166.díl Baru: Voda. Voda? Voda!!!

Mám ráda vodu. Piju vodu. Když to jde, lezu do vody. Občas vařím z vody. Jezdím k vodě. Plavím se po vodě. Ráda bych byla za vodou. Někdy se cítím, jako že samá voda. Jindy se snažím udržet nad vodou a stejně v tom plavu. Nerada bych byla podvodnice. Udržuji tělesné zavodnění. Jsou dny, kdy mám pocit, že dokážu chodit po vodě a měnit vodu ve víno. Uplyne hodně vody, než se dočkám toho, co čem toužím. Jsem tichá voda, co břehy mele. Někdy je dobré věc pustit k vodě. Cítím se jako ryba ve vodě a během chvilky do vody hozená, ať plavu. Nejsem závodnice. Jsem vodačka. Narodila jsem se jako vodní znamení.

A v létě jezdím kam?

No přece na vodu, ne? Jo. Berounka? Sázava? Vltava? Ne, ne, přátelé, to všechno už tu bylo, tentokrát to bude řeka mého dětství: Ploučnice. Kromě mého bratra neznám nikoho, kdo by kdy Ploučnici jel, a i on o tomto zážitku poněkud mlží a jen naznačuje. Říká, že už je to dlouho, byl tam s kamarády a basou piv, tak si to moc nepamatuje. Jen, prohlásí tajemně, že jednoho rybáře viděl mnohokrát a z mnoha úhlů. Asi když k těm pivům přimíchali rum, ne? Že by? A pak taky, že bylo štěstí, že před nimi jel nějaký chlápek s motorovou pilou. To už měl haluz ne? A cože? Slepá ramena? Ne, ne? S bráchou jsem na vodě byla je jednou, na Sázavě před patnácti lety, bylo hrozný vody, teklo to docela dramaticky, my na kánoích, brácha s budoucí švagrovou se udělali (ve vodáckém slova smyslu, jinak jsem to neevidovala ) snad milionkrát, brácha málem brečel a když ho švagrová neopustila tam, tak jsem pochopila, že už ho snad neopustí nikdy. Tak jsem ji tehdy obdivovala, a i mnohem později se ukázalo, že je to ženská do nepohody. Takže bratrovu vodáckému názoru nepřikládám příliš váhu, ale trochu mi to v hlavě vrtá. Nepomůže tomu ani poznámka mojí mamky, že na Ploučnici se vždycky jezdilo v helmách. V helmách? Se asi zbláznila, ne? Ta její úzkostnost .... Helmu bych chápala na raftu ve Slovinsku, ale na Ploučnici? Na tom potůčku? V tomhle suchu?

Když můj muž vymyslel sjezd Ploučnice s kamarády, byla jsem vlastně ráda za nápad. Navíc to začínalo romantickou pointou, že pojedeme od průrvy, která si zahrála v pohádce Princezna a písař.

A taky že jo.

Na místo vyzvednutí lodí jsme dorazili skoro včas, což byl zázrak, protože po cestě jsme jeli jednou severočeskou zkratkou, na kterou cestáři už dlouho zapomněli, vlítli do rigolu a píchli. To je moje noční můra. Já bych prostě kolo sama vyměnit nedokázala. Postávat u auta a doufat, že mě někdo spasí, taky nezní jako ideální plán na víkend, a to číslo na odtahovku pořád zapomínám, ale někde v těch papírech v autě určitě bude. Musím si ho zadat do mobilu... Jednou. Naštěstí muži to mají jinak, takže muž vymění kolo a já jsem užitečná tím, že vím, kde jsou bezpečnostní vestičky, rozdám dle velikosti, umím postavit výstražný trojúhelník, řídím projíždějící auta a každému řidiči vesele mávám a děkuji za to, že zpomalil a nenaboural nás.

Tenhle incident nás možná měl trochu varovat.

Ale ne, stihli jsme to.

Máme lodě.

Romantika.

Ploučnice je v těchto místech vlastně malebný potůček, průjezd skalami působí opravdu jak z pohádky, tunel ve skále, na konci jezírko. Vody není moc, ale sjedeme. Vyfotíme. A pak tak pohodička, pádlujeme (dcera už neříká, že "máchá pádlo", což dělala loni na Vltavě, aby mne vytočila), zdravíme ahóóój (tedy kromě dcery, která odmítá a chce zdravit "salut", zřejmě pokus o letošní startovák matky, ale jsem pevná a odolám) a potkáme dvě další lodě. Pohodička, jinde hlava na hlavě, tady pár kachen, vážky. Zpívám si.... Z půjčovny nám poslali plán cesty, je to asi 14 kilometrů, tak na 4 hodinky, v půlce si dáme oběd v Mimoni. Paráda. Plánek jsme teda zapomněli v autě, ale orientačně víme.

Řeka se proměňuje, rozšiřuje. Občas rozvalený jez. Nic, co by se muselo nějak zkoumat. Sem tam nižší větve a jeden kmen přes řeku, tam asi mamka myslela na tu helmu. Dvě hodinky do Mimoně.

Prostě pohoda, dítě neprudí.

K obědu místní kebab, co pojídáme v zámeckém parku a navrch legendární zmrzka. V Ralsku u Mimoně jich mají 100 druhů. Nejzajímavější z nich se jmenují "Ježišmarja" a "Já nevim". Motorkáři, se kterými se tady potkáváme, si dávají zásadně "Asfaltovou". Samozřejmostí je syrečková, čabajková, koprová, česneková, teplá, vegan uklidňující (asi bio opiát) a desítky nudně znějících ovocných a možná i vanilková a čokoládová. Nevim. Mě zaujme zejména retro styl prodejny, poctivá první polovina devadesátek a jejich wc. Asi se té své záchodkové úchylky nezbavím. Tak zaprvé, vstup jen na požádání se svazkem klíčů. Otevřu první neoznačené dveře s koulí, aby mi klika na druhé straně zůstala v ruce. Vyjeknu, ale situaci ustojím a narafičím zpět jako překvapení pro dalšího návštěvníka. Procházím dál, kolem klecových šaten, co jsme měli na základce, někam dál podél tělocvičny, a když už si myslím, že jsem se ztratila, najdu je. Žádná romantika, taky devadesátky, ale funkční a čisté. Po cestě zpět ani nezabloudím. Vrátím klíče a pomalu se vydáváme na další cestu.

Je vidět, že projekty ESF dorazily i na Sever, koryto řeky je široké, upravené se snadným přístupem k vodě, břehy osázené mladými stromky. Sluníčko svítí tak akorát. Kochám se změnami toku... Fotím.

Sebe. Rodinu. Kamarády. Kachny. Vážky. Okolí.

Čeká nás druhá polovina cesty, pohodové dvě hodinky až do tábořiště Boreček, kde vrátíme lodě.

Uběhne 10 minut.

Kochám se, ale už nefotím, větve zhoustly a já se bojím vytáhnout telefon, abych ho neupustila. Úzkostlivě ho balím do Ikea pytlíku a schovávám do kapsy kraťasů.

Aha, dobrodružství. Jupí.

A už vůbec žádné cizí lodě. Máme to tu celé jenom pro sebe.

Trochu jako tropická džungle. Taková Amazonka na severu Čech.

Dalších deset minut.

Přestávám se kochat. Jako háček na přídi jsem vystavena stále houstnoucímu porostu a zužujícímu se toku. Stromy jsou blíž a blíž. Pádluju a zároveň se snažím hlásit, na které straně je možný průjezd křovím. Chvílemi to vůbec není jisté.

Auuu. Hovado. Kouslo mě.

Vážky zmizely a vystřídal je obtížný hmyz.

To mne však nemůže zastavit, jsem vybavená. Tak zkušená vodačka, ne!? Mám repelent, náplasti, opalovací krém, mě nic nemůže překvapit. Nastříkám repelentem sebe i posádku. Dítě si stěžuje, že má chuť repelentu i v puse.

No jo, no, alespoň na tebe nepůjdou!

Jéééé, před námi se z hladiny zvedne ledňáček. Taková krása. Ledňáčka jsem v životě viděla jen párkrát a vždy mi to připadá zázračné.

Je to tu jako na Amazonce. Motivuju posádku. Ale nejsou tady ani krokodýli ani pirani.

Jsem tak pozitivní! Ale hmyz doráží pořád. A ty větve jsou všude.

Loď za námi se vzdaluje, slyším jen významné pšíkání kamarádky Zuzky, které se rozjela její letní alergie a občas nějaký výkřik. Nejsem si jistá, ale zní to jako sem tam ostřejší slovo. A to je Zůza taková krásná jemná pohodářka. Na tuto výpravu se oblékla do stylových pruhovaných šatiček. Je jí kolem třiceti a řeknu Vám, takovýto háček je snem každého kapitána.

Míjíme poslední známku civilizace: starou ceduli na koncert Michala Davida. Ale fuj. Kde se tu vzala v divočině?

Dítě je věku, kdy všechno vyvolává erotické konotace. Nepřidává tomu ani hláška z vedlejší lodi, že kopulují s větvemi, Pavel tančí čardáš s ovády a největší zájem vyvolávají situace, kdy naše loď najede na ponořený kmen a je potřeba ji vyprostit synchronizovanými pohyby těl, na hop, hop, hop... za současného přitahování se k dostupným větvím. Tato akce je nazvána jako přešukávačka a opakuje se mnohokrát. Ze začátku vtipný. Dcera to stále s vervou pojmenovává. Pak už nejen, že mě to neba, ale představuji si, s jakými zážitky bude excelovat má dcera při vstupu na víceleté gymnázium.

Meandry.

Ty vole, meandry.

Věděli jste, co jsou to meandry? Zní to strašně romanticky, ale znamená to, že tok má metr a půl a tvoří ostré zatáčky. Věděli jste, že na řece můžou být serpentiny? Vjíždíme do nich a někdy vůbec nevíme, kam to vede. Slepá ramena! Je to tady. Snad nenajedeme do žádného z nich. Představa, že to pádluju celé zpátky mě rozlítostní.

Dítě pomalu utichá, nestěžuje si a ptá se jen tiše, jestli pojedeme ještě dlouho.

Komunikace na lodi se omezuje na moje výdřiky: Pravá, kurva, já nevím, myslím pravá, asi pravá, snad tam bude více místa. Bacha. Bacha, bacha větve. Opatrně. Promiňte!!! Já to neviděla. Sehni se, Levá, ostrá levá, zkusím přitáhnout, sakra.... Bacha, bacha, před námi kmen, zkusíme ho podjet. Kontra! Kontra! Vzpomínám na své lekce jógy.

Jste dobrý? Ptám se dozadu.

Všichni dobrý?

Kapitán zanadává.

Co se stalo?

Sakra čepice!

Lovíme čepici. Úúúf. Máme ji.

Poslední hodina: Větve. Kopřivy. Kmeny. Ani kachny, ani vážky a ani jeden ledňáček. A už vůbec ne rybář. Není tu živá duše. Za to před sebou vidíme stále stejný komín. Komín zprava, komín zleva, komín zprava, komín zleva, vůbec se nepřibližuje. Pochopila jsem povahu meandrů.

Do prdele! Ozve se zezadu.

Čepici mám, ale nemám brýle.

Ne ne. Ty vole bifokály!!! Ne ne. Jsem klidná. Jsem klidná... vždyť už tam musíme brzy být.

Řeka se vždy na chvilku otevře, aby nás nechala nadechnou a dala nám naději a pak se zkroutí do zarostlých meandrů.

Jasně, že to tu museli projet motorovkou, ale nejsem si jistá, že i letos.

Další známka civilizace.

Cedule s nápisem: Boreček 45 minut!

Nevím, zda to má být útěcha nebo lákadlo.

Néé, Bože, ještě třičtvrtě hodiny! Budu pádlovat, co to dá, třeba to zvládneme rychleji...

Zuzka na lodi za námi už mluví jako dlaždič. Zcela bez obalu. Za slova, která se rozléhají nad vodou, by se nemusel stydět žádný ultrafuns fotbalový fanoušek směrem k nenáviděnému soupeři.

Jsem netušila, co se v tý holce skrývá. Asi si právě taky přečetla tu ceduli.

Musím to přiznat.

Moje matka měla pravdu. (To je věta, kterou teda říkám jen v krajní nouzi.)

Kdybych měla helmu, možná bych teď neměla na čele bouli.

Větev. Stopadesátášestá!

Auuu. Kurva! Pardóoon.

Maminko, to nevadí.

Miláčku, bacha sehni se, bacha. Bacha. Pravá ostrá, nevim, asi zleva...

Zkusíme to pomalu.

Odkládám pádlo do lodi a zkouším styl ručkujeme za přitahování se větví.

Kopřivy už jsou to nejmenší.

Tady něco smrdí.

Že by to byly moje boty do vody? Tak brzy?

(Později se i Pavel z vedlejší lodi přizná, že přemýšlel, jestli už se z toho taky nepos.al.)

Mami, něco tu smrdí.

Taky to cítím.

Smrdí, jako hovna.

Já vím.

Ale už necítím ten repelent v puse, dodá dcera. Něco z mého optimismu v ní bude.

Co to ksakru je?

Někdo snědl syrečky a pak se posral, prohlásí stoicky můj muž.

Výstižná definice.

Nevím, zda je to kravín nebo prasečák, ale je to intenzivní.

Zřejmě ta budova pod komínem.

Tak asi jsme se už přiblížili. Měla bych se radovat.

Uběhlo avizovaným 45 minut. Kéž slyším auta nebo vidím nějakou jinou známku civilizace než ten komín a smrad hoven. Už tam přece musíme skoro být, ne?

Jungle, pche, Amazonský sračkov to je ..., prohlásí dcera. Tady by pochcípali i ti krokodýli, pavouci a klíšťata.

Už ji nenapomínám. Má pravdu.

Jen ať nejsme ve slepém ramenu.

Snad jsme to proboha nepřejeli....

Víc už nechci.

Pádluju... pádluju ... pádluju.

A pak se řeka znovu otevře, ukáže se silniční most, a to překrásné místo s názvem Boreček.

Zapíše se hluboce do mého srdce.

Vytáhneme lodě.

Muž se zaraduje, protože brýle leží na dně lodi.

Jupííí.

S radostí navštívím dřevěnou kadibudku v tábořišti. Stylová.

Rekapitulace akce: jeden velký puchýř, boule na čele, nové sprosté výrazy, ale čepice a brýle zachráněny.

Když se zeptám sousední posádky, jaké to bylo, řeknou vyčerpaně jen: Nezapomenutelné.

Pod to se můžu podepsat.

Zážitky přeci nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní.

PS: Matce ty helmy nikdy nepřiznám.

Jezdíte na vodu?

Znáte meandry?

A přešukávačku?

A má Vaše maminka někdy pravdu?