172.díl Baru: Mysleli to dobře aneb můj coming out

Září mne pomalu přivádí domů. Zjišťuju, co všechno je v domácnosti po prázdninách zanedbané a hodné opravy. Vzduch voní jinak, ráno je šero a večery nabývají jiného světla. Po cestě do práce zkoumám, zda už budou padat kaštany a ořechy u sousedů.

A doma se to kupí. Pomsta z venkova. Začne to už v létě cuketami ... plynule naváže tuna švestek, které musíte natrhat, odvést a pak nevíte co s nimi.

Něco sníte... ano. Kolik kilo švestek ale dokáže člověk sníst? Nehledě na projímavé účinky. Upečete jeden koláč. Momentálně slazený stévií, ale i tak chutná fakt dobře.

A dál?

Zamoření domácnosti. Plný mrazák.

Když odeznějí švestky, nastupují houby. Na začátku super: smaženice, omáčka, maso na houbách.

Mňam, mňam mňam....

Ale dál?

O kompotech nemluvě. Pamatuji si z dětství na přísné selektování kompotů. Třída elita: meruňky od babičky. Třída přežiju: třešně od druhé babičky, ale nesmím se dívat na dno, kde určitě plavou červy. Třída hnus: angrešt. Proč proboha něco takového zavařuje. Btw. Dnes bych se po angreštu utloukla, ale to jsem ve svých přísných deseti letech nemohla tušit.

A teď ty marmelády! Dary od milých lidí.

Nahlédnu do kuchyňské skříňky, která slouží jako spižírna: Borůvky, brusinky, meruňka, jahoda, rybíz. Ročníky nevím kolik. Jak dlouho se smí archivovat taková domácí marmeláda?

Josta.

Ty vole, josta? Ani nevím, jak ta rostlina vypadá. Tohle nikdo nejí.

Meruňková jedině. Ta v naší rodině jede. Meruňková od babičky Martičky. Ale kolik tak tři lidi dokáží sníst marmelády?

Rybízová? Snad na linecký, to se tak říká, ale já většinou nepeču lineckýýý ...

Zavařování je in. To víte, v médiích hlásí, že přijde krize.

Mám z toho životní krizi.

Mějte kulicha, rukavice a marmelády.

Néné bože, jsem inťoška. Vařit umím, občas něco upeču, třeba skvělej štrůdl....

Bože, jen ať nemusím zavařovat.

Okurčičky?

Dobře okurčičky si necháme. Ale co s tím zbytkem?

Začnu s nenápadnými neinvazivními nabídkami po okolí.

Nešířím to? Tu infekci? Jak tajemné dopisy štěstí, pošli pěti lidem jinak tě stihne tvrdý trest?

Něco si vezme kámoška. Má radost a povídá: Buď ráda, já nikde nic nedostávám.

Stydím se, že mě lidé mají rádi, ale já to nedokážu spotřebovat.

Tohle je můj coming out: Nesnáším velká množství. Čehokoli. Hromady. Megabalení. Megabalení snesu snad jen u toaleťáku a kočičího žrádla. A ano, přiznávám, že většiny obdržených marmelád se pokoutně zbavuji.

Pojmu báječný nápad. V domě u vchodu udělám nabídku produktů s cedulkou: Milí sousedé, tyto marmelády jsou moc dobré a jsou od našich přátel. Na nás je jich moc. Jestli chcete, berte si. Zbytek odstraníme.

Za třicet minut už se tam krčí jen jediná. Ó díky. Ulevuji svému svědomí.

Takhle s podzimem však může být ještě hůř. Svědčí o tom následující historka, která se ke mně tento týden dostala.

Taky coming - out.

Vlastním odšťavňovač. Povídá jeden můj kolega.

Ale nepoužívám ho. Dodá. A pak se pustí do svěřování, jako by mi vyprávěl o porušení desatera.

Víš, Baru, prostě když je člověk dospělý, dojde mu, že potřebuje zdravou výživu. Začne, trochu obšírně, což svědčí o jeho morálním dilematu. Ale horší je zjištění, pokračuje, že se mu třeba nechce jíst zdravé a výživné jídlo. Chce to nějak obejít.

Aha, přitakám a čekám, kam se to vyvine.

A pak jednou objeví jablečný džus. A tehdy nabyde silného dojmu, že džus ho zbaví všech problémů. Tak víš, všechna ta vláknina a vitamíny.

Šel jsem do obchodu a tam jsem zjistil, že 100% džus stojí nemalé peníze. Ale co, dopřeji si ho. Jenže časem se džus objeví jako stresující faktor na nákupním seznamu. Je tady krize, všichni to říkají. 100% džus je nad moje finanční možnosti. Nevydělávám peníze jenom na džus.

Napadlo mě logicky, že bych si mohl džus vyrábět sám doma.

Šlo by ale o velkou investici. Přemýšlím následujících několik týdnů jenom o odšťavňovači. Všímám si inzerátů, čtu recenze, trpím. Zkusím si to celé nějak obhájit sám před sebou, uvažuji o všem od začátku, pečlivě a jdu na to i matematicky až přijdu na to, že za 23 let ušetřím okolo 1,5 milionu!

Jasná volba, už jsem klidný a řeknu si, že si musím pořídit odšťavňovač.

Mluvím o svém záměru s přáteli a ti se dívají na můj nápad spíše skepticky.

Někdo se vyptává na technické detaily odšťavňování, ženy zajímá většinou také barva nebo tvar přístroje. Někdo mi během jedné z mých veřejných přednášek o odšťavňování nabídnul dokonce vlastní odšťavňovač, který už nepoužívá. Nechápu jeho náznaky a k tomu nabízený odšťavňovač nevypadá tak, jak si ho představuji ve své fantazii.

Není divu, že jeho majitel přestal odšťavňovat, pomyslím si.

Já jsem problematiku odšťavňování nastudoval pečlivě.

Vím o ní všechno, těším se na odšťavňování, a tak si koupím ten nejlepší odšťavňovač na trhu. Dal jsem 24 tisíc za speciální odšťavňovač, který umí lisovat ovoce zastudena, nepoškozuje vlákninu, zachovává všechny vitaminy a má spoustu dalších funkcí, které se dychtivě snažím postupně objevit a porozumět jim.

Vyrážím na farmářský trh pro čerstvé suroviny.

To je ta pravá náplň pro zdravé odšťavňování v novém odšťavňovači.

Na farmářském trhu mají ovoce v bio kvalitě. Není krásné a lesklé, ale to nevadí. Přišel jsem pro matný bio vzhled.

Dovezu domů svou úrodu, omyju ji, oškrábu, nakrájím na kousíčky a odšťavním.

Vychutnám si džus, umyju odšťavňovač, uklidím celou kuchyni.

A asi za hodinu mi dojde, že tohle už nikdy nechci zažít znovu. Nikdy!!! Byla to docela legrace vyzkoušet takovou zajímavou věc. Odšťavňování... Jenomže stačilo. Končím s tím. Drahý odšťavňovač skončil. Dal jsem ho na vysokou skříň.

Vím přesně kde je. Tam vzadu, aby na něj nebylo vidět. Zmizel tam někde pod prachem. Někdy mám špatný pocit. Leží mi na skříni odšťavňovač.

Ale dívám se na to jako na terapii. Jsem vyléčený. Dnes kupuju džus v obchodě. Žádný problém, žádný stres.

Jaká krása.

A že stojí 150 Kč lahev?

Jo, to je fakt dobrá cena.

Zavařujete?

Dostáváte produkty?

Máte doma odšťavňovač?

Domácí pekárnu?

Kuchyňského robota?

A viděli jste někdy anděla?

Neslučitelné otázky? Kdo ví...

Ps: Tímhle dneska příspěvek nekončí. Mám nutkavou potřebu říct Vám ještě něco dalšího. A musím to udělat hned. Sedím v Praze na letišti a za chvíli letím do Barcelony. Na supervizní konferenci. Rozuměj tomu tak, že to je legální způsob, jak na tři dny utéct podzimu i rodině, flákat se u moře, jíst tapas. A samozřejmě se zúčastnit nějakého workshopu, třeba Tango a supervize. Paráda. Na cestu mám hodnotnou literaturu. Lady Fuckingham od Oskara Wilda. Takové oldschoolové porno, vlastně. (cituji: Lucy stvrdila jejich smlouvu polibkem a prožily spolu láskyplnou noc plnou všemožných druhů líbání, šimrání a Alice se od své společnice naučila téměř všem tajuplným detailům bitvy o Venuši, než obě usnuly v pevném objetí ... nebo: Ucítila jsem, jak mě obepíná silné paže a další ruka pátrala po mé kundičce. Šepot v mém uchu zněl slovy: Překrásné! Jste to opravdu vy, má drahá maličká Beatrice, nemohl jsem se zmýlit, jelikož jen ta vaše je v této společnosti bez jediného chloupku. Konec citace. Vidíte ten jazyk. Takže pobyt s knihou skýtající báječné zážitky. A pak že literatura je nudná.)

Nechci ale psát o knihách ani o konferenci. Přicházejí ke mně různé historky od různých lidí. A včera jsem slyšela jednu opravdu zvláštní. O smrti. A nebyla o královně. Jedné známé zemřel švagr. Nebylo mu ani padesát. Byla z toho vyděšená, ne tak její sestra.

Už když se seznámili, řekl jí: Umřu mladý, vím to.

Neměl žádnou nemoc.

I ona to věděla. Nevěděla jak, ale věděla, že mluví pravdu.

Před dvěma lety řekl: Myslím, že umřu dřív, než budu mít šediny.

Před 14 dny si našel 3 šedivé vlasy.

A pak jí umřel v náručí na infarkt.

A ona věděla, že je to tady.

Nerozuměla tomu, ale věděla.

Tenhle příběh mě vedl k zamyšlení. Vnímám, kolik je v poslední době v mém okolí smrti a umírání. Jako by ještě nedávno byla smrt někde schovaná a teď se tu producíruje. Čůza.

Vždycky, když sedím na letišti a následně sedám do letadla, mám potřebu trochu rekapitulovat. Přeci jen na palubě se vždycky cítím plně v cizích rukách.

Až tenhle příspěvek vyjde, budu zase doma, v zimě, sajrajtu a podzimu.

Ale kdyby náhodou, moji milí, Vy víte, jak moc Vás mám ráda, a je potřeba to říkat častěji.

Margit, koukej napsat tu závěrečnou práci do výcviku. A jednou můžeš vydat naše paměti. Heslo k blogu jsi přeci vymyslela Ty, tak ho nezapomeň.

A já letím.