171.díl Margit: O smrti a malých dětech

Září se rozeběhlo jako divoká řeka. Jako by se srazily dvě až tři reality a my je měli žít najednou. Nevím, jak jste na tom vy, ale já mám dojem, že nic nestíhám. A to první dny školy mých dětí opět oddřel můj bývalý muž. Objednal všechny požadované sešity, pravítka, tužky i obaly. Bůh mu žehnej. Naštěstí to ti naši puberťáci už zas tak neřešej. Obalený, neobalený, hlavně když jsou. Sešity a učebnice, myslím. Dcerunka pravidelně nějakou tu čerstvě vyfasovanou učebnici přes prázdniny ztratí. Loni to byla před 10 lety vydaná učebnice občanské nauky, letos 12let stará učebnice matematiky. Nařkla mě z toho, že je to moje vina, protože po mně má ty geny, kvůli kterým je zmatená v čase a prostoru a furt někde něco zapomíná a ztrácí. Oukej, to asi fakt jde z mojí strany. Takže mám soucit. Loni se mi podařilo ukecat kamarádku, která pracuje v daném nakladatelství, aby prohledala sklad a jednu zastrčenou dááávno neprodávanou učebnici občanky našla a dceři přenechala. Jak letos seženu tu učebnici matiky, to mi teda není jasný.

Letos jsem začátkem školního roku ale vyfasovala upgrade. Na pár dnů jsem dostala na starosti prvňačku. Po pár dnech bez dětí jsem tedy měla doma děti tři. A to byl mazec. Úplně jsem odvykla tomu věku, kdy s váma to dítě potřebuje a chce všechno sdílet. VŠECHNO! Co se jí zdálo, co řekla paní učitelka, co měl k svačině Bertík a co Amálka, kolikrát zvracela Ella a z které země je maminka učitele angličtiny. Takové dítě potřebuje kontrolovat, jestli si z aktovky vyndalo zbytky staré svačiny a všechny výkresy, zda si na sebe bere pod připravené oblečení i spoďáry, jestli nepřibalilo do aktovky kočku... a hlavně potřebuje připravit na druhý den svačinu! Tomu jsem teda odvykla úplně. Moje děti si obvykle doma něco najdou, případně vysomrují od spolužáků. Matkou připravené svačiny považují už dlouho za společensky nepřijatelné s málo průmyslovou chutí. Takže jsem po dlouhé době musela zapojit fantazii a tvořit. Naštěstí neteřinka jí sice máloco, ale to, co jí, máme doma, tak jsme to společně zvládly. Totálně nás pak, zmatené a unavené narušením domácích rituálů, dostala prohlášením, že nesnáší malý děti.

Nejdramatičtější okamžik nastal ve chvíli, kdy u nás v práci pustila tisková mluvčí do médií zprávu o rostoucí poptávce po dětských psycholozích a na mě se začali obracet novináři o vyjádření. No jo, opět mediální hvězda. Dokonce mě chtěli do Novy na snídani. Taková čest. Akorát jsem měla být slavná ve studiu ve stejné v době, kdy jsem měla vypravovat a odvádět nejmladší svěřené dítko do školy. Co teď? Odmítnout výstup v celostátním médiu a připravit sebe i naše zařízení o slávu a potenciální klienty? To přece nejde! Vymyslela jsem akci kulový blesk - já večer připravím svačinu, zkontroluju aktovku a připravené oblečení, odjedu za rozbřesku do televizního studia, starší dcera ráno neteř vzbudí a udělá jí snídani, mladší syn pak dohlédne na to, aby se řádně oblékla, vlasy a zuby nebudeme řešit, syn jí dovede na zastávku, kde ji přebere moje kolegyně, která ji doveze do práce, kam stihnu dorazit ze studia a dovést dítě do školy. Za účelem hladkého průběhu jsem večer předtím zorganizovala společné seznamovací setkání na blízkém hřišti. Zamotaly se do toho teda ještě dvě neteřiny kamarádky, s nimiž se dlouho neviděla, kolegyně hyperaktivní syn, prodloužený trénink mého syna a několik otravných komárů, ale doufala jsem, že se ráno všichni potkají, poznají a všechno klapne. A pak zemřela královna.

Smrt královny Alžběty změnila život mnoha lidem. Naší rodině teda určitě. Akce kulový blesk byla zrušena, protože psychologie dětí se rázem stala nezajímavým tématem. Nikoho nezajímá, že se děti řežou, že jsou ordinace plné a že je v sobotu 10. září světový den prevence sebevražd. Všechny zajímá jen život a smrt královny ze země za kanálem. Já jsem si teda hlavně oddychla, že nemusím vstávat v pět a nemusím se strachovat, zda ty ubohé děti ráno všechno zvládly. I u nás však smrt královy vyvolala emoce a debaty. O smrti jako takové. O tom, jestli je to tragédie, nebo jestli může být smrt požehnáním a pro koho je vlastně smrt smutná. O tom, co je to duše a kam odchází a co se stane s tělem, které opustí. O tom, kde a zda se pak ty duše, co opustily tenhle svět někde potkávají a jestli se pak mohou znovu vrátit na tenhle svět. O tom, čemu věřil Ježíš a jestli se člověk může narodit jako slimák nebo jestli jsou duše druhové a slimáčí duše zůstanou slimáčí a lidské duše lidské. I o tom, co my lidi tady na té planetě vlastně děláme a co jsme vůbec zač. Bylo to krásné povídání. Takže díky za vše, královno Alžběto! Ať se tvoje duše potká se všemi blízkými dušemi a ať se příště narodí jako někdo, kdo se má na světě fajn. Bůh ti žehnej.

Co vy si myslíte o smrti?
A chystáte dětem svačiny?