167. díl Baru: Holky na tripu

Tak na začátek je dobré napsat, abyste nečekali žádný halucinogenní historky. Margit, tohle není z Tvého oboru. I když taky trochu jo. Dnešní příspěvek bude o holkách. Ženách. Kočenách. Dvě takové jsou teď na cestě do Londýna a do Paříže. Vlakem. Jedeme spolu s dcerou, páč furt nám platí ty šotoušský jízdenky na cestování první třídou a ona si moc přála Londýn. Já ho taky miluju. A Paříž se nám tam nějak připletla ... a nakonec i Brusel. Když jsem jí ve čtyři ráno startovního dne česala francouzský copy (má blond vlasy po zadek, tak složitější účesy pořád páchám já), povídá mi: Mami, ale tyhle dva prameny vedle obličeje, ty mi nech, ty jsou krásný. Sice mi trochu padají do jídla, ale ty bych si nechala, i kdyby mi bránily v dýchání. Je to estétka. I ve čtyři ráno. Někoho mi připomíná.

Dříve než se pustím do zážitků cestujících žen (mimochodem před cestou mi hned několik lidí vyprávělo historku o znásilnění turistky na veřejných WC v Paříži, zatímco její přítel čekal venku, zřejmě, aby mne povzbudili... nebo se už proflákla moje záchodová úchylka...) chci Vám napsat o zážitcích s Margit a jejími dětmi.

Byli jsme společně na chalupě a 8.8. dělali rituál Lví Brány.

Neptejte se.

A neušklíbejte se, vidím to!

Některé rituály jsou prostě třeba. Děti byly to odpoledne sdílné. Váleli jsme se všichni na jedné posteli a ony vyprávěly o zážitcích ze školy, o spolužácích, o učitelích, o přátelstvích... a já jsem si uvědomovala vzácnost toho okamžiku, že s námi mluvit chtějí.

Lví Brána pomáhá lidem zbavit se věcí nebo pocitů, které nás tíží. Můžeme všechno propustit. Cokoliv. A nepřemýšlet o tom, co je pro nás dobré nebo špatné. To stejně člověk nikdy přesně neví. Jen vypnout hlavu a požádat o úlevu. Margit to moc hezky popsala i dětem. Mohly si nakreslit obrázek něčeho, čeho se bojí nebo s čím by potřebovaly pomoci. Mohly si vytáhnout některou z našich tarotových a jiných karet, pokud chtěly pohled zvenčí. Děti mluvily o strachu z nových začátků, o odvaze, kterou si přejí, o pochybnostech, které touží odložit. Když se setmělo, šli jsme ven, Margitin dvanáctiletý syn rozdělal oheň. Pak se všichni ponořili do svých myšlenek a společně, v tichosti a za tmy jsme se nakonec vydali na blízkou pískovcovou skálu. Šplhali na ni v úplné tmě a nahoře se posadili na lavičku. 

Hlavní zaklínadlo bylo: Ať moje srdce opustí vše, co jej tíží! To si mohl každý říct nahlas a přidat si tam i svoje.

A na to někdo z ostatních přidal: Staniž se!

Plynulo to přirozeně. Žádná křeč. Jako by to bylo něco, co se dělá od pradávna. Jako pouštění lodiček na Vánoce nebo malování vajec na Velikonoce. Pak jsme jim s Margit zazpívaly starou cikánskou píseň Joj mamo, joj mamo, bokhali som..., protože s ní se dá vyzpívat všechen smutek světa.

Slavnostní konec celému rituálu učinil Margitin syn, když se zeptal: A co je to ten Standadíž?

Standadiž? Podivíme se.

To je nějakej bůh? Standa? Doptává se mladý muž. Jak to furt říkáte...

A teď nám to došlo, současně, a zhroutily jsme v záchvatu smíchu.

Jak se opakovalo Staniž se, slyšel a udělal si z toho "Standadiž".

Margit byla skvělá, neb hned prohlásila, že to je ono, že věci se nemaj brát tak vážně a je čas skončit a všichni celí veselí jsme se vraceli domů. Standadiž si budu pamatovat zřejmě nadosmrti. I jako výraz toho, že legrace je třeba a je dobrý nebrat se úplně vážně. Ani ve chvílích mystiky.

A tak v průběhu víkendu například vznikla tato "blbobáseň":

Veverka a jelen

Když potkala jelena,

byla zprvu zmatená.

Vida jeho paroží,

falešný stud odloží.

Na pasece na mechu

oddají se bez dechu.

Slunce svítí, žádný zmar,

že jsou nesourodý pár.

Idylu jim naruší

prudká změna ovzduší,

když skupinka ječící

prožene se ložnicí.

Nikdo mýty neboří,

skauti tady táboří!

Zažili jsme několik dobrých dnů: Dvě ženský, tři puberťáci, starej ford, okénka otevřená v módu kabriolet, Kašpárek v rohlíku na plný koule jako když byli malí a všichni řvou z plných plic: naše nová učitelka Angelina Jolie ...

Slečny na chalupě objevily knihy: Když dívka dospívá a Děvčátka na slovíčko, zuřivě v nich četly a označily je samozřejmě za zastaralé a homofobní. Načež Margit rozhodla, že to je čas pro tréning nasazování kondomů. Ať mají praxi dřív, než to bude aktuální a začnou se stydět to zkusit. A protože někde četla, že navlékání na banán či okurku se nemá používat, protože to dětem může kazit vztah k ovoci a zelenině, rozhodla se pro jinou osvětovou variantu, kterou používá nějaká její kamarádka učitelka. Dá se židle na stůl (jako když jdete vytírat) nohama vzhůru a ty nohy pak slouží jako navlékací trenažér.

Od sezení na židli to zřejmě nikoho neodradí.

Když pak její syn natahoval kondom zprudka a protrhl ho, povídá mu: Gratuluju tatínku.

Její dcera pak na to briskně: Gratuluju babičko!

Zase záchvat.

Takže parádní čas.

A teď v tom duchu pokračuju jen se svojí dcerou vlakem. Dvě kočeny s batohama pět dní na tripu. Každá noc jiný hotel. Tři velkoměsta. Máme za sebou zase dvě storna vlaků, řeknu Vám brutální tréning flexibility a plánování. Ale já to i tak miluju. Tu cestu, ten proces, ten pohyb.

Jednu chvíli sedíme na zemi jako bezďáci na perónu, zpocené, utahané, doufaje, že dorazí nějaký regionální spoj, abychom konečně opustily Německo a dcera se mě zeptá: Ale bude tam první třída? Abychom byly mezi svými... Tak je trochu posh. A někoho mi připomíná...

První třída tam je. Vlak je totálně nacpanej a my se prodereme do úplně prázdné první třídy, kde sedíme jen my a tři staří businessmani. Trochu je nám za to stydno, ale spíš se radujeme z volného prostoru. Dcera zakaboní tvářičku a spiklenecky řekne: Mami, ale na blog napiš, že nám to bylo líto.

Tak Vám to píšu.

Někoho mi připomíná.

Díky vlakovým neplánovaným komplikacím jsme se couraly několik hodin v Kolíně nad Rýnem, nocovaly v Bruselu a šly tam v noci na horskou dráhu. Už jsme byly tak trénovaný, že přestup mezi vlaky, kde bylo šest minut, moje dcera označovala jako pohodičku, kdy zvládneme ještě nějakej shoping. A fakt že jo.

Ráno v Bruselu jsem vyfotila čůrajícího panáčka a taky čůrající holčičku, která je o kousek dál, ale málokdo o ni ví. A náměstí před radnicí obložené květinami. S dcerou to cvičí, takže se furt významně uculuje a omdlévá nad slovy: vejce, pytlik, žalud ... bych nevěřila, co všechno má erotické konotace. Tenhle jev tedy trvá.

Zároveň ale trénuje small talks s místními. Když jsem ji viděla konverzovat s imigrační úřednicí, byla jsem normálně pyšná matka.

Cestování mě naučilo, že ne všechno se dá naplánovat.

A ještě, že skvělé místo je často za rohem. Když cestuju s přáteli nebo rodiči, často dostanou hlad a chtějí jíst teď a hned a jedno co. A já se snažím jim dodat sílu nespokojit se s čímkoliv a jen ještě chvíli vydržet. Prostě uvěřit, že skvělé místo bude za rohem. Někdy i hned za rohem. A vážně, bývá tam. Jen chvíli vydržet a dát tomu šanci. A překvapení mohou být úchvatná.

Teď, když Vám píšu, právě jsme naboardovaly do tunelu z Bruselu do Londýna.

Po hodině odbavování jsme nastoupily do svého vlakového oddílu a dcera povídá: Je to tu moc krásný. To je takovej Titanic ...

Někoho mi připomíná.

Tak doufám, že její hláška nebude platit doslova a že Vám napíšu zase i příští pondělí.

Děláte rituály?

A sexuální osvětu svým dětem?

A jaká slova připadají erotická Vám?

A jste posh?

A koho Vám připomínají Vaše děti?