165.díl Baru: Noční rande

Dneska mám pro Vás jeden speciální příběh. Od dětství miluju strašidelné historky. Na chalupě po babičce sedíme u ohně, táta nachystal bojovku, je mi devět. Léto. Tma. Žhavé uhlíky. Napětí. Poslouchám, jak táta vypráví Zlatou plachtu nebo Guláš (tu povídku si vypůjčil od Miroslava Švandrlíka a miluju jí do dnes) a v těle cítím neklid. Protože za pár minut budu muset vyrazit na stezku odvahy. Žádné kostýmy a strašidla. To je pro mrňata a pionýry. Úkol je prostý. Jen každý sám dojít cestou mezi poli k lesu, zakroužit baterkou na znamení splnění mise, a pak se vrátit zpět. Před odchodem ještě táta rozvede úvahu nad tím, zda je lepší jít pomalu a tiše nebo rychle běžet, mít to rychleji za sebou, ale to se zase za člověkem rozléhají jeho vlastní kroky. Tak nevim, nevim... pronáší tajemně. Dneska by mě možná odebrala sociálka, ale jako děti jsme všechny jeho hry a bláznivé nápady zbožňovaly.

Zlatým hřebem stezky odvahy v podání mého táty pak bylo, že se v místech, kde jsem se po cestě vracela už úplně vysmátá, že mám splněno, schoval do pole a ze tmy hodil na cestu přede mne protézu po dědovi. (Praděda neměl ruku, vzala mu jí řezačka a nosil celopažní protézu na řemínky, po jeho smrti jsme s ní zažili četná dobrodružství.)

Tak vidíte, mám docela ostrý výcvik z mládí.

Dneska se bojím někdy literárně ráda, ale taky se někdy bojím doopravdy.

Ta linie je křehká.

Byla jsem u kámošky v horách v domě, kde pobývá se svými pěti dětmi o prázdninách. Její muž byl zrovna pracovně v Praze. Dvě ženský, kupa dětí. Trochu jsme popily a ona dávala k dobrému, jaký je život s tolika dětmi. Prohlásila, že respektuje a ctí Ježíška, co nosí dárky, dokonce zachovává i velikonočního Zajíčka, co schovává na louce sladkosti, ale Zoubkovou vílu musela zabít. Nedá se nic dělat. Zubů je prostě moc.

Když jsme se dosmály, poprosila jsem jí, abych tentokrát mohla spát s ní a dětmi v sednici, protože se v horním pokoji bojím. Spala jsem tam už dvakrát a vždy mne něco budilo, prostě za mne tam straší. Dovolila mi to. Nevadilo mi ani, že její nejmladší se v noci probudila s pláčem snad osmkrát. Lepší než duch.

Duchové patří odpradávna k našemu životu. Setkala se s nimi řada lidí, na výjimečných místech v přírodě nebo ve starých domech s bohatou historií.

Původ duchů je opředen naší fantazií a zkušenostmi těch, kteří je měli možnost na vlastní kůži zažít nebo zahlédnout. Většinou jsou to neklidné duše těch, kteří zemřeli při nehodě, spáchali sebevraždu, byli zavražděni nebo se dočkali jiných katastrofálních konců.

Duchové se objevují na místech, které je spojuje s koncem jejich životní poutě nebo navštěvují svoje blízké, se kterými měli za svého života nějaké pouto.

Podle Wiki je duch náboženským pojmem, který označuje oživující princip duše jako nehmotnou podstatu člověka. Ve smrti opouští mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým jako duch, mohou na sebe brát lidskou podobu a bývají někdy zlí, hodní, zoufalí a většinou přináší s sebou děs...
Konec teorie.

Vznikla jedna společná duchařská historka. Tady je.

Klára se uprostřed horkého a slunečného července rozhodla na pár dní vyrazit sama na výlet do hor. Celý rok pečuje o všechno a o všechny, ale léto je její oblíbené období, jako stvořené pro cestování, které má tak ráda. A navíc má možnost strávit vzácný čas sama se sebou. Sbalila s sebou pár nejnutnějších věcí, má v tom letitou rutinu, tak je za chvíli připravená a s očekáváním letního dobrodružství vyráží odpoledne vlakem z Prahy.

Cestou ve vlaku napsala milou zdravici Jakubovi. Chvíli nad displejem váhá, usměje se pro sebe, a pak připíše do zprávy další slova a na konci přidá smajlíka s pusou. Teprve potom mobil spokojeně vrací do batohu.

Jakub je v Praze, uvidí se brzy, cítí se příjemně při vzpomínce na něj a do té doby si mohou kdykoliv napsat. Nechodí spolu dlouho, a tak prožívají pocity čerstvě zamilovaných: Když jsou spolu, čas jim ubíhá znatelně rychleji než s jinými lidmi. Když spolu nejsou, ujišťují se ve zprávách, jak se na sebe těší a jak je jim spolu dobře. Kláru samotnou pobaví, jak se pro ni slovo spolu stalo důležité.

Katka, kamarádka ze studií, která žije na samotě v horách se svými dětmi, nabídla Kláře prázdninové útočiště, kde mohou strávit pár dní společně, v přírodě, daleko od města.

Jen holky a děti. Pohoda. Odstup od všeho. Relax.
Cestou si Klára plánuje, jak chce strávit svůj čas, co by mohly dělat, kam zajdou na výlet, o čem asi budou mluvit ... jestli už je na čase říct jí i o Jakubovi. Také si ale s nepříjemným pnutím v zátylku vzpomíná, že v Katčině domě v pokoji pro hosty straší. Při vzpomínce na poslední noční zážitek s duchem jí po těle projede mráz, ale pak se tu myšlenku zažene. Viděla tehdy nějakou ženu v nočním košili, vlídně se na ni usmívala a pak zmizela. Katka jí vysvětlila, že by to mohla být žena, která kdysi v domě bydlela a že se prý občas někomu zjevuje. Musí Katku ukecat, aby ji nechala spát někde jinde. Klidně bude spát s dětmi. Jinak se nevyspí. Na duchařině si příliš neujíždí, vlastně ani neví, jestli na něco takového věří, ale ten zážitek by prostě nerada opakovala. Snad to půjde.
Vlak projíždí rozkvetlou krajinou, slunce svítí, kdo by se teď bál ... a třeba to byl tehdy jenom sen. Třeba to bylo jen tím bílým vínem, musí se hlídat. Cesta vlakem uběhne dobře. Z konečné zastávky je to ještě asi 7 km pěšky lesem. Báječné počasí, slunce prosvítá mezi kmeny a tvoří světelné pruhy. Klára si říká, jaká je to krása. Léto, volno, doléhají sem jen vzdálené zvuky, hmyz poletuje a je zamilovaná. Takhle její loňské léto rozhodně nevypadalo. Chvílemi si poskočí i s batohem na zádech.
Slunce se pomalu naklání k západu.

Konečně je tady. Ta samota má takovou klidnou a zvláštní energii. Žít by tu nechtěla, ale ráda se sem vrací. Je to skvělé místo pro letní odpočinek, klid od všeho, co na Kláru běžně doléhá.

S Katkou se srdečně přivítají. Na velké vyprávění ale zatím není čas. Večer se točí hlavně okolo Katčiných malých dětí a notnou chvíli trvá, než se je všechny podaří zahnat do postele. Teprve potom nastane správný čas probrat, co všechno se za poslední rok odehrálo v jejich životech. Mluví dlouho do noci, smějí se, vytahují historky ze studií a plánují výlet druhý den. Když jdou obě spát, je už dost pozdě.
Klára unavená cestou a večerním povídáním se připraví ke spánku. Dostala vlastní pokoj, ale jiný než minule, a to jí udělá dobře. Ještě si před spaním pročte zprávy v mobilu. Jakub jí popřál dobrou noc, to ji potěšilo. Je to jejich rituál. Pořád zažívá tetelivou radost, když vidí novou zprávu s jeho ikonou. Zkontroluje nové emaily a hlavní zprávy na internetu. Ještě že je tady signál, uuufff, zase taková samota to není, pomyslí si. V černé kronice zahlédne několik zpráv o deštích na Vysočině, požáru v Českosaském Švýcarsku a nějaké motorkářské bouračce ve Středočeském kraji. Nevěnuje tomu velkou pozornost. Tyhle zprávy, samá negativa, proč o tom vůbec píšou, běží jí chvíli v hlavě.

Zhasne světlo a lehne si. Čerstvě povlečená postel příjemně voní.

Hlavou jí běží film o dnešním dni, myslí na svoje blízké, na cestu sem, na zítřejší den a pomalu se zklidňuje. Najednou ucítí závan chladu, jako by na ni někdo otevřel lednici, a současně uslyší jemné šumění jak ze špatně naladěného rádia. To ji naplno probudí.

Otočí se se na záda. Leží jen tak, zatají dech, mhouří oči, otáčí hlavou a dívá se do tmy. Všechny její smysly jsou zbystřené. Zkouší poslouchat, odkud ten zvuk může jít, ale zní jakoby odevšad. Proč se najednou tak ochladilo? V tu chvíli se jí znovu připomene, že v tomto domě vlastně straší. Jak na to mohla zapomenout. Možná dokonce i v tomto pokoji. Ta myšlenka ji vyděsí.

Co teď? Jak v tomhle rozpoložení usne? To asi nepůjde. Je tady sama. V domě se zdá být klid, všichni spí. Zvažuje možnosti. Opírá se o logické argumenty, které by mohly vysvětlit to šumění a závan chladu. To ji trochu uklidňuje. Bůh není, jsme ve Vesmíru sami, nemá smysl se bát, všechno se dá nějak logicky vysvětlit, prášky na spaní nepotřebuju, duchové možná neexistují anebo jestli ano, určitě straší jen takové lidi, kteří si to zaslouží a já nikomu nic zlého neudělala.

Jak vypadají? Musí být strašní nebo vypadají mile?

Musí lidi vždycky děsit?

Uběhla hodina, možná dvě. Neví, čas běží nějak podivně. Dívá se na hodinky. Je čtvrt na dvě, a to je ještě dlouho do rána. Najednou se ozve ostré zaklepání.

Klára se lekne a slabě vyjekne. "Katko, jsi to Ty?"

Překvapí ji, jak je její vlastní hlas stažený.

Ticho.

A pak se znovu ozve důraznější zaklepání.

A pak je zase ticho.

Má otevřít? Nebo se zamknout? Jsem vlastně vůbec zamčená? Přemýšlí.

"Kdo je to, co se stalo?" Zavolá Klára ke dveřím už hlasitěji.

Nikdo se neozývá. Rozsvítí tedy lampičku, vklouzne do pantoflí a opatrně jde ke dveřím.

Pořád slyší to jemné šumění.

Z nočního stolku si do ruky vezme objemnou knihu, kdyby se potřebovala bránit.

Přemýšlí. Taková blbost, to by jí asi moc nepomohlo, musí vypadat strašně komicky, ale co kdyby, cítí se tak jistější.

Je u dveří.

Zjišťuje, že je zamčeno.

Nikdo už neklepe.

Šumění je u dveří silnější.

Nezdálo se jí to klepání? Neblázním trochu? Uvažuje v duchu. Nedá jí to. Přece tu nebudu vyšilovat, dodá si odvahy. Pomalu otočí klíčem v zámku a stiskne kliku.

Otevře dveře.

Ve dveřích stojí bledý Jakub. Jakub!?

Klára překvapením i úlevou vydechne.

Usměje se, nerozumí ničemu a zvládne jen položit rychlou otázku. Na vysvětlování bude čas později. "Jak jsi mě našel, miláčku!?"

Jakub klidně odpoví: "Můžu dál, lásko, potřebuju si odpočinout, jsem strašně unavený?"

Ráno se Klára probudila okolo 9. hodiny.

Obvykle tak dlouho nespí, ale tentokrát spala jako špalek a cítila se skvěle odpočatá. Hlavou jí okamžitě probleskla vzpomínka na noční setkání s Jakubem. Nebo s duchem? Podivný sen.

Sáhla po telefonu a přemýšlela, že Kubovi rovnou zavolá nebo napíše, co se jí v noci přihodilo. Možná jí taky něco napsal. Vždyť obvykle má touhle dobou ráno od něj už nějakou milou ranní zprávu.

Jakub ale nenapsal a jeho mobil je nedostupný.

Bojíte se rádi?

Věříte na duchy?

A jak Vám o prázdninách běží čas, pomalu nebo rychle?

A slyšíte to šumění?