169. díl Margit: Dopis z prázdnin

Končí prázdniny a zase začínáme své životy brát vážně. Škoda. Miluju ten pocit lehkosti a volnosti, který s sebou prázdniny přinášejí. I pro nás, kdo už školou povinní dááávno nejsme a práci ve školství jsme už taky opustili. Mívala jsem dřív pocit, že o prázdninách budu mít spoustu volného času. S mojí schopností zaplnit každou skulinku volna nějakou "smysluplnou" aktivitou, nebudu mít volno asi nikdy. Přítel se mi vždycky směje, že se do dvaceti čtyř hodin snažím vmáčknout aktivity na osmačtyřicet. Říká to s takovou směsí něhy, rýpavosti a rezignace. Přece jen se to často týká i jeho... Trochu mě tím brzdí, teď tu ale týden nebyl, ani děti nebyly se mnou, tak jsem se trochu utrhla ze řetězu.

Dám vám příklad. Dopoledne psaní dopisu se synem (prázdninový domácí úkol - k tomu se ještě vrátím), péče o domácnost, (kterou jsem o víkendu nestihla, protože jsem byla na paddlech, navštívit přítelovy rodiče, moje rodiče a neteře a ještě jsem musela se synem zabalit na týdenní soustředění, předtím mu část věcí vyprat a následně jeho zabalené věci odvézt k naložení), nějaká ta práce na počítači, na chvíli si zaběhat (no zaběhat, tak spíš popoběhnout během svižné procházky), rychlý oběd, pak do práce, pár individuálů, řešení kazuistik s kolegy, večerní skupina a pak na osmou za Baru do kina na Frankensteina (na moji obranu - ona do toho kina přijela rovnou od vlaku z Berlína, takže jsem si připadala celkem normálně) a před půlnocí v posteli. Ráno od osmi zas klienti, původně dvouhodinová polední pauza se smrskla, protože jsem potřebovala něco zařídit a večer jsem šla s dcerou na Letní Letnou, ale mezi prací a cirkusem mi tam vybyly skoro dvě hoďky, tak jsem odečetla cestu a ještě si tam vmezeřila kafe s kamarádem...

A tak je to se mnou furt. Ale lepším se! Už si třeba většinou uvědomím, že když končím v celou a na místo srazu mi tramvaj jede 25 minut, není reálné, abych tam byla v půl, protože je třeba počítat s tím, že odchod a přesun na zastávku a ze zastávky zabere nějaký čas.... Většinou... Kolegyně, kterou jsem slibovala vyzvednout autem ve 20 u garáže na mě pravidelně 5-10 minut čekávala, protože mi nedošlo, že prostě když mám ve 20 vyjíždět z garáže, nemůžu ve 20 vycházet z bytu.... Barča by mohla vyprávět! Netuším, na kolik společných srazů jsem dorazila včas, ale obávám se, že jich za těch dvacet let moc nebylo. Nedělám to schválně, jen v tom čase nějak neumím počítat. Ale snažím se!

Moje prázdniny byly i letos české. A moravské. S milým jsme týden objevovali krásy Znojma a okolního Podyjí, ochutnávali místní vína a meruňky a užívali si týden bez dětí, hokejbalu, práce a povinností. Škoda jen, že měli v hospodě pod penzionem tak dobrá pečená kolena a Kroměřížské pivo. Často jsem na ty dvě laskominy žárlila, když se na ně milý třásl a mluvil o nich s daleko větší vášní a touhou než o mně. Díky této dovolené jsme ale získali nové přátele. Naše první skutečně společné, kteří nás znají jen jako pár. A taky jsme byli na opeře! To asi díky vínu. Já totiž zašla po prohlídce v Louckém klášteře na Trnkovu výstavu (pravda, byla především určena dětem, ale to já nejmíň polovinou své duše jsem, takže cajk), kdežto milý šel raději ochutnávat vína za Znovína. S ikstou ochutnávkovou sklenkou v ruce jsem ho pak našla, jak postává opodál místního altánku a fascinovaně poslouchá jakýsi pěvecký sbor nacvičující árie vážné hudby. Přidala jsem se - s posloucháním zpěvu i ochutnáváním vína - a příští dvě hodiny jsme strávili voyerským šmírováním zkoušky Haydenova oratoria Tobias, které v rámci Znojemského hudebního léta zkoušely špičky české i světové operní scény. Milý byl unešený. Akorát se obával, aby to u jeho kamarádů nepoškodilo jeho pověst tvrdého metalisty. Začal mě přemlouvat, abychom se týden po naší dovolené do Znojma vrátili na představení. Do Znojma! Autem tři hodiny, autobusem tři a půl, vlakem čtyři!! Na otočku!!! Na operu!?!?!?!

Nejprve jsem samozřejmě odmítla, ale protože ho miluju, a protože FlixBus jezdí trasu Praha - Znojmo celkem rychle, spolehlivě a levně, nakonec jsem mu k narozeninám koupila lístky na premiéru. Poprvé v životě jsem ho tak měla příležitost vidět v obleku! Myslím, že takhle ho většina kamarádů nikdy nespatřila. Moc mu to slušelo. Mně teda taky, ale to zas není taková vzácnost. Cestou jsem se snažila ho ukecat, abychom se spolu takhle vyfešákovaní nechali vyfotit. Bál se, aby si kamarádi nemysleli, že se oženil. Chápu, že to by jeho pověst dost pošramotilo - dost na tom, že veřejně přiznává, že se mnou chodí. Nakonec jsem ho ukecala, že když se vyfotíme u cedule s programem, bude každýmu jasný, že jdeme na koncert a ne na svatbu. Stejně to některé zmátlo.

Další kus dovolené jsem v jiném prázdninovém měsíci strávila se svými dětmi na místě mého mládí. Od dávných kamarádů jsem si půjčila chatu blízko Toulovcových maštalí. Pár dnů tam s námi byl i můj milý a Barča s rodinou a pak už jen Barča s dcerou. V neděli jsme udělali velký vícerodinný výšlap po okolních skalách a lesích. Děti nadávaly, že je to do kopce, střídavě schovávaly na společných fotkách obličeje za různé končetiny/části oblečení/jeden za druhého/případně se otočily zády, pyskovaly, že jsem udělala blbou svačinu/vzala hnusný pití/mají hlad/mají žízeň/bolí je nohy/koušou je komáři/je jim vedro/nudí se a střídavě se dobře bavily buď s námi dospělými nebo mezi sebou. Prostě standart. Bylo hezky, kolem cest zrály maliny, ostružiny a sem tam nějaká borůvka, potkali jsme spousty studánek (byla jsem pravda jediný dospělý, který se k nim vydával a jediný, kdo z nich pil) a dokonce i dvě otevřené hospody. U té první jsem nostalgicky vzpomínala na to, jak jsem na místním parketu tančila "jako plachetnice" (pravidelné čtenářky vědí, ostatní si najdou ve starších příspěvcích), u té druhé společně s dětmi na setkání s kamarády. Cestou jsem ostatním ukazovala různé převisy, pod kterými jsem kdy spala nebo pod kterými by se teoreticky přespat dalo a v duchu přidávala, pod kterým jsem se s kým v mládí milovala. Jo jo, romantický výlet to byl.

V rámci té holčičí části dovolené - synek promine - byl nejsilnějším zážitkem rituál Lví brány. Barča už tu o něm psala a napsala to tak krásně, že mě dojala k slzám. Bylo to přesně tak - noc předtím, kdy jsme všichni blbě spali, zvláštní neklid a bolesti hlavy, oheň připravený mladým skoro-mužem, povídání, rozjímání, vzácné sdílení, malování, karty luštěné ve světle petrolejky a debaty o jejich poselství, potmě se držet za ruce a beze slova jít temnou krajinou až na vrcholek skály na jejímž úpatí hlídá dřevěná socha druida, obrovský měsíc, který svítí tak, že naše těla vrhají do tmy stíny, přání a zaříkání vypuštěná do vesmíru, stará cigánská píseň a na závěr hurónský smích a veselá cesta domů. Vesmírně silný okamžik blízkosti s vlastními dětmi, nejlepší přítelkyní, kosmem, bohem, přírodou. 

Obrovská vděčnost a LÁSKA přetékající přes okraj srdce. Na tohle nikdy nezapomenu.

A pak se dostavil klid. I když se už od té doby zase trochu zakalil, někde v hloubi ho stále cítím. Klid, smíření, odevzdání, přijetí. Přijetí toho, že má cesta je dobrá, ať vede kudykoli, že všehomír stejně přinese, co přinést má, ať už budu tlačit na kteroukoli klávesu. Důvěra, že to, co přijde, zvládnu, protože je to moje. Vědomí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží, když to bude nutné, třeba jen tím, že mi budou držet palce a říkat "to dáš" a nechají mě naučit se. A hluboké vědomí, že naše děti se ve světě neztratí, že zasetá semínka jsou převážně dobrá a silná. A že nás mají rády a jsme pro ně důležité a inspirativní, i přes všechny ty jejich řeči, ksichty a brblání.

A propos - dopis z prázdnin. 

Syn dostal od učitele češtiny domácí úkol na prázdniny. Do 30.srpna napsat panu učiteli klasický papírový dopis a poslat nebo donést ho do školy. Pominu, že je to úkol na známky, že se na prázdniny úkoly dávat nesmí, že synátor se dopisem průběžně nervoval celé prázdniny, a že jeho konečné napsání mě stálo několik hodin dechových cvičení na zklidnění, mnoho podpůrných slov a prokousaný ret. Dovedlo mě ale taky ke kufříku se starými milostnými dopisy, které jsem dostala od svých lásek. Ukazovala jsem synkovi v praxi, jak je dopisní papír složený, jak se píše a odsazuje oslovení, jak se střídají stránky 1, 3, 2, 4, jak se nadepisuje obálka (školní úkol měl jasné parametry) a přitom si pročítala ty dávná slova lásky a touhy. Ach! Taky bych chtěla zase jednou dostat papírový dopis. Vlastně se panu učiteli nedivím. Třeba je mu o prázdninách smutno.

A co vy? 

Máte z prázdnin nějaký výjimečný zážitek? 

A kdy jste naposledy dostali opravdický papírový OSOBNÍ dopis? 

A kdy nějaký takový napsali?