177. díl Margit: Hypnóza podruhé

Po roce zase na hypnóze...

Pokračovací kurz klinické hypnózy v překrásné Kroměříži pro mě začal trochu děsivě. Ještě před nedávnem bych vám tvrdila, že nevím, co je panika, že jsem vcelku kliďas. Teď jsem se na panický záchvat sáhla v krátké době podruhé. Poprvé to bylo na Idině kurzu, kdy jsem při dechovém cvičení měla pocit, že se udusím a málem vyletěla z kůže a vrátily se mi v nějaké formě probliku vzpomínky na můj vlastní porod, podruhé tady, při kolektivní hypnotizaci. Paní doktorka si nás všechny frekventanty kurzu, lidi velmi vzdělané, prověřené praxí, terapeutickými výcviky i předchozím kurzem hypnoterapie, psychology, psychiatry a somatické lékaře, pohodlně usadila a jala se nás uvádět kolektivně do hypnotického stavu. Znám to z loňska, vím, že jsem dosti hypnabilní a těším se na zážitek. Vím, že po sugerování různých tělesných projevů lehkosti či tíže a podobně, bude následovat ta prima scénka s přáteli u vody, vím, že tam poletí ta otravná moucha a já budu mít žízeň, ale nevadí, těším se, ten stav totálně prázdné mysli, která jen produkuje sugerované obrazy, je děsně príma, u vody to mám ráda, užiju si to... Ale letos je to nějaké jiné. Moje tělo reaguje daleko rychleji a daleko intenzivněji na všechny pokyny. Už u vody se někam ztrácím. Slyším, že paní doktorka odpočítává a vyvádí nás z hypnózy. Ha - část mojí mysli jí slyší a rozumí, co chce, druhá část ale místo nahoru, sbíhá po číselném odpočtu dolů, hlouběji a hlouběji do hypnotického stavu. Hu, to bude jízda, to se poměju! Těší se ta jedna část. Ta druhá, pozorující, která vnímá, jak paní doktorka rozdává kolegům dotazníčky o hloubce jejich hypnability, která slyší, jak se klapot podpatků paní doktorky, té jediné, která mě může z hypnózy vyvést, vzdaluje z místnosti, se snaží otevřít mi oči a podle instrukcí se z hypnotického stavu probudit. Ono to ale nejde. Ta jedna půlka si jako kometa vesele rejdí v bezmyslí a užívá si barvené fleky a ztuhlé tělo a neposlušná víčka jsou jí někde u chvostu. Ta druhá, racionální polovina ale začíná bít na poplach: "No tak, přece ty oči otevřeš, tak to zkus..." Nic. "Přece se zvládneš pohnout..." Nic. "No tak na ni zvládneš aspoň zavolat a ona tě z toho dostane..." Vůbec nic. Sedím ztuhlá, němá s pevně zavřenými víčky uprostřed diskutujících kolegů a začínám panikařit. Panebože oni na mě zapomněli! Nikdo si mě nevšímá!! Budu tady navěkyvěků uvízlá vy hypnóze!!! Ztuhlá jako pařez!!!! Srdce mi buší a já začínám panikařit. V tu chvíli ale to druhé já povídá: "Hele, neplaš, tak si to pojď užít, ne? Než si nás někdo všimne..." A já souhlasím a plně klesám do hloubek hypnózy. A v tu chvíli si mě doktorka Lenka na upozornění mých kolegů všímá, jde ke mně, pokládá mi své příjemně hřejivé ruce na paže, napojuje se na mě a něžně a pevně mě svým měkkým jistým hlasem vyvádí z hypnotického stavu. A já propukám v pláč: "Já měla hrozný strach, žes na mě zapomněla! Že mě tam necháš!!!" Zaplavuje mě úleva a nechávám slzy téct, i když na mě všichni ti doktoři a doktorky koukají a musím určitě vypadat jako naprostý blázen...

Všechno dobře dopadlo a já během toho týdne spoustě kolegů odpovídala na to, jaké to bylo, co se dělo, jak jsem to prožívala... A jedna velmi hypnabilní kolegyně mě naučila, že hypnotický stav je pořád jen něco, co je mi sugerováno, ale co je v mojí moci. A že když budu chtít, můžu si v té hypnóze zalézt hlouběji, nebo naopak se z ní dostat, když já budu chtít. A díky jiné kolegyni jsem se naučila, že si můžu třeba dát nějakou sugesci ještě předtím, než se do něčeho ponořím a zajistit si tak svoje bezpečí nebo třeba to, že něco hluboce prožiju a zároveň si to budu pamatovat (a ne že při každé relaxaci či imaginaci odpluju někam do bezmyslí a rádoby prospím všechny ty hezké obrazy). Zažila jsem hypnózu tak direktivní, že jste měli pocit, že ji vede sadistická bestie, i tak něžnou, jako by vás v náruči kojila milující maminka. Zažila jsem hypnózu barevnou jako cigánský šátek i strukturovanou jako technický výkres. Je to nádherný nástroj dalekosáhlých možností, který dokáže neuvěřitelné věci. Ne vždy, ale mnohdy.

A tak jsem se na tomhle kurzu naučila hned několik důležitých věcí - hypnóza je mocná, velmi mocná, a je potřeba si to neustále uvědomovat. Cokoli mi kdokoli sugeruje, je jen na mě, zda se nechám a kdy s tím skončím - vždycky si můžu vylézt z hypnózy sama. Sama sobě si taky můžu dát jakoukoli sugesci a ona bude fungovat. Maličkosti a samozřejmosti. Možná. Ale je dobré si je připomínat - jsem paní svého vědomí a do velké míry i svého nevědomí, moje slova a myšlenky vytvářejí mou realitu stejně jako moje činy. Takovou mají myšlenky sílu! Říkám to s nadsázkou pořád, že tady čarujeme. Doktorka Lenka by mě hnala - neustále zdůrazňuje propastný rozdíl mezi námi hypnoterapeuty, kteří mají komplexní psychologické či lékařské vzdělání a varietními hypnotizéry, kteří hypnotizují pro zábavu a bez myšlenek na možné důsledky. Ale čarujeme stejně. Akorát čarujeme poučeně. Vědomi si toho, co můžeme spustit a vyvolat, s čím se můžeme my i naši klienti následně utkat a věříme, že máme nástroje, jak to vše úspěšně dohrát do vítězného konce. Jako Gandalf Bílý bojujeme se silami zla při plném vědomí možných důsledků, vázáni etickým kodexem hypnoterapeuta a vlastním profesním svědomím.

A hypnóza v praxi? Na příští maškarní si na obličej namaluju černobílé soustředěné obrazce, vyhlédnu si nejkrásnějšího muže v sále, dojdu k němu, zadívám se mu do oka a hlasem, který nepřipustí odporu mu vsugeruji: "Teď jsi můj a dnešní večer spolu protančíme střevíce!" To by mohlo projít i podle kodexu, když ho pak nad ránem propustím a sexuálně nezneužiju.

Máte nějakou zkušenost s hypnózou? A s panikou? A jak byste to využili, kdybyste uměli hypnotizovat a nevázal vás etický kodex?