164. díl Baru: Letní jednohubky

Tak Vám řeknu, že mám nějakou psací krizi. V práci mám za sebou administrativní týden se zadáváním dat do kartotéky a dopisováním zpráv, kde mou vrcholnou kreativní disciplínou je přidělování čísla jednacího. Bože, jak já tu administrativu nesnáším. Na jednu stranu chápu její důležitost v tom, že je moje práce předatelná a nějak ohraničená, na druhou stranu, když sedím proti takzvané "HH - hroutivé hromadě" (což je terminus technicus, který jsem kdysi vymyslela a mezi mými kolegy se ujal jako výraz pro vysoký štos papírů k vyřízení, který se začíná povážlivě naklánět) jímá mne hrůza. Tolik času, než se toho zbavím. Tolik energie, které mi vezme mechanické přenášení dat. Tak se Vám omlouvám, ale toto pondělí ze mne dostanete jen takové letní jednohubky. Drobné postřehy, co ke mně přišly v posledních dnech. Většina z nich se týká rodičovství.

Nemám na to žádnou statistiku, takže to určitě není evidence-based, ale během prázdnin určitě přibývají počty dětí k adopci. Nebo adeptů na babybox. Zejména tedy v kategoriích 10-15 let. Ale ty už se tam nevlezou. Příběhů na toto téma jsem v poslední době vyslechla mnoho. V různých obměnách. Někdy je to tím, že jsme se svými dětmi již příliš dlouho pospolu. Rozuměj o prázdninách. Bez nárazníků institucí a školních jídelen. Jindy jsme je třeba poslali na tábor a oni nám je pak vrátili. Takže jsme spolu zase dlouho nebyli a odvykli si. Návraty z letního tábora jsou obzvláště těžké. Pro obě strany. Když pominu to, že s dítětem může přicestovat i rozličný hmyz, přijedou s ním i rozlady, pocit opuštění a prázdnota po kamarádech. A za všechno může rodič. Samozřejmě. Už jen tím, že jsme je zplodili, stali jsme se strůjci jejich utrpení.

Kolegyně si dává telefon půl metru od hlavy, protože právě telefonuje se svou patnáctiletou dcerou. Jdou si dnes odpoledne pro občanku.

Mami, mám si umýt vlasy?

Nevim, jak chceš, zlato. Kolegyně je z oboru, poučená, že nemá smysl něco diktovat a je třeba našlapovat velmi opatrně.

Tak mám? Tlačí dítě.

No, budou tě fotit, tak jestli se budeš cítit líp, umej si je, říká opatrně a něžně kolegyně. (a tady zásadní chyba, zde podlehla... stala se spoluviníkem)

No tak jo. A zavěsí...

Uběhne 30 minut.

Za chvíli telefonát, emoce na úrovni Národního divadla, výstup plný zoufalství:

Jsem si je umyla! Štká dítě.

Ano. Trpělivě reaguje matka již nervózní z toho, co bude následovat.

Ale vypadaj hrozně, hrozně!!! Pláče dcera na druhé straně.

Nebude to tak zlý... pokus o záchranu situace

Vypadaj hrozně! 

Nádech. 

A je to tvoje vina!

Je to tu. Nevyhnutelně.

Kolegyně je statečná, už neříká nic, nenadává, neradí, jen si sluchátko vzdálí od ucha, aby si nepoškodila sluchový aparát... a čeká. Čeká, až to přejde. Až bude moci zavěsit. Až se vydají na ten úřad. Až dítě povyroste a srovná se mu hormonální hladina. Od nenávidím Tě k miluju Tě je tak křehká hranice. Když o tom pak spolu mluvíme v duchu lehkého stěžování, říká jen: já už jen kontejnuju, jen kontejnuju.... Moudrá a silná žena. Kdybyste k tomu potřebovali výklad, tak "Kontejnování" spočívá ve schopnosti matky zachytávat úzkost dítěte spojenou se strachem a zvládat ji místo dítěte. Jinými slovy matka přebírá emoce dítěte, sama je prožívá, pomáhá je vytřídit, dává jim význam a poté dovolí dítěti, aby pokračovalo v tomto prožitku... (jak oduševněle to zní) ... prostě to vydrží, nebere si to osobně, dítě nezavrhne a neposere se z toho.

Jindy to je možná tím vedrem. Nevím.

Moje dítě mi třeba nedávno řeklo, že: Google je stejnak nejlepší matka, mluví smysluplně a ví něco o číslovkách. V situaci, kdy jsem nedokázala z hlavy vyjmenovat druhy číslovek na první dobrou. Tak nepotřebovala jsem tu informaci spoustu let, vlastně je úspěch, že vím, že číslovky mají nějaké druhy. Načež mne v jiné situaci dcera ve svých jedenácti letech poučila, cituji: Nechci Ti brát tvé sladké představy o životě... to jsem se asi pokusila nějakou situaci pozitivně optimisticky interpretovat. Sakra, zase blbě.

A pak jsem si jeden večer vyrazila ven s kámoškou a ejhle, on jí mezi tím někdo snědl brýle.

Ráno, já už dávno v práci s tou svou hroutivou hromadou, frustrace jak prase a na WhatsApp tato konverzace. Teda konverzace, je to trochu jednostranné:

9:01 Mami, nevíš, kde mám brýle?

9:02 ????

9:03 Nemůžu je najít.

9:04 Nedala jsi mi je někam?

9:05 Rozzuřený smajlík

... jen čtyři minuty jsem nebyla na příjmu!

V duchu rekapituluju všechna místa, kde jsem brýle viděla naposledy. Nebudu to prodlužovat, nakonec nejsou ani na jednou z nich, ale jsou zastrčené v sedačce... přemýšlím, zda za to mohu já. A jak to říkala kolegyně? Kontejnuju, kontejnuju, já tak kontejnuju...

Limity mateřské lásky o prázdninách.

Během tohoto týdne se mi naskytnou ještě dva tři obrázky ze života menších dětí.

Matka na cestě na trh, sladěné šaty s elasťáky batolete, co jde s ní, dítě padne na chodník a odmítá se zvednout a ona jen stojí, až skoro elegantně, jako madona trpělivosti (bylo by to na fotku, ale mně to bylo blbý vytahovat telefon v tuto chvíli), asi taky kontejnuje. Nedělá nic, čeká, svatá to žena. Asi byla na nějakým kurzu.

Pak jiné dítě vběhnuvší z trhu na parkoviště, za ním tatínek. Scéna. Tohle by ho v Norsku stálo rodičovská práva. Nekontejnuje zřejmě. Ale jasný měl strach...

A pak na jednom výletě projde kolem mne rodina, kde se poslední za ruku vleče asi šestiletý chlapeček štkající s rozbitým kolenem: Nemůžu přestat, já nemůžu přestat... pláče. Z kolena kape krev, kluk kulhá, dospělák ho táhne za ruku dopředu. Kluk je zoufalý, ale nestěžuje si na zraněné koleno, omlouvá se, že nedokáže neplakat.

Taky to někdy tak mám, chtěla bych být racionální a statečná, vím, že jsem srab, že zranění je malé a hojitelné, ale já podléhám emocím, jsem netrpělivá a nepokorná... a tak trpím, a ještě si vyčítám, že trpím. Jak ten kluk. Bolí ho to, brečí, ale nejvíce se omlouvá za to, že nemůže přestat. Chůdě. Když ho vidím, úplně mi vstoupí slzy do očí. Děti s rozbitými koleny by měly plakat nad rozbitými koleny.

A tak to rodičovství všichni nějak řešíme, přežíváme, prožíváme, nemůžeme bez něj být, i když to občas bolí a je to na facku. A matky si pak večer otevřou lahev vína, běhají po lesích a tančí s kámoškama a otcové se ukrývají na střeše obchoďáku u letiště nebo v myčce aut anebo v hospodě u piva.

Na závěr si dovolím ještě jeden situační postřeh ze zvířecí říše: Není to jednoduché ani s jinými mláďaty. U známých na chalupě proběhla záchranná akce. Měli tam kosí hnízdo, kde tři mláďata pošla vedrem a čtvrtý kosí brácha se rozhodl to nevzdat a z hnízda vyskočil. Tak ho našli pod stromem, polili vodou, dali mu napít a přemýšleli, jak ho udržet při životě. Čím krmit kosa? Zadali na internet. Odpovědí bylo: 3 normální žížaly, 2 vyválené v písku v pravidelném intervalu co 15 minut. Bože, jak to ti kosí rodiče jenom zvládnou?

Moji známí si poradili. Sehnali žížaly, nakrmili, na intervaly se vykašlali a v písku obalovali spíše symbolicky. Kos to přežil a teď se jim občas courá po domě. Poučení je: úmysl dobrej a rady z internetu týkající se mláďat brát s rezervou.

Tímto uzavírám dnešní příspěvek. Vlastní dítě jsem odevzdala do laskavé péče jedné z babiček a vyrážím do hor za kámoškou, která tam tráví léto se svými pěti dětmi ve věkovém rozpětí 0,5 - 10 let. Beru několik láhví vína, běžecké boty, tančit můžu v čemkoli a možná, když teda bude nejhůř, nechám někde umýt auto.

Jak prožíváte prázdniny s dětmi Vy?

Záviděli jste někdy bezdětným? (Jasně nahlas se to říkat nesmí, je to rouhání, ale tak na chvilku, co?)

Zvládli byste být kosí rodiče?

A máte nějakou fantazii o tom, proč se ty dvě žížaly mají obalovat v písku?

Tak zase příští pondělí. Vaše Baru.