161. díl Baru: Cestování s Interrailem aneb prázdninová migrační vlna

Tak dnes začnu vysvětlením slova šotouš, páč mnoho z Vás se mě ptalo, co/ kdo to teda je. Wiki praví: "Šotouš je člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy, zejména té železniční. Nejde o spisovný pojem. Podle odborného periodika Naše řeč šotouš bývá ověšen fotoaparáty, někdy i diktafonem a poznámkovým bločkem, může jít o mírně hanlivé označení člověka, tzv. dráhaře." Takže na dalších 14 dní jsem se stala "dráhařkou", tj. osobou, která se přepravuje vlakem tč. po západní a jižní Evropě. Místo foťáku a diktafonu mám telefon, ale poznámkový bloček samozřejmě mám. Vo tom žádná.

Start. Praha. Pátek, po páté ráno.

Přijdete na Hlavní nádraží. Místa na podlaze obývá romská komunita, takhle na dálku nepoznám, zda místní nebo cizokrajná. Už za chvíli budeme vypadat podobně.

Je 1.července, Evropa se dává do pochybu. Stejně tak i naše tříčlenná rodinná výprava.

5:38 plánovaný odjezd, cíl do večera dojet do Lyonu. Takhle to nabídl plánovač Interrail apky. Žádný problém.

Reálný čas: 5:20

Kouknu na tabuli. Vlak do Mnichova byl "cancelled". Hlášení klidným vyrovnaným ČD hlasem: zrušeno bez náhrady, komplikace na trati, náhradní doprava se neposkytuje...

Ty vole! První záchvat paniky, sedím na hlaváku na zemi opřená o výlohu zavřeného obchodu a on-line ruším rezervace, místenky do TGV, ubytko ... s cílem minimalizovat ztráty v prvních dvou dnech.

Ha, to nám to pěkně začíná.

Tak začátky obecně bývají nejhorší. Dyť se znáš, utěšuju se.

Je 5:30

Co teď? Někudy na jihozápad...

Tak třebáááá, tak třebáááá ... Dresden, Frankfurt, Mannheim, Štrasburk ... Do Štrasburku bychom dojet mohli.

Teď alespoň na záchod, stres se mi promítá do zažívání, musím najít na hlaváku záchod.

Najdu.

Veřejné wc má otevřeno od 7.

Sakra.

Vydržím.

(Mimochodem o stavu veřejných wc na západ od ČR bych později mohla napsat úctyhodnou studii. Poznala jsem jich mraky. Pražské hlavní nádraží však, jak sami vidíte, přišlo o jedinečnou příležitost se výzkumu zúčastnit.)

6:25

Jedeme vlakem do Drážďan.

Jakmile vypadneme z nádraží, bude to super. Motivuju se. Hlavně už být na cestě!

Ve vlaku přijde usměvavý mladý kulatý štíplístek, aby jako první ověřil naši elektronickou mega jízdenku. Šveholí: Tak vy jste moji první Češi s Interrailem v první třídě.

Přeje nám štěstí, ať si to užijeme, působí jako kouzelný dědeček. Snad je to dobré znamení.

7:10 jsme v Kralupech, jsem úplně odvázaná, konečně na cestě.

7:53 Ústí nad Labem.

Na rozdíl od kamarádů, co letěli s velkou pompou na Zakyntos, ti stále ještě tvrdnou na letišti. Posíláme jim soustrastné sms.

Děti, železnice to je pestrý, vypráví na celý vagon stevard od občerstvení (tipla bych si, že chodí s tím štíplístkem, nebo s ním alespoň spí ...), včera Drážďanech vysadili 400 lidí z vlaku, všechny, co byli v uličkách. Kvůli bezpečnosti. Tak moc jsou ty vlaky přecpaný. Všechno vyprodaný. Jo, takhle si tu žijem, koupil jsem si Interrail, ale teď se bojím vyrazit, kolik jezdí lidí.

Trochu mě ta info znervózní, tak, je to člověk z oboru...

Jdu na záchod, konečně, píšu sms kámošce, která má zlomený malíček, zakopla o vysavač, a to dnes odjíždí s pěti dětmi a mužem na dva měsíce na chalupu, domnívám se, že ten vysavač spíše nakopla, ale nechci jí sahat do svědomí a je mi jí líto, tak jí alespoň elektronicky vyjadřuji svoji podporu.

.... bušení na dveře ... šmarjá ... s těma záchodama to nebude snadný ... moment, moment, hlásím směrem ven ... vyjdu, před dveřmi eskorta německých policistů, usměju se, pozdravím just: hallo, hi, guten tag (padá ze mne postupně jak se pokouším v situaci zorientovat) ... nezatkli mne, nejsem tedy migrant a vypadá to, že ani nevypadám podezřele. Zřejmě jsme překročili hranice republiky!

Konečně, Bad Schandou, jupííí.

Dresden. První přestup.

Hodina na procházku, protáhnout nohy, protože dneska toho ještě hodně nasedíme, dítě remcá, že má těžký batoh. Můj laskavý muž jí pomáhá.

Já se vytasím s tím, že ať děkuje pánubohu, že nakonec nejdeme na pouť (uvažovala jsem totiž původně o cílové rovince do Santiaga de Compostela pěšky, ale pak jsem uznala, že to je moc, zejména proto, že nejsem ochotna z batohu vyhodit některé věci, ale psst!).

Prohlásím: Mohla jsi s tím batohem jít 80 kilometrů 3 dny! Takže hodinu procházky v Drážďanech, ke Starbucku a zpět zvládneš.

Dcera je překvapivě v kondici a odpoví: Maminko, to jsi zachránila jeden lidský život. Nevím, zda bych zemřela, zabila tě nebo byste dříve zabili vy mně. V každém případě jsi 1 život zachránila.

Je tak vtipná! Nebude ona moje?

Zpět na nádraží. Vlak už tu stojí, sakra.

Fenomén německého důchodce.

Tak zaprvé, Němci cestují hodně a rádi a já je podezřívám, že, kdyby se jednou (což se za korony možná stalo) vrátili všichni domů, tak se do té země nevejdou.

A je to tu, to jsme podcenili, němečtí důchodci cestují rádi a samozřejmě se nahrnou do první třídy. V příštím životě budu německý důchodce.

Zasedneme dvě volná místa u stolečku, naproti dvě německé babči. Muž se musí spokojit s místem o pár řad dále. Ale super, sedíme. Je to dost důležitý, pojedeme totiž čtyři a půl hodiny.

Elektronický rezervační systém je vypnutý, což znamená, že monitory zobrazující normálně rezervace jsou černé. Babči zavedli super taktiku. V průběhu celé cesty, když se někdo zastaví nad námi, případně se zeptá na číslo vagónu nebo sedačky, tak děláme všichni jako že nic, dámy jsou tvrdé, nehnou se, předstírají demenci a stále jen opakují: je to rozbité, musíte si něco najít ... jako my, a pomrkávají na nás.

Lepzig, přežili jsme svorně nálet nově příchozích, už jsme kamarádky.

Erfurt, stojíme tu podezřele dlouho.

Hlášení ... snažím se soustředit, co má znalost němčiny stačí .... a je to tady, jako v těch Drážďanech, vysazování lidí. Hlásí: Kdo nesedí, vystupte si. Vystupte si, jinak vlak neodjede.

Po dalších 10 minutách nátlak sílí: Vystupte si pod pokutou 30 éček.

V kabině zapomněli vypnout mikrofon, a tak slyšíme německou důslednost, vysvětlování i nátlak v přímém přenosu. Jsme dost vyděšený. Babky to celé komentují.

Potřebuju na záchod, ale bojím se zvednout, aby mne neeskortovali z vlaku.

Po 30 minutách se rozjedeme, babky se radují. Někdo tleská.

Stop. Couváme. Radovali jsme se předčasně.

Ne dobrý, úúúfff, jedeme, koukám okénkem na perón: DB vysadili spoustu mladých, dva školní zájezdy, jednu armádní jednotku ...

Babky (Hilda a Inge jak jsem si je vnitřně pojmenovala, jak to znám z učebnice němčiny)

jsou strašně vtipný, skandují a radují se už i nahlas.

Vlak má pouze 26 minut zpoždění.

Uvidíme, co bude na další zastávce...

Gotha, do uličky přistoupili nic netušíce černí pasažéři.

Ale dojedeme všichni, další násilné vysazování už se nekoná.

Postupně chytáme grif přestupování z vlaku do vlaku, kde je první třída, cílený útok, kontrola rezervací, rychlé obsazení cílové mety.

Pak pohoda. Občas sedíme společně, jindy zvlášť.

Lyon dnes nedáme, ale i Štrasburk je parádní cíl.

Vlak jede 250 km v hodině. Týýýjooo.

Krása. Procházka. Katedrála.

Píšu si s Margit.

Margit je už podruhé za posledních 14 dní v Blesku a vyjadřuje se k nějakým psycho kauzám. Už je z ní mediální hvězda. Posílá mi odkaz. Jsem na ní pyšná, i když Blesk nemám ráda. Margit ráda mám. Poté připíše: A jen se modlím, abych tam zítra nebyla znovu pod titulkem "Žena zabila svoje děti při balení na tábor " 😅

Tak i v jiných domácnostech je veselo.

Tak do Lyonu snad zítra. Zítra je taky den, tohle heslo nás teď asi bude hodně provázet.

Btw. Dcera si oblíbila písničku Beggin od Maneskin, dnes již jí slyším po osmé. Já smažím Are you Gonna Be My Girl od Jet. Ve slabých chvílích Way Back Into Love, co spolu nazpívali Hugh Grant a Haley Bennett.

...

Den druhý

Cesta courákem, protože na dnešek už jsou všechny TGV vyprodaný, ze Štrasburku do Lyonu vede přes Švýcarsko. Zajímavá země. Rozhodně nejkrásnější a téměř úplně prázdná první třída. Jenže ta země je bez internetu, a tak nějak bez emocí. Wi-fi ve vlaku není cestujícími seniory žádaná, tak jí zřejmě kromě mne nikdo nepostrádá. LTE se ukazuje, ale z nějakých mně neznámých důvodů nepremává. Jsem tedy off skoro celý přejezd. Koukám z okénka, to se asi ve vlaku má dělat, ne? Všechno je krásně uklizený, mám pocit, že i krávy se pasou v předepsané Milka sestavě. Občas vidím grafity na odstavených vagonech, ale i ty jsou nějak divně podle pravítka... ale všechno jede přesně na čas, přestup 7 minut není problém, to je tu mraky času, vše označené, organizované, čisté ... mám pocit, že v týhle určitě bohatý (tak uložili si sem své zlato Židé i nacisti a ani jeden si to po válce nevybral, takže je rozhodně z čeho čerpat) bych chcípla nudou. Pobaví mne až když začneme hrát hru, kdo při pohledu z okénka najde něco hnusnýho. Nějakej bordel, neuspořádanost, zanedbanost ... Je to dost fuška. I místní hnoje působí upraveně. Z vlaku to nedokážu posoudit, ale myslím, že i smrdět musí nějak sofistikovaně. Potěší mě až žvýkačky nalepené na peroně v Ženevě. Zaplaťpánbůh, je vidět, že se blížíme zpět do Francie. A samozřejmě, tohle, tohle museli udělat turisti, tohle by si žádný Švýcar nedovolil.

Btw. Beggin po cestě sedmkrát, nevím, zda tu píseň nenávidím nebo už jsem na ní závislá.

V Ženevě na nádraží máme rychlý přestup, při němž probíháme celnicí. Jupííí. Zpátky do světa bordelu, vášní a internetu.

Lyon pak nás přivítá festivalem, průvod provází bubenické skupiny batucady, dámy na chůdách v nádherných kostýmech dělají bubliny a okolo běhají děti a loví je.

Wau, emoce! Tančím a je mi skvěle.

Zítra do Marseille. Do města hříchu a zvýšené kriminality.

A konečně moře.

...

Den třetí

Z Lyonu do Marseille cestujeme hned ráno, mastňácky TGV s místenkou. Vlak jede i 310 km/h. Záchodky ucházející, wi-fi funguje. Samozřejmě nemají na ty Švýcarské záchodky, kde byly tapety s hořcem a fototapety pohoří Švýcarských Alp.

Už mi v hlavě zní píseň Daniela Landy Šance: "A tak jsem vděčnej za tu šanci, že přijde po životě ráj, kde ti suchou deku daj. Snad tam budou pěkný stromy a čistý záchody - to mám rád." Tomu říkám priority.

Před pár lety jsem byla v Marseille s mamkou, přidala se ke mně na poslední chvíli a udělali jsme si báječnou jízdu. Fotím jí náš starej hotel, nábřeží i tajnou pláž pod mostem, kam jsme chodívali koupat s místními. Píše, ať za ní pohladím kameny, to mi přijde vlastně hrozně dojemný.

Marseille je divoká, ale něčím super. Lidi jsou tu živý. Proto tu pár dní zůstaneme.

A pozor. Zatím nejlepší záchod ever je v sushi baru v Marseille poblíž starého přístavu. U stropu je tam disko koule a po celé oné místnosti hází barevné odlesky. Červené, zelené, modré ... Zřejmě proto, aby si tu lidi nešlehali, nebo tu nebyli moc dlouho (nedalo se to vydržet), nebo dostali epileptický záchvat nebo si nevšímali bordelu a špíny. Takže zatím první místo v našem výzkumu, pomalu se ze mne stává Charles Bukowski .... "Psaní si vybírá tebe, to si nevybíráš ty."

Zítra, v pondělí, kdy příspěvek vyvěsím, mám narozeniny.

Na Den nezávislosti. Polokulatý. Vlastně to vůbec není špatný věk.

Věřím, že mám za sebou i před sebou dobrý časy.

Žiju a těším se i dál. Minimálně s Vámi příští pondělí.

To budeme někde mezi Barcelonou a Portem.

Jaký je Váš vztah k železnici?

A k záchodkům?

Co je Vaše přirozenost Švýcarsko nebo Batucada?

A rekapitulujete, když máte narozeniny?

... Im beggin, beggin you, So, put your loving hand out, baby, Im beggin, beggin you....