175.díl: Křeslo pro hosta. Magda.

Tak tohle jsme tu ještě neměli. Křeslo pro hosta. Občas sem tak propašováváme myšlenky našich blízkých, ale dneska, dneska, Vám nabídneme text ze života, který mne uchvátil. Je totiž ze školy. Jako by to bylo u nás. Magdo, díky. Tak tedy Program na ochranu svědků uvádí: Magda Nováková: HODINA VÝTVARNÉ VÝCHOVY.

Zvoní. Právě skončila hodina literatury a čtení. Četli jsme společně kapitolu Z deníku kocoura Modroočka a při rozboru textu jsme se shodli, že všichni už někdy viděli kočku. Netrvala jsem na tom, aby byla živá, stačil mi obrázek.

Stojím už třetím rokem v čele 27členného týmu sportovně založených dětí. Některé děti byly svými rodiči zařazeny do sportovní třídy proto, aby se pohybovaly. Aby se pohybovaly víc než doma nebo u babičky. Aby s paní učitelkou šly občas ven na procházku, na hřiště a aby je někdo naučil kromě pomalé chůze i popoběhnout nebo se kontrolovaně svalit na žíněnku. Takových dětí tam mnoho není, asi jenom čtyři. To je pěkné. Ostatní běhat umějí, někteří z nich i hodně rychle. Dva chlapci dokonce svedou i salta. Ochotně je o přestávce, když se zrovna nedívám, ukazují spolužákům. Na zemi je to už ale nuda, větší legrace je to přes lavice.

Dnes je obrovská móda používat termín heterogenní skupina. Mám heterogenní skupinu. Nenudím se. Toto společenství zahrnuje i tři medikované "ádéháďáky". Ti každé ráno tryskem běhají okolo katedry. Hrajeme spolu na honěnou. Když vyhraji, vnutím jim jejich předepsaný lék. Zatím vyhrávám. Děsím se okamžiku, kdy nevyhraju. Dále tu mám šest dětí vedených v péči PPP, čtyři žáci na vyšetření trpělivě čekají a já čekám s nimi. Dva chlapci, jejichž chování je předmětem výchovných komisí, jsou vedeni v kartotéce Střediska výchovné péče, kde s nimi v klidu a s úsměvem probírají stále dokola, že by bylo fajn, kdyby byli hodní. Oni si o tom myslí své. Zbytek dětí je v pohodě. Můj tým čítá dvaadvacet chlapců a pět děvčat. K nejvíce problémovému žákovi mi byla přidělena asistentka. Každý večer, když uléhám na lože, děkuji kamsi vzhůru, že mi ji poslal. Opravdu.

A všechny už někdy viděli kočku. Tedy přesněji. Na moji otázku: "Je tu někdo, kdo ještě nikdy neviděl kočku?" volali chaoticky jeden přes druhého, že ji viděli a že má ocas a uši. Skvělé! Můžu s klidným svědomím, že jsem něco nezanedbala, plynule navázat na hodinu výtvarné výchovy.

Přestávka. Drtivá většina dětí vyrazila směrem k záchodu. Některé sprintem, jiné poklusem. Většina bez bačkor, ačkoli jsem ráno a během dne ještě několikrát na tento bezbačkorový fenomén upozorňovala, osobně obešla celou třídu a kdo byl bosý, toho jsem obula. Do poloprázdné třídy jsem zakřičela rozkaz: "Na lavice si připravte igelity, anilinky, ploché štětce a kelímky! A nezapomeňte se převléknout!" V tom roztomilém dětském přestávkovém štěbetání imperativ zcela zanikl. Raději jsem seznam napsala na tabuli a při následném důrazném opakování jsem navíc významně poklepávala na na tabuli napsaný text. Zdá se, že všichni pochopili.

"Zavážete mi, prosím, zástěrku?" Přikývla jsem. Za modrookým kudrnáčem se začala tvořit fronta. Pohledem jsem rekognoskovala terén, abych vyhledala asistentku a snažila se s ní navázat oční kontakt. Našly jsme se a pokývaly. Bez řečí, můj prosebný pohled nepotřeboval žádných zbytečných slov. Vmžiku stála u mě.

"Já budu rozvazovat uzle" a ihned se chopila utažených a zauzlovaných šňůrek u zástěrek, "ty zavazuj." Práce nám šla od ruky jedna báseň.

"Paní učitelko, už můžu vylít tu vodu?" přiběhl chlapec.

"Proboha, jakou vodu? Já jsem neříkala, že si máte jít napustit vodu!"

"No tu z minula. Tady..." Klučina, nic zlého netuše, mi bezelstně ukázal kelímek, který právě vytáhl z kufříku s výtvarnými potřebami. Zavřený kelímek s nepopsatelným obsahem. Tekutina modrozelené barvy ulpívala při zatřepání na stěnách nádoby a zůstávala tam nápadně dlouho. Na hladině se pohupoval jakýsi škraloup, připomínající, v totalitních dobách tolik populární a všeuzdravující, kombuchu.

"Ať tě ani nenapadne to otvírat!"

Při té poznámce mi prolétla hlavou myšlenka, že jsme na minulé výtvarné výchově přece kreslili pastelkami. Obsah této nádoby je tedy ještě o týden starší, než byl původní odečet. Tento fakt podpořil moje rozhodnutí, že chlapci dám raději nějaký svůj kelímek. Mám jich pro případ ztráty několik náhradních vzadu ve skříni.

"Opatrně to odnes do koše," přikázala jsem jako zkušený pyrotechnik, likvidující nebezpečnou výbušninu.

"Panííí učitééélkóóó, já jsem černoušééék!" Prosím? Hlavou mi prolétlo, že se asi ani nechci otočit za známým hláskem. Patřil chlapci, jehož anamnestická složka čítala téměř dvě desítky hustě popsaných listů formátu A4. Snažila jsem se vzpomenout si, zda ráno užil správně nadávkovaný medikament. Stál těsně za mnou. Ve tváři blažený výraz, nadšený svojí kreativitou, šťastný. Natahoval ke mně ručičky. Obě důkladně pomalované až po lokty černou barvou. Z mojí paměti náhle vytanul obraz Toma Sawyera z filmu Páni kluci, když natíral plot. Že by body art?

"Ničeho se nedotýkej!" zavřeštěla jsem fistulí. Třída zmlkla. Ale jen na chvíli. Bez řečí jsem odtáhla chlapce k umyvadlu. Během cesty za mnou vlál a obarvenými ručičkami mával ostatním. Nemilosrdně jsem ho drhla tekutým mýdlem. Jeho paže měly na konci této procedury stále lehce našedlou barvu. Lepší už to nebude.

"Mazej na místo," pobídla jsem chlapce, "bude zvonit." Se svěšenými rameny se odšoural do lavice. Evidentně jsem mu touto exekucí zkazila celý den.

Asistentka, tušíc začátek vyučovací jednotky, přebíhala od jednoho žáčka ke druhému a kontrolovala jejich připravenost. Snad to dneska klapne.

Zvoní. Školní chodba se neochotně vyprazdňuje. Poslední žáček se vyřítil z toalet.

"Kde máš bačkory?" říkám už tichým vlídným hlasem.

"Jéé, já je nechal na záchodě!" Otočka na pravé, trysk. Myšlenku, že dítě poučím o pomalé chůzi na chodbě, o hrozícím nebezpečí při nekoordinovaném běhu na dlaždičkách, o špinavých ponožkách a o případném nastydnutí od nohou, jsem zavrhla téměř okamžitě.

"Už jsem tady!"

Během návratu do školních lavic tři chlapci zakopli o otevřené kufříky volně položené na zemi vedle stolků. Jejich obsah se rozletěl a majitelé se jali vše uvádět do původního stavu. Asistentka bez řečí poklekla a rychle pomáhala uklízet, já rovněž.

"Paní učitelko, von mi rozlil tuš!"

"Jakou tuš? Vždyť nemáte žádnou tuš! Kde jsi sebral tuš?"

Asistentka se kolem mě jenom mihla s hadrem, zatímco já jen zděšeně zírala na černý flek, co nápadně připomínal ropnou skvrnu v mexickém zálivu.

"Mně ji dala máma."

Po důvodu tohoto neuváženého činu jsem raději nepátrala.

"Má ještě někdo u sebe tuš?!"

"Já nemám! Já taky nemám! Paní učitelko, já mám tuš doma a taky se nám vylila! Co je to tuš? Von má špinavou židli!"

Pomáhám asistentce, asistentka pomáhá mně. Posíláme nejspolehlivější holčičku, aby povolala uklízecí zálohy. Paní uklízečka snad stála za rohem. Přiběhla téměř okamžitě. Děti se mezitím srotily kolem nás a vyprávějí jeden přes druhého, jak ...

"Paní učitelko," vzhlédla jsem od hadru, "von mě štípe!"

"Nene, ty jsi mě štíp taky!"

"Tak mi nemáš nadávat do rodiny."

V zadní části třídy se začali dva chlapci šermovat štětci.

"A dost, všichni na místa. Fofrem!"

Následky černé katastrofy odstraněny, děti zahnány do lavic. Předměty, rozptylující pozornost, uklizeny. Příkaz, že všechno položí, dají ruce na kolena a podívají se na mě, pochopilo osm dětí. Zbytek neslyšel. Znovu a hlasitěji. Při třetím upozornění důrazně pokládám na lavici štětec, který nyní nahrazoval jednomu ze žáčků vatovou tyčinku do uší.

Je dvanáct minut po zvonění. Děti sedí připravené a převlečené v lavicích. Hodina výtvarné výchovy může začít.

"Děti, předcházející hodinu jsme si četli o jednom zvířátku. Vzpomenete si, jaké to bylo?"

"A co to je - předcházející?" Klid.

"Minulou hodinu, děti," raději dojdu k rozvrhu hodin a přesně ji ukážu. "Na hodině čtení."

"Nehraj si s tím kelímkem! Tak o kterém zvířátku jsme si společně četli?"

"O kočičce!"

"Výborně, děti, o kočičce. A jak taková kočka vypadá?"

"Paní učitelko, paní učitelko!"

"Ano?" vyvolala jsem panenku ve třetí lavici, která netrpělivě poposedávala na židli a třepala zdviženou ručkou.

"Paní učitelko, venku sněží!"

Začínám si v duchu odpočítávat 1, 2, 3, ... Asistentka na mě povzbudivě mrká a ukazuje zdvižený palec. Můj zrak spočine na zasněžené přírodě za okenní tabulkou... Brzy bude jaro.

Četli jste Z deníku kocoura Modroočka?

Máte rádi výtvarku?

Jaký byl Váš oblíbený školní předmět?

A víte, jaké požehnání je, když jsou úča a ása tandem?

Tak zase v pondělí. Těším se. Bára.