170. díl Baru: Nejhorší smrt je z vyděšení

Nejhorší smrt je z vyděšení, říkává moje maminka. A ví, o čem mluví, protože se různých věcí děsí často. Myslím si dokonce, že má tak speciální talent, že by mohla pracovat v pojišťovně v oddělení plánovaných rizik. Vymyslí takové varianty špatných konců a neplánovaných komplikací, že můj rozum zůstává v obdivu úplně stát. Nebo by mohla být scénáristka dramat a hororů... Ale dneska to o mé drahé mamince nebude. Bude to o médiích. Média na našem vyděšení pracují skutečně intenzivně.

Když jsem vyrážela na spanilou dámskou vlakojízdu Evropou, strašili mě známí znásilněnou turistkou v Paříži. Bylo to v televizi. Ne, že by se to nestalo. Asi se to stalo a chudák paní. Ale nestalo se to mně. Muži byli galantní, usměvaví a komunikativní. Ano, na noční procházce naší čtvrtí (hotel mezi dvěma nádraží, něco jako mezi Smícháčem a Holešovicemi) jsem nevydržela dlouho. Byla tma a já byla rozhodně etnickou menšinou, takže jsem po 20 minutách šupajdila zpátky, ale nikdo mne neznásilnil ani se o to nepokusil. Zato mi ráno volali příbuzní, jak to zvládám, protože v televizi říkali, že v Paříži jsou strašlivé povodně. Vyplavené metro. Hrůza. Kalamita. Stojím tam, vracím se z ranního běhu k Sacre Coeur, jsem nabitá endorfinem, v ruce bagetu. U katedrály jsem byla v sedm ráno téměř sama. Jen pár skokanů přes švihadlo a nějací běžci, uvnitř dvě jeptišky. Procházím se chrámem, který je jinak plný turistů. Zapálím svíčku za svý blízký a za vlastní přání. (Mimochodem, za svíčky už se tu může platit bezkontaktně, i církev jde s dobou.) Zažívám klid a spočinutí. Ale povodeň? Panika? Asi se to stalo, nemám důvod jim nevěřit, ale nestalo se to mně. A ani Paříž samotná nevypadá extra vyděšeně.

Do Portugalska mi rodinní příslušníci psali smsky, jak zvládám ty strašlivé požáry a jestli nechci hned jet domů. Říkali to v televizi. Tak občas projedou hasiči, ano, odpovídám nesměle, někde tu hoří, ale mně nehoří nic. Možná tak nějaké termíny.

Kolegyně mi vyprávěla, jak se její děti na dovolené bály plavat v moři, protože v telce říkali, že někoho napadl žralok?

Vy jste byli letos v létě v Austrálii? Zeptám se obdivně se závistivým tónem hlasu.

Ne, v Chorvatsku, jako každý rok. Odpoví lehce dotčeně.

A v Chorvatsku jsou žraloci? Snažím se zachránit trapnou situaci zvídavým dotazem. Tak třeba mi něco uniklo.

Nejsou. Ale stejně... A pak dodá: A vůbec, nebojíš se toho cestování? Jsou hrozivé fronty na letištích a železničáři stávkují a v tunelu, v tunelu museli lidé jít několik kilometrů pěšky. Pěšky! Ukazovali to v televizi.

Cestování se nebojím.

Ani kdybych musela šlapat pěšky, pomyslím si. Bojím se, že shniju doma u televize.

V přípravném týdnu jsem vyjížděla každý den s jinou školou. Dělám pro ně různá školení a teambuildingy (pekelné slovo). Největším hitem posledních let je Prevence syndromu vyhoření. V tomhle kurzu se učíme, jak vypadá a jak mu předcházet. Trénujeme copingové strategie. Strategie zvládání stresu. Řeknu Vám, tenhle přípravný týden, to je velká škola života. Dny kočovného lektora a psychologa. Přijíždíte na různá místa absolutně netuše, co Vás čeká. Venkovská škola? Městská obří? Třicet naštvaných učitelů? Milovníci osvěty? Skvělý tým? Chlebíčky? Osm hodin utrpení? Šílený kafe? Uteče to jak mávnutím kouzelného proutku? Slušný preso?

Co čekat třeba ve škole v Kokoníně, kde jsem letos začínala?

Oni jsou už asi zvyklí, ale já jsem se vyslovení názvu tohoto místa instinktivně vyhýbala celou dobu, protože jsem s bála, že udělám strašlivé faux pas ... tak Koko..., jasně.

Další den jsem pak byla v jednom jiném nejmenovaném městě, tentokrát na severozápadě Čech. Název zcela bez erotických konotací, ale nechci být indiskrétní.

Zavolali mi zjara a objednali si moje školení. Prevenci vyhoření.

O čtrnáct dní později jsem viděla v televizi reportáž o nějaké škole, která uvažuje o zřízení bezpečnostních rámů u vchodu. Mají tak náročné žactvo, že angažovali dva školní policisty. De facto vyhazovače.

V článku na netu se pak psalo: "Škola musela na žáky povolat bezpečnostní službu. Pracovníci dohlížejí na bezpečnost žáků i pedagogů kvůli stupňující se agresivitě některých žáků druhého stupně. Vulgarita, ničení majetku, vyhrožování."

Co je to za školu, sakra? Pomyslela jsem si.

A pak mi to došlo. Je to přesně ta, kam se na konci srpna vydám.

Mediální obraz té školy i celého městečka mě dost vyděsil.

Přemýšlela jsem, zda si nemám zabalit pepřák, jestli můžu jen autem a nechat ho stát před školou. Jestli mi někdo během školení neukradne kola nebo nenasprejuje na kapotu dámské přirození. Byla ve mně malá dušička. Jo jo, tam to znám, to je drsnej kraj, podpořili mé ladění kolegové. Bude to zřejmě horší než Marseille, město hříchu, a možná rizikovější než obávaná Paříž. Tak bylo to v té reportáži. Představuji si jak se svým školícím košíčkem a projektorem vstupuji do slamu, brodím se odpadky a zbytky rozmláceného nábytku. Jsem ohrožována vulgární mládeží a testována vyhořelými pedagogy. Říkali to přeci v televizi.

Se staženými hýžděmi před osmou hodinou přijíždím do městečka, které je překvapivě velmi krásné. Malebné náměstí, zámek, opravené sídliště a barevná škola.

Hmmm. Ale Bůh ví, co bude uvnitř. Jací lidé. ... tak je tu nebezpečno, říkali to v televizi.

Přivítá mne paní ředitelka. Mladá holka s tetováním, co chodí bosa.

Tak možná to tu nebude tak zlý.

Školení probíhá v tělocvičně. Promítám ze švédské bedny. Okolo mne ribstole, část sboru sedí na žíněnce, kruhy vytažené ke stropu, o přestávce si mohu zašplhat na provaze. V oknech mříže. Odér plně odpovídající charakteru místnosti. Připadám si jak v některém z Formanových filmů.

Kurzy a team buildingy vedu už spoustu let. Jsem zvyklá, že na začátku je odpor, že jsou tu lidé nedobrovolně, že někdo nerad sedí v kruhu, někdo nerad mluví před druhými. V každém učitelském sboru, i těch nejvýběrovějších škol, je nějaký ichtyl, který mi to bude chtít nechat sežrat. Že je na školení a že to bude trvat až do odpoledne. V pátek až do tří! Chápete!

A tady? Tady v té škole s policejním dozorem? Kde školím přes padesát pedagogů v tělocvičně a chvílemi déšť tak zuřivě buší do střechy, že se téměř neslyšíme?

Nebudu to napínat. Jsou prostě skvělí.

Mluví. Je s nimi sranda. Jsou otevření a jdou do všech aktivit.

Nikdo neprudí (a to je rarita) a nikdo se neulejvá.

K obědu je gulášovka a na cestu domů dostanu výslužku v podobě osmi bavorských vdolečků.

Když vycházím ven, mám dobrou náladu a pocit, že to mělo smysl.

Blížím se k autu. Kontroluju kola.

Kola mám. Přirození (nakreslené) nemám. Znásilněná jsem nebyla.

Na lavičce sedí dva výrostci a nahlas mne trochu provokativně zdraví: Dóóóbrý den.

Dobrý den, odpovím.

Vy jste naše nová učitelka? Ptají se už skoro laškovně.

Ne ne, nová učitelka nejsem, usměju se.

Tak to je škoda. Povzdychnou si nahlas.

A já vlastně taky, v tomhle týmu se může učit dobře. I když tu mají fakt náročný žáky, vždycky nějakou nezletilou těhotnou a pestrý slovník...

Milí lidi. Tohle teda v televizi neříkali.

V televizi totiž říkají:

Tak bacha: Vaše dítě jde do školy, bude to drahý!

Přijde podzim a vrátí se epidemie. A když ne covid, přijdou opičí neštovice!

( ... na což se se těší jedna moje kolegyně, jen říkala, že letos by volila na podzim jiný doplněk, mohli bychom místo roušek nosit třeba klapky na uši... to by bylo báječné, pochvalovala si)

Plyn dojde, benzín dojde, elektrika dojde!

Sakra všechno jednou dojde.

Jednou to možná dojde i nám: Je dobré nestahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Doma se něco stalo s anténou. Mám vůbec technickou krizi, postupně se loučí kávovar, pračka ... a teď i televize.

A víte co, kašlu na to. Nic opravovat nebudu.

V televizi by mi zase mohli něco říct o mém životě. A na to jim sere pes.

PS: Co se týká mého záchodkového výzkumu, prozkoumala jsem jen několikery školní. Nic zvláštního. Ani na Severu. To mě trochu zklamalo, čekala jsem nějakou peprnou poezii.

PPS: Puberta mého dítěte též trvá. Po návštěvě u babičky se mne zeptala, zde jsem již někdy sexovala. Trochu mne to zarazilo. Ne, že bych byla prudérní, s dcerou mluvím o lásce i sexu otevřeně, a právě proto čekám nějaký zádrhel.

Sexovat teď může každej, triumfovala jedenáctiletá dcera!

Aha? Čekám na pointu.

Sexování, to je třídění desetidenních kuřat! Říkali to v rádiu!

Tak to jóóó.

Takže fascinace slovy pokračuje. Moje návštěva v Kokoníně se setkala s výrazným ohlasem. Dcera mne poučila, že existuje i Pičín, ale tam jsem teda neškolila. Zatím. Hitem měsíce je sdělení, že nejhůř je na tom pan Šolín, protože v Dejvicích objevila dcera ulici Šolínovu, pojmenovanou dle slavného vědce a matematika, a stále nahlas rozvažuje, jak se asi žije s tímto provokativním jménem. A co už pak doktor Kurva z Motola. Koho si ta holka asi jednou vezme?

Koukáte na televizi?

Ovlivňují Vás media?

Věříte na předpověď počasí?

A znáte nějakého Šolína?