťáků. Byl to ten brutální víkendový výlet. Od té doby byla ještě jedna hospoda, oheň, piknik, tvorba alba, památeční knihy, děti skládají rozlučkovou píseň a připravují si rozlučkové dárky pro kamarády. Za mne rozlučková hysterie! Už nemůžu.

Když mi blikne WhatsApp skupiny školních matek, chytá mne panika, zda jsem nezapomněla na nějakou další akci. Dcera pak přišla s dotazem, že spolužačky se chtějí scházet za účelem loučení ještě v srpnu:

Mami, že se nebudu muset loučit ještě v srpnu?

Zlato, nebudeš muset.

Já už se taky loučit dál nechci. Asi nejsem dostatečně komunitní typ. Začínám dokonce závidět rodičům ze tříd, kde mají s třídní učitelkou vztah normální nebo se už těší na konec. Loučení je fajn, ale všeho moc škodí. A pro mě je to vlastně spíše vnitřní proces.

Konec roku pro mne znamená taky ukončování terapií ve škole. S některými dětmi se loučím na prázdniny, s jinými navždy. Nejvíc jim přeju, aby mne nepotřebovali. Hrozně zajímavý je, když se v terapii řekne, že se blíží konec. Jako by to všechno urychlilo: poslední témata se otevírají, řekne se, co chce být řečeno. Vědomí toho, že nám dochází společný čas, někdy udělá kvantový skok. Někdy se konečně vysloví něco, co bylo dlouho dlouho skryto. Na ukončování je třeba mít vždycky dost času.

Minulý týden mi jeden kluk, se kterým jsem pracovala několik let a posouvá se do další fáze svého života, řekl: Díky, že žiju. Žiju díky Vám. Tohle mi neřekl nikdy nikdo před tím. A vlastně jsem si myslela, že se tohle tvrzení týká jen mé dcery. Byl to zvláštní pocit. Samozřejmě, že jsem hned reagovala tím, že to je hlavně jeho vlastní zásluha a že se na tom podílelo ještě spoustu dalších lidí. Ale stejně mě mrazilo. I s vědomím toho, že jsme letos nezachránili všechny. Ale většina přežila. Mnozí mohou jít dál.

Poslední předprázdninový víkend trávíme u rodičů. S dcerou jsme v komunikaci přešly do angličtiny jako způsob útěku, rebelie, schovky a zároveň přípravy na cestu. Je fakt skvělá, jak se chytá... a v některých věcech už ona učí mne. Těším se, že naše cestování nabyde nový rozměr, že i ona teď bude mluvit víc. Že se vyklubává ze školní angličtiny ke komunikaci v celých větách o tom, co chce skutečně říci. Že si snáz najde kamarády. Že si bude moct koupit knihu na čtení kdekoli po světě anebo si je půjčovat v hostelech. Možná se jí nakonec začnou zdát i anglické sny. Kdysi dávno jsem chodila s cizincem a jaké bylo moje překvapení, když se mi po čase začaly zdát i sny v angličtině. Bylo to zvláštní. Dneska už samozřejmě vím, že je to známka pronikání do jazyka, ale tenkrát ve dvaceti to pro mne bylo zjevení.

Moji mamku, když nás spolu s dcerou slyšela mluvit, to urazilo, neb z toho usoudila, že se chystáme emigrovat do Spojených států. Holt neuróza, to nevymyslíš. Moje maminka by byla ideální zaměstnanec pojišťovny v oddělení rizik. Rizika, které ona vymyslí a bohužel pro ni také reálně prožije, nevymyslí nikdo, nikdo jiný.

Ne, emigrovat se zatím nechystáme. I když třeba v L.A. vážně nemusí být špatně. A bůhví, co bude po volbách. Zatím se chystáme pouze na "šotouš tour".

Někdy na přelomu března a dubna jsem totiž pojala divoký nápad a zakoupili jsme si s rodinou tři jízdenky vlakem na celou Evropu. První třídou, samozřejmě. Only the best is good enough. :-) Máme každý rok na začátku prázdnin minimálně čtrnáct dní off. A letos se tyto dny stanou obětí tohoto mého impulzivního jarního nápadu. A má to ještě jeden bonus: protože rozdíl v ceně mezi měsícem a dvěma byl minimální, máme jízdenky až do konce srpna. Takže doufám, že ještě podniknu nějakou sólo jízdu: do Hamburku nebo do Istanbulu, nebo můžu jet do Norska nebóóó nebóóó třeba do Athén. Tak zní to romanticky, ale pomněte, že cesta do Athén vlakem dle plánovače trvá dva dny a čtyři hodiny s šesti přestupy. Je na tom něco ohromně nostalgického, zpomaleného a oldschoolového.

Nádraží jako tepny života. Přesouvat se a zároveň sledovat krajinu, lidi, čekat, co se stane. Vždycky jsem záviděla Amíkům, co přijeli do Evropy, měli dva měsíce a toulali se po kontinentu. V roce 1995 byl natočen jeden z nejlepších romantických filmů, co znám. Před úsvitem. Jestli jste ho nikdy neviděli, vřele doporučuju. Je vlastně o kombinaci obou mých dnešních témat: cesta vlakem a málo času. Jeho scénář vznikl za 11 dní a je inspirován skutečnou událostí. Potká se Američan a Francouzska ve vlaku, on jí přemluví, ať s ním vystoupí ve Vídni. Mají dvanáct hodin, chodí po městě a mluví spolu. Víc Vám neřeknu. Viděla jsem ho poprvé poměrně nedávno právě v autobusu do Vídně. Režisérovi tohohle filmu se něco podobného skutečně stalo na cestě z Filadelfie do New Yorku. Na konci cesty se ti dva rozešli, aniž by si na sebe dali kontakt. Možná natočil ten film, aby ji našel. Bohužel ta skutečná holka umřela při nehodě na motorce dřív, než film přišel do kin. Což se dozvěděl až mnohem později. Režiséra Richarda Linklatera zřejmě tahle událost tak zasáhla, že pro své hrdiny napsal další dva díly. Vždy po devíti letech. Tolik romantická odbočka.

Pravda, když jsem začala reálně plánovat naši čtrnáctidenní cestu na jih: Lyon - Marseille - Barcelona - Madrid - Porto, hned jsem pochopila, že to nebude tak snadné.

Navíc, můj v pravdě realistický muž prohlásil, že to možná bude hrozná nuda, tolik času ve vlaku a co tam vlastně budeme dělat a že si možná budeme lézt na nervy ... no asi má pravdu ... vyměkla jsem a zařídila dva přelety, které sníží pnutí a harmonizují návrat domů v daném termínu. Ale pořád doufám, že to v něčem bude dobrý.

Start 1. července.

Tak Vám budu psát, jak to jde. Jestli teda ve vlaku bude elektrika a wi-fi. By mohla, v první třídě. Snad si budu číst, snad budu psát, snad nebudu muset hrát karty čtyři hodiny v kuse.

Taky doufám, že bude čas na povídání, pozorování lidí, small talks, poznámky ...

Loučíte se?

Zdál se Vám někdy sen v cizím jazyce?

Jezdíte vlakem?

Jaké budou Vaše prázdniny?

A víte, kdo je to šotouš?

Btw: Včera v noci jsem s mamkou po mnoha letech viděla svítit svatojánské broučky, hledaly jsme je v keřích, bylo to dobrodružství (zejména když jsme objevily i zcela plachou kunu mlsně obcházející kolem zaparkovaných aut) a mně to připomnělo dětství. Kdy jste je naposled viděli Vy? A víte, že svítí jen 14 dní v roce v době páření?