179. díl Margit: Baterky

Jedu tramvají z práce, ztahaná jak kotě. Je pátek a já jedu zas o dvě hodiny později, nestihnu pobýt s dětma, ale oni o to už stejně nestojí, jen se občas zlobí, že není nikdo doma, když přijdou ze školy, že není teplá večeře a rozsvícený světla, že nedělám mámu a nezaprďuju domácnost svojí přítomností. Někdy na to vůbec nemám sílu. Někdy nemám sílu vůbec na nic. Obzvlášť takhle na podzim, v dobách ředitelování, kdy každý vykouknutí z kanceláře znamená řešení dalšího problému a pobyt v kanceláři znamená totéž, jenom online. Zlatý klienti - přijdou, vykydají svoje traumata a jdou po padesáti minutách domů. Víc po mně nechtějí, jen padesát minut mýho času a výlučné pozornosti, péče, pochopení, přijetí... Padesát minut týdně. To je fajn. I když jsou jejich příběhy sebetíživější, má naše spolubytí jasné hranice. Mám tu práci ráda. A mám pocit, že mi jde mnohem líp než šéfování nebo maminkování. Psychoterapie má jasná pravidla, hranice, můžete požádat o supervizi, když si nevíte rady, můžete mít v zádech nějakou profesní organizaci, a když vám to s klientem nejde, můžete ho předat kolegovi. Bejt máma je mnohem těžší - všichni mají pocit, že je to samozřejmost, všichni vědí, jak by to mělo vypadat, jste mámou časově neomezeně a nemůžete svoje děti předat vůbec nikomu! Leda tak jejich druhému rodiči nebo prarodičům, ale jenom na chvíli a stejně vás to té odpovědnosti a role nezbaví. Ach jo.

A tak si tak jedu tramvají, zavalená sebevýčitkama, s maličkými zbytky energie, venku sychravo, tramvaj v koloně, píšu si s Baru a plánujeme, že bychom si o víkendu utrhly aspoň chvíli času v sauně a do toho sjíždím Facebook, protože jinde než v tramvaji na to nemám čas a tam bum prásk "Maškarní bál s M.T.O."! Je to sice v Turnově, ale to je jen hoďku autem a je to zítra a to mám v plánu večer jen tu saunu s Baru, to by se možná dalo nějak zvládnout, je to sice šílenost, ale... a než stihnu sama sebe zastavit nějakými rozumnými argumenty, píšu Barče: "Co vyrazit zítra do Turnova na maškarní?" a abych si to nemohla rozmyslet, píšu o tom turnovské kamarádce na FB a Baru po tom nápadu skočí jak slepice po flusu a rozjíždíme vymýšlení masek a organizaci dětí, které tak zůstanou osamocené. Děti sestěhujeme do jednoho bytu, já uvařím a Baru vezme auto a manžela jako řidiče (on sice bály nemusí, ale rád řídí a taky chápu, že nechce hlídat tři puberťáky).

Vymýšlení masek není úplně složité, obě máme divadelní minulost a ve skříních spoustu podivných v civilu nenositelných kousků pro podobné příležitosti. Kostým ála 30.léta odmítám, v pondělí jdu na depilaci a s chlupatým podpažím a nohama bych nebyla dostatečně elegentní. "Tak zkusíme 50.léta, to budeš autenticky chlupatá!" přesměrovává Baru. To by asi šlo. Ale pak mě napadne, že se blíží Día de los Muertos, Dušičky, Samhain, prostě doba, kdy hranice mezi světem mrtvých a živých je tenounká a já si vzpomenu na Coco a mexické masky a Baru vytáhne odkudsi overal s malovanou kostrou - podobný měl syn, když mu bylo 5, do toho se fakt nevejdu, navíc Baru má tu kostru stylově květinovou, no nevadí, vezmu si černý overal, dcera nás nalíčí, to má ráda a je v tom skvělá, můžu mít boty bez podpatku, to budu moct blbnout a nebudou mě bolet záda, vezmu si své červené vysoké šněrovací - a už to jede, idea masek se rodí a mě se do žil vlévá ŽIVOT!!!

Bál je báječný, naše masky úžasné, atmosféra uvolněná, užívám si, že jsem tu sama jen s nejlepší kamarádkou, bez partnera, bez dětí, bez pocitu, že mé dnešní blbnutí bude někdo porovnávat s životem paní psycholožky nebo představami o tom, jak by se měla na veřejnosti chovat jeho partnerka. Nepoznávají mě ani někteří známí, neznámí nemají šanci. A já si tančím a usmívám se svým kostěným úsměvem a tahám do kola neznámé muže i ženy, interaguju s kostýmovanými zpěváky na pódiu, vypiju dokonce i dva panáky, blbnu si a energie přibývá a přibývá i přes pokorčilou hodinu.

A další víkend pro změnu procházky přírodou, zlaté a červené listí, skály a kmeny stromů, chce se mi jít naboso, ale pevné boty mají tolik šněrování, že jsem líná je zouvat a za chvíli zase obouvat, a tak aspoň zabořím ruce do hromady listí a ignoruju u toho možná klíšťata, objímám stromy a čuchám vůně podzimního lesa, vystavuju z oblečení vyčuhující kousky kůže slunečním paprskům a vědomě dobíjím baterky. A večer zpívám v baru s dosud neznámými lidmi, hraju na kytaru a pak zas karty a kostky s milým a užívám si saunu s ochlazováním pod hvězdnatou oblohou. Piju dobré silné víno a nebo teplý čaj a do bříška posílám výbornou balkánskou pljeskavicu nebo domácí koláče paní hoteliérky nebo jabka z kamarádovy zahrádky. Sytím se. Dobíjím. Nasávám milého doteky a objetí, vůně a vibrace jeho hlasu. A dobíjím se.

A jindy zas několik dnů sama nebo s cizími lidmi a zpíváme nebo tančíme nebo se masírujeme. A taky se dobíjím. A nebo zas jindy v sauně na břehu Vltavy, vůně dřeva a horko v té velké dřevěné a výhled na kostelík a vůně bylinek v té malé prosklené a koupání v ledové Vltavě, matce řek, staré moudré, laskavé Vltavě, která mi do žil vlévá ledový oheň, život, energii a já mám chuť tančit a zpívat nahá pod kulatým měsícem, ale tady je mi to blbý, a tak si zpívám a tančím jen v duchu a stejně je to paráda a já dobíjím baterky na maximum a těším se na další týden. Na týden plný práce a aktivit, nějaké to vzdělávání, nějaké tvoření a přátelé a děti a vaření a pečení a můj milý a kočka tulící a zas budu k dispozici a zas baterky vybiju a pak zas pojedem znova a znova...

Jen nezůstat strnulá, nepodlehnout bezmoci, kterou nám únava a vyčerpání sugeruje. Vždycky jsou zdroje.

A co vy? Jak se dobíjíte? Jídlem, pitím, tancem, milováním, blbnutím, přírodou?