174. díl Baru: Neděle

Dneska Vám nabídnu povídku ze života. Gendr je všude. V mnoha podobách. A přitom i jen ty dvě oldschoolový základní varianty přinášejí zcela jiné perspektivy. Tak třeba taková neděle.

Ona, Eva, by řekla:

Je neděle. Mohla bych si přispat, ale probudím se před šestou jako vždycky. Chvíli ještě ležím a odmítám otevřít oči. Je přeci neděle. Zdál se mi fantastický sen. Byla jsem zamilovaná. Vlastně nevím do koho, pamatuji si jen tu emoci. A líbání. Líbání ... kdy jsem se vlastně naposledy s někým pořádně líbala? V patnácti? Na mostě s jedním starším klukem. První francouzák, co chutnal po cigaretách a bylo to uslintaný, ale ta úleva, že už to mám za sebou. Pak léta praktikování. Lepší a horší polibky. A pak stále menší a menší a z poslední doby si pamatuju hlavně ty dětské voňavé pusinky vlastních dětí. V tomhle snu to ale byly vášnivé polibky. Hravé laskání rtů. Prozkoumávání. Dorážení. Přibližování a vzdalování se. Jemné sání spodního rtu.

Ne nebudu otevírat oči, protože nechci tu představu zaplašit.

Hluboké líbání. Pronikání. Útok. Zalykám se a určitě mám zčervenalý tváře.

Doufám, že všichni ostatní ještě spí.

Dýchání stejného vzduchu. Výměna tělních tekutin. Dýchání z úst do úst. Záchranný akt. Resuscitace. Emocionální, hlavně.

Otevřu oči. Zamrkám. Co to bylo?

Vybaví se mi ještě jedna scéna z toho snu. Vidí samu sebe, jak sedím nahá na sektorce. Není to nehygienické? Všechny ty drobky.... V tom snu mi to vůbec nepřipadá. V tom snu si připadám jako studentka. Mladá žena, co uprostřed noci nebo nad ránem sedí na kuchyňské lince v tureckém sedu, rozhazuje rukama a někomu vykládá něco navýsost intelektuálního. Je to rozhovor i literatuře? O té opravdové? O poezii?

Ne ne.

V reálu vedu hovory o poezii často. Se svými žáky. Nejčastěji na téma, proč jsem se danou básničku nestihl naučit v termínu. Tohle je ale noční zaujatý milenecký rozhovor. Je v něm něco existenciálního. Něco z nových začátků. Jako když se právě přistěhujete do prázdného bytu. Nic tam není, žádné pohodlí. Spíte na karimatce a jíte ve stoje u linky. Nemáte nic a všechno se nabízí. Otevřená perspektiva. Prázdný byt. Žádné plné police, žádní moli. Žádné děti, upatlané skříňky a suvenýry z dovolených.

Byl to zvláštní sen.

Pomalu se vyhrabu. Vyplížím se do kuchyně. Deratizace domácnosti nesnese odkladu. Dneska se musím zaměřit i na dětské pokoje. S tím domečkem pro panenky si už minimálně rok nikdo nehraje. Musím zapojit všechen svůj diplomatický um. Je potřeba se ho zbavit. Nasadím šrapnely v podobě potřebných dětí z Ukrajiny, základů humanismu a umění se něčeho vzdát. Snad to dokážu.

Den se pomalu rozbíhá, členové rodiny se ve svém rytmu loudají do kuchyně. Snídaně. Dětský pořad na obrazovce. Cornflaky. Kakao. Toast. Drobky. Skvrny. Stejné jako kterýkoli jiný den. Jen v menším spěchu. Muž se plíží kuchyní v polospánku. Políbí mě na tvář.

Může vědět, co se mi dnes v noci zdálo? Má taky takovéhle sny? Pozoruji ho. Zadívá se směrem k zahradě a mně je jasné, že ho neuvidím celé dopoledne. Ten svět tak venku je ten jeho. Oblékne se do monterek. Jasné. Neděle.

Pustím se také do práce. Něco z toho snu mi stále sedí za krkem. Když poklízím kuchyni po snídani, nemohu se neusmát. Smetu drobky a když se nikdo nedívá, posadím se na linku. Kývám nohama. Tančím blues s vysavačem. Dneska zavlním boky jako Freddie Mercury. Laskám a hladím poličky ometaje prach. Něžné doteky.

Vydržím dětský pláč u česání vlasů, pohovořím s kočkou a vyčistím odpad. Chlupy naší kočky jsou všude. Nekonečný generátor znečištění.

Oběd pojmu nějak rychle a odpoledne zajedu do Ikey. Docházejí Ikea pytlíky a válečky na odstraňování chlupů z oblečení, a to by mohlo způsobit rodinný kolaps. A pak je to vlastně taková relaxační vycházka. Všechny ty exotické názvy, hebké materiály a svíčky, které nabízejí instantní domácí pohodu. Severské útulno, které si můžete vzít k sobě domů.

Pokojíčky.

Pomalu se blížím na cizí území. Pokusím se zlikvidovat pana Kamínka (krabičku s kamínkem z dovolené, která se od prázdnin válí na chodbě), ale jsem přistižena. Doufala jsem, že byl už dávno zapomenut. Ale ne. Zdá se, že pan Kamínek je vlastně člen rodiny. A tím, že jsem se ho pokusila vyhodit, jsem způsobila svým dětem trauma. Tak ten domeček pro panenky pro dnešek vzdávám. Na to nemám nervy.

Zítra jedno z dětí odjíždí na školu v přírodě, nemůžu si dovolit žádné excesy.

Balení na školu v přírodě: už zase hledám repelent a baterku. Repelent je nesmysl, je kosa a hmyz už je zalezlý, ale je to na seznamu, tak nedokážu odporovat. Baterku hledám pravidelně. Možná máme i čelovku. Někde. Dvoje pevná obuv, šátek ... desítka položek doporučených školou. Vždycky, když balím na školu v přírodě, mám pocit, jako by mne kontrolovali ze sociálky. Jestli jsem dobrá matka. Jestli doma máme všechny ty předpokládané předměty. Tmavé triko vhodné ke zničení. Asi nějaká školní teambuildingová aktivita. Zpotím se, jestli něco takového skříň mých dětí obsahuje. Jednobarevné, tmavé, bez obrázku. Ufff, je tady.

Oběd.

Nedělní oběd. V neděli by se mělo jíst pospolu. U stolu. V klidu. Bez televize, telefonu a spěchu. Přes týden se o stravu postará školní jídelna. V kalupu. Někdy ani nevím, co jím. Ale uvařil to někdo jiný. Dneska hodím do trouby kuřecí stehna a pár brambor. To je sázka na jistotu. Pro všechny.

Odpoledne se odměním zájezdem do Ikey. Vlastně jedu raději sama jen s dětmi. Mám klid. Mohu se loudat. Mohu brát do rukou věci a pak je odkládat, aniž bych vysvětlovala, jestli je doma potřebujeme. Nemusím chodit zkratkami. Mohu setrvávat v malých na oko postavených bytech cizích lidí. Prázdných, dokonalých.

Dětem dovolím vzít si plyšáka, ale musí mi slíbit, že s námi poputuje jen k pokladně. Tam ho odložíme jako spousta dalších rodin. Roztomilé pandy, kočičky a dinosauři několika velikostí. Měkoučké a lákavé. Je to naše dohoda. Někteří rodiče to dělají tajně. Plyšáka nejdříve dovolí, případně nekomentují, ale pak se ho pokoutně zbavují. Riskují. Já mám s dětmi uzavřenou smlouvu. Žádný další plyšák domů. Ale tady v Ikee může být Váš. Po celou dobu. I já tady můžu snít. Třeba v oddělení ložnic. Jsou dva typy postelí: tulivé a manželské. Tulivé jsou ty nízkonákladové, které si pořizujete na první společný podnájem. Manželská je o dost prostornější a dražší. Můžete mít speciální matraci a spoustu místa, pokud se Vám tam ovšem nenasáčkují děti. Tajně si lehnu do jedné úzké dvoupostele. Je to spíš takový futón. Na tomhle lůžku to bez blízkosti nejde. Znovu si vzpomenu na svůj sen.

Koupím si alespoň balení stovky svíček pro podzimní pohodu. Propašuji je domů tajně, protože je jasné, že tam ještě mám nějaké od minula. Ale pohody není nikdy dost. Děti brblají, že jsem jim zničila dětství, ale dinosaura i tygra poslušně nechají na hromadě dalších odložených hraček u pokladen. Syn velkoryse poznamená, že já ty svíčky před pokladnou nechávat nemusím. Můžeš si je odnést domů, mrkne na mne. Je fajn, že už jsou tak velký. Vedle nás řve nějaký chlapeček, který to s dinosaurem myslel vážně a nechce se ho vzdát. Na parkovišti po cestě k autu uvidíme asi jedenáctiletou holčičku, která nese obřího plyšáka. Vypadá šťastně. Moje dcera pokýve znalecky hlavou a prohlásí, že její rodiče se asi rozvádějí, jinak že by toho plyšáka určitě nedostala. Jsem ráda, že jsme ty naše nechali za pokladnou.

On, Adam, by řekl:

Zářijová neděle. Sedmý den v kalendáři, který se v křesťanském a židovském kalendáři považuje za den první a jeho název pochází od nedělati, neboť tento den je tradičním svátkem a nemělo by se pracovat. To však neplatí pro muže z řad kutilů a zahradníků.

Rázné zvolání přes plot rozčíslo moji nervozitu při promýšlení, do čeho se dneska pustit. Nešplíchnul bys mi sem trochu benzínu? 

Očima hledám autora onoho zvolání.

Volá na mě soused Fanda. Oba postáváme na své straně zahrady, odděleni drátěným plotem a chystáme se vyrazit někam do zákoutí svých pozemků. Vždycky je co dělat.

Fanda. Soused ošlehaný životem, s bandáží a ortézou připomínající letité sportovní zkušenosti. Majitel širokého, odzbrojujícího paradontálního úsměvu a několika autovraků, které oprašuje před svým domem.

V kanystru zahradního domku mám vždycky nějaký ten litr, dva benzínu navíc do sekačky, motorové pily, pro čištění skvrn nebo na podpal mokrého listí... Podělím se. Fanda si naplní sekačku, v puse má cigaretu. V minulosti jsem ho několikrát varoval, že by neměl, když zachází s benzinem, ale Fanda si vždy jen hlasitě rozesmál a hrozilo tak ještě větší nebezpečí, že se část žhavého popela opravdu dostane do vysoce hořlavé kapaliny, tak je vlastně bezpečnější jen mlčet a věřit, že to dobře dopadne.

Na oplátku dostanu lahev vychlazeného plzeňského a chystám se konečně vyjet upravit trávník jako Fanda.

Ahooooj, volá další soused Marek z vedlejšího pozemku. Poctivý pracant, anesteziolog, který běžně do deseti večer s čelovkou na hlavě prostřihuje keře, něco šroubuje a nikdy nemá na nic čas, protože "musí pracovat na zahradě". Tentokrát v ruce nese žebřík a pilu a dává tím tušit, že se chystá na podzimní stromové prořezy.

"Tak co chlapi, jdeme na to?", volá hlasitě a směje se hurónsky svojí vlastní otázce.

Ostatní přikyvují, mávají na něho. Tlačí před sebou sekačky na trávu. Citlivě, pečlivě a přesně. Pohyb připomíná posvátné ženské tlačení kočárku s milovaným dítětem.

Okolo plotu projede po silnici míchačka s betonem a zastavuje u domu naproti.

"Hoďte mi to sem, šéfe!" David si objednal mix, protože jeho žena si přála chodník z domu do zahrady. Je to ajťák, má dlouhé vlasy po ramena, batikované tričko, na zahradě má velkého Buddhu a za každé situace je pozitivní. Vždycky má všechno naplánovaný, na svoje projekty se pilně připravuje podle internetu a když se už do něčeho pustí, tak je na to teoretický odborník.

Slunce prosvitlo mezi mraky, odněkud z dálky zní nahlas puštěné mainstreamové melodie z rádia. Začíná mužská pracovní neděle. Zvuky známých písniček jsou přerušovány řezáním dřeva, vrčením sekaček, kydáním betonu, ťukáním kladiv. Občas na sebe chlapi volají, zatímco operují na svých pozemcích: "Jak to de?" nebo "Už to máš? nebo Nedáme pivo?"

Svoláváme se na pomoc, když je třeba něco přidržet. Vedeme diskusi o velikosti hlavových klíčů, šroubováků. Půjčujeme si je nebo směňujeme. Olej, hřebíky, kousek hadice nebo drát.

Srdcaři, fotři, chlapi.

Je oběd.

Řveme na sebe. Chlapi se chlubí, co se dneska doma u nich doma vaří a že si teda dají do nosu. Loučíme se.

Asi po hodině se zase sejdeme na svých hřištích a sdělujeme si, kolik toho kdo snědl a jak to bylo dobrý.

Odpoledne je čas na kafe. Sejdeme se u Fandy. Ten nabízí spiklenecky panáka nebo cigáro jako pravověrný alkoholik a silný kuřák. Nikdo si nedá ani jedno až na Fandu. Vaše smůla hoši, říká. Dá si panáka a potom druhého "do druhé nohy". Než dopijeme kafe, Fanda zapaluje třetí cigaretu. 

A pak se všichni zase vzájemně chlubí, kolik toho dneska odmakali.

Větve prořezaný, udělají se z nich zásobu dřeva na táborák pro děti.

Beton už tuhne, to bude mít manželka radost.

Trávník je zase ten anglickej, jojo, vypadá dobře, jojo.

A pak si jdeme po svých. Nakupovat, nebo si číst, nebo si dát dalšího panáka. Každý prostě to svoje. V pondělí vyrazíme do světa a třeba se zase uvidíme v neděli.

Pro mne však neděle ještě nekončí. Ještě je tu ten Lidl.

Do Ikey zajela žena sama, ale Lidlu se nevyhnu.

Upřímně: Nakupování nesnáším, je to nutné zlo. Než jdu nakoupit do Lidlu, udělám si v autě malou motivační meditaci, protože přijíždím na nepřátelské území. Předem vím, že za chvíli dojde k nějaké křivdě. Nastanou zvěrstva. Nedám se, ale nemůžu ovlivnit, co se stane.

To je Lidl.

Všechno začíná parkováním.

Když nenajdu do 10 minut místo, jedu dál. Přijedu jindy, dneska není můj den.

To se na lovu někdy stává, že se nepodaří skolit kořist.

Lidl je jako oceán nebo hluboký les.

Není to v mojí moci.

Lidl nás přesahuje.

Dneska se mi podaří získat strategické místo blízko vchodu. Vstupuji. Hemžení lidí, kteří si tam pro něco přišli. Baví mě je pozorovat a tajně sledovat, co zákazníci nakupují. Zejména v oddělení předmětů.

Zaujaly mne kalhoty uprostřed pečlivě vyskládaného jídla v protijedoucím košíku.

Velká věc v životě muže, když si koupí kalhoty v Lidlu.

Píše se nová životní kapitola.

Když si totiž koupíte kalhoty v Lidlu, je Vám už všechno úplně jedno.

V takové chvíli se oprošťujeme od našeho ega a vydáváme se vlastní duchovní cestou.

Lidé občas prohlašují věty jako "je mi jedno, co o mně ostatní říkají!" A byly by to od nich takové bláhové řeči, dokud své stanovisko nepodpoří nákupem kalhot v Lidlu.

Tak se pozná, že to, co člověk říká, myslí vážně.

Je mu to prostě fuk.

Chce mít kalhoty z potravin.

S tak silným stanoviskem bych si nezahrával. Když někoho takového vidím, vím jistě dvě věci: Zaprvé, takový člověk dělá všechno, aby přežil, a zadruhé, nebojí se umřít.

V Lidlu Vás naučí přestat se snažit...

Kdy jste se naposledy opravdu líbali?

Seděli na lince?

A kdy jste byli v Ikee?

Leháte si tam na postele a sníte?

A nosíte oblečení z Lidlu?

Ta Ikea a Ten Lidl, chápete? :-)