181.díl Baru: Měla bych … a vánoční povídka

Telka byla fajn, díky za optání. Nevětší radost měli naši, maminka volala, že si mě pouštějí pořád dokola. To mi udělalo velkou radost. Všichni to máme a je těžký se tomu úplně vymanit i ve čtyřiceti. Vlastně nějak rodičům chceme dělat radost. Vlastně pořád stojíme o jejich ocenění. Někdy je to rodič reálný a někdy už jen rodič uvnitř nás. My psychologové říkáme, že je to rodič interiorizovaný.

Takový maminkotatínek uvnitř mě, který mi říká:

Tak měla bys už mít trochu uklizeno, ne?

A nějaký dárky máš?

A kdy si konečně najdeš čas s dcerou probrat ten vzoreček na výpočet úhlu dopadu slunečních paprsků za polárního dne? Cože? Proboha, co se to na tom gymplu učí, ztratila jsem se už v primě. (Přiznám porážku a předám kompetenci Googlu.)

Měla bys nechat zkontrolovat pračku nebo poprosit muže, aby něco vykouzlil s tím filtrem! Při každém praní hlásí v polovině strašidelný kód E10. Já topravidelně zignoruju a pouštím ji dál ... ale jak dlouho ještě?!

Měla bych odkalit přístroj na kafe. (... vidíte, jak už si to beru za své...)

Měla bych být určitě lepší manželka.

Měla bych cvičit ráno usilovněji a vyběhnout častěji než jednou za 14 dní.

Měla bych mít v práci hotovou administrativu a v neděli vyřídit pár mailů, co už hoří.

Měla bych vzít kočku na očkování.

Měla bych konečně doplichtit dopis Ježíškovi, když už o tom plkám v telce.

Měla bych být tolerantnější a trpělivější!

Měla bych se více zajímat o druhé. (Sakra, všechny ty předvánoční sbírky a dopisy ve schránce s tužkami a vánočními přáními od lidí, co je nakreslili nohama nebo bůhví čím.)

Měla bych napsat příspěvek na pondělí. (teda já nebo Margit)

Zlato. Nemusíš. Jestli nechceš, nemusíš. (Docent Kožnar nám dokonce zakazoval říkat "měla bych" nebo "musím" a násilně nás nutil říkat: "Chci". Anebo se na to vykašlat.)

Barunko, kočičko, dej tam v pondělí třeba tu príma předvánoční povídku z loňska, ta určitě potěší, pobaví a vánočně naladí. Ano, miláčku, tak je to úplně v pořádku. Dej si čaj a čokoládu. A chceš namasírovat záda?

(Miluju své druhé vnitřní já. Je to trochu narcistní, ale asi s ním začnu chodit.)

Tak tady je. Ta povídka.

Co byste měli dělat Vy?

A chcete?

A stíháte se svými dětmi ve škole?

Udělejte si kafe, čaj nebo čokoládu a ponořte se do čtení :-).

(...a zdravím ženu mého skvělého kolegy, která miluje Vánoce, už si zase pouští vánoční filmy a na jejíž inspiraci jsem loni povídku napsala)

Vánoční povídka

Diana sedí ve své rohové kanceláři na Mahattanu. Za oknem se snášení první vločky letošního roku. Co se na ně načekala. Má za sebou vánoční večírek. Spoustu skleniček Don Perignonu. Když Perignon došel, pak teda Moet, ale to už bylo hluboce pod její úroveň. Dobře, a pak dvě borovičky s jedním kolegou ze Slovenska, které by nikomu nepřiznala. Ale to byla taková nostalgie. Fero si nechá posílat borovičku z domova, tomu prostě nemohla odolat. Holka z východu. Diana je Češka, ale v státech pracuje už patnáct let a vážně se vypracovala. V jejich korporátu je na špici. Stálo ji to mnoho sil, aby se stala ředitelkou korporátní komunikace a udržitelnosti.

Postupně stoupala po firemním žebříčku a je pyšná na to, že nikdy nešla přes mrtvoly ani nevyužila svého těla. A to měla nějaké tělo. Pravidelná hot jóga před zaměstnáním, kardio a spinning třikrát v týdnu, dělený půst a samozřejmě žádný lepek. Už při tom slově dostávala osypky. Lepek, pečivo, karbohydráty. Ne, už nikdy. Tohle bylo pro chudý a nevzdělaný!

To vše přispělo k tomu, že Diana byla ve svých pětatřiceti pružná, atraktivní, lehce opálená, ale samozřejmě žádné béčkové solárium, jen vertikální rozjasňovač pleti. Dlouhé blond vlasy v masivní copu. Ale samozřejmě s rybím vzorem, žádná klasika. Nechce, aby si o ní někdo myslel, že je Ruska nebo nedejbože Polka. Několik let pravidelně docházela k logopedce, kde aktivně pracovala na odstranění svého akcentu. Dvě stě dolarů za lekci. Ale vyplatilo se to. Američané si mysleli, že je maximálně odněkud z Massachusetts nebo Hustonu. A potom zřejmě Univerzita v Yale. Rozhodně netipovali gymnázium ve Valašském Meziříčí. Ani Valašské. Ani Meziříčí. Diana se na svůj původ taky snažila zapomenout. Byla skvělá. Všechno natrénovala, získala všechna stipendia, jaká si dokážete představit a teď tu sedí. Má výhled, každý rok novou Vuittonku, pořadník na Birkin bag, zdravotní pojištění a naději na americké občanství. Není víc, co byste si mohli přát.

(Něco jako u nás stravenky a Multisport karta. Pro lepší porozumění.)

Svůj domácí akcent a česká slova používala Diana zásadně jen v posteli.

Ty Bejku! Ty kanče! Ty stříbrná stříkačko! Vykřikovala v extázi. A na americké managery to působilo exoticky. Ale teď už Diana neměla sex opravdu dlouho. Zdráhala se to počítat. Ale budou tomu už možná tři měsíce, co se rozešla se Stevem, protože už nechtěla být jen záplatou na jeho duševní nevyrovnanost. Steve byl nezralý, egocentrický a hlavně ženatý. Takže ho nebyla škoda a Dianina koučka Dianu za uvážlivý krok pochválila a přisuzovala jej jejímu osobnostnímu zrání v pravou ženu.

Diana právě připravovala novoroční tiskovou zprávu pro média: "Naše společnost je velmi otevřená a komunikativní. Jsme nejen v oboru telekomunikací lídrem v odpovědném podnikání, prosazování rovného přístupu, diverzity a ohleduplnosti k životnímu prostředí. Chováme se tak nejen vůči svým zákazníkům, ale v první řadě vůči všem svým zaměstnancům. Společně věříme, že technologie nám pomáhají zlepšit naši budoucnost a že otevřený a lidský přístup je něco, co naši firmu charakterizuje a zároveň odlišuje".

Se zprávou byla spokojená. Vyrovnanost, zodpovědnost, diverzita a životní prostředí. Budoucnost a lidskost. Ještě tam někam musí narvat gendrovou a rasovou toleranci. Ne tolerance už se neříká. To je pasé. Rovnost? Ne, to zní, jako by před tím bylo něco nevyrovnaného. Kurva. Neměla se včera s tím Ferem líbat. Ne prostě ne. Co je v domě, není v pro mě. Diana to ví. Ví to, ale to ty blížící se svátky. Je prostě nostalgická. Tak nostalgická, že se rozhodla si nechat zmrazit vajíčka. No jo, není nejmladší. Nechá si je zmrazit, a to si dá jako vánoční dárek. Investici do sebe. Do budoucnosti. Až jednou potká toho pravého, budou se hodit.

Hlava jí bolí jako střep. Její podřízení se pomalu vytrácejí s různými výmluvami z pracoviště. Jasné, nakupují dárky, ozdoby, chodí na vánoční besídky dětí. Dianu ty nezodpovědné matky a o co hůř i otcové, vyloženě serou. Nechápe, proč se rozplývají nad vánočními převleky unudlaných spratků, nerozumí tomu, proč je někdo ochoten si na hlavu dát sobí čelenku. Ani v opilosti ne. Prostě ne. Ježiši, neměla se líbat s Ferem. Je to její podřízený. Ale když ty jeho masité rty a ta dravost. Bylo v něm něco neomaleného. A pak ta pachuť borovičky. To byla chuť prázdnin u babičky v Žilině. Diskotéka na Solinkách. Neměla. Bože, jenom, aby ji nezažaloval za sexuální obtěžování. Její aktivita to rozhodně nebyla. Ona se jen otočila, aby si vypnula počítač, a když se její tělo přetočilo zpět, tak se jí noha v botách od Blahnika lehce podvrkla a ona zavrávorala. A Fero ji chytil. A když už byli tak blízko, když už se jejich tváře téměř dotýkaly, ucítila jeho dech a zasnila se. Ten zlomek vteřiny způsobil, že ztratila kontrolu. Že její pohled zmatněl, že zkřehla a propadla se do něžnosti. Že vydechla a ve zpomaleném záběru se mu podívala do očí s výrazem střelené laně. Zjihla. Kolena se jí podlomila. Viděla jen jeho přibližující se rty. V ten moment nebyla šéfkou. V ten moment byla něžnou dívkou z východu, jeho galánečkou. A Fero líbal jako Bůh. Hltavě. Bral si ji jako poddajnou děvku a ctil ji jako nevinnou pannu. Vše v jednom. Ten okamžik byl nekonečný.

A přeci trval jen krátce. Pak ji něžně pohladil po tváři.

Políbil na čelo a řekl: Promiň, kočko. Včil se musím jít vychcat.

A s tím se vytratil z její kanceláře zařízené převážně kombinací skla a chromu.

Jak si vedou akciové trhy? Pomyslela si Diana v návalu aktivity. Ano všechno je v pořádku, ukázala její aplikace. A co teď? Tisková zpráva je hotová. Co se všemi těmi dny volna?

Pojede domů? Na svátky? Na svátky domů?

Na Sportify si tajně stáhla vánoční kolekci nedávno zesnulého Karla Gota.

Musíš, Karle! Musíš!

Diana samozřejmě plánovala zůstat na svátky v New Yorku. A i Manhattan opouštěla jen zřídka. Jenže letos v ní obzvláště silně něco hlodalo. Babička ve Valmezu už nebyla nejmladší a Diana by jí prostě ráda viděla. Zkoušela si s ní volat po Skypu i po Zoomu, ale nebylo to ono. Babička se při přenosu ošívala a povídala jen:

Tak děvečko moje, povídej, japa se máš, co děláš?

A máš dobrou práci, viď?

A ty teroristi, ty už tam nejsou?

A nebojíš se v tom velkém světě?

A co vlastně děláš, holčičko naša?

Babička se narodila na slovensko-maďarském pohraničí. Mluvila česky, ale ta slovenská měkkost jí stále v řeči problikávala jako mihotavé světélko. S čím si neporadila léta, s tím by si neporadila zřejmě ani Dianina logopedka. Dianina tu měkkost a jemný závan slovenštiny v babiččině hlase milovala.

Je to to skvělé, babi. Emazing! Vážně! Mám všechno, co chci, babi. Všechno.

A galána máš, Dianko? Nějakého hodného chlapce, co by Tě na rukou nosil, máš?

Jsem slyšela, že vám tam už chlapy nesmějů otevírat dveře, aby to nebylo to harašení jako.

Je to pravda Dianko? A to do restaurace Tě pozvat može, ni? To ještě není zakázané?

Ne není, říká pobaveně Diana, ale jistá si tím není. Záleží na okolnostech.

Ráda by babičku objala. Dala si jí hlavu do klína a nechala se drbkat po zádech. To ještě Skype ani Zoom nedokáže. I když v Japonsku... v Japonsku na to už určitě mají nějakou apku a robota.

...

(A teď musí přijít scéna se sestrou nebo s přítelkyní? Co Vy na to? Tak co třeba sestřenice?)

...

Dianě se rozdrnčel telefon. Neznámé číslo. Neznámé číslo s českou předvolbou. Diana zatají dech. Lekne se, že je něco s babičkou. Ale ne. Na druhé straně se ozve Karin.

Ahoj Karin, jsem tě hrozně dlouho neslyšela.

Ahoj Diano, ty světoběžnice.

Karin, proč voláš? Ptá se Diana na rovinu, jak se naučila v amerických kurzech zdravé asertivity. Karin je její vrstevnice, má dvě děti a s mužem domek Šumperák, což byl symbol socialistického kýče i vynalézavosti. Zdědila ho po rodičích a pro Dianu byla obrazem něčeho, před čím ve svých dvaceti letech utekla.

Ahoj Diano, špitne Karin, promiň, že volám, ale nějak se mi po tobě zastesklo. Vzpomínáš, jak jsme trávili prázdniny u babičky ve Valmezu?

Diana je překvapená. Pravda je, že s Karin k sobě měly v pubertě blízko. Diana byla na gymplu a Karin na zdrávce. Jinak by se asi běžně nepotkávaly, ale prázdniny u babičky, sdílená tajemství, vzdor proti rodičům a šeptanda o prvních láskách udělala své. Teď už jen občas koukla na Karinin Instagramový profil. Fotky s dětmi a mužem u moře. Špatně maskované špeky v plavkách. Pravidelné fotky nedělních pečených laskomin. Mrkvový dort. Domácí makronky. Pavlova. Stále více fotek dortů. Stále maskovanější teenegeři. Už dlouho žádná fotka manžela.

Pavel mě opustil, Diano, rozeštká se Karin. Hajzl jeden, našel si jinou. Úplnou krůtu.

To je mi líto, pronese Diana, která si toho obtloustlého plešouna už jen těžko vybavuje.

Tak máš dvě zdravé děti..., začne. Říká se to tak, ne? Diana se nemůže rozpomenout, jaké chápavé a přijímající věty by její koučka doporučila pro krizové scénáře v rodině. A hlavně vůbec neví, jestli je v téhle situaci výhodou mít dvě děti. I když zdravé.

Děti na mě taky serou...jsou to puberťáci.... vzlyká Karin.

Tak ne, asi ne.

A nechceš přijet, Karin? Vypadne z Diany a už teď ví, že to není nejlepší nápad. Se sestřenicí se neviděla léta. Neví, jaká je. Neví, jestli by si teď rozuměly. Dokonce neví, jestli mluví anglicky. Anglicky snad dneska mluví už děcka, ne. Ale kdo ví. Ve Valmezu.

Koupím ti letenku, Karin. Dodá, přestože vůbec neví, co by si s Karin v New Yorku počala.

Ty seš táááák hodná, rozeštká se Karin a Dianě dojde, že se před telefonátem zřejmě posilnila pár skleničkami alkoholu. Při vzpomínce na borovičku Dianu píchne v hlavě.

Táák hodná, tys byla vždycky skvělá holka, Diano, to já jsem si tady zničila život.... Mládí jsem zahodila...

Ale von to tady taky není žádný med, pronese Diana původně proto, aby Karin uklidnila, ale pak se v ní něco pohne. Karin, dyť já nic nemám. Mám práci, benefity, kabelky, kurzy, cvičení .... Ale nic opravdovýho. Začínám stárnout. Muže nemám. Děti nemám. Nemám s kým strávit Vánoce. Chápeš. Vánoce. To už i Diana začne natahovat. Zkurvený svátky, pomyslí si. Tohle, doufala, už má přeci dávno za sebou. To ta kocovina. A Fero. A borovička.

Vzpomínáš, jak jsme se na Vánoce scházeli před půlnoční v našem baru? Vzpomíná Karin.

Vzpomínám. Propili jsme většinu peněz, co nám nadělil ježíšek.

A panáky. Panáky svištěly ze všech stran. To bylo mládí!

Půlnoční pak byla spíše společenská než duchovní záležitost. Ale stejně. Diana si vzpomene, jak varhany rozezněly kostel Nanebevzetí Panny Marie a jí vyhrkly slzy do očí. Jak si s cizími lidmi v okolních lavicích podávali ruce s pozdravem Pokoj Vám. A zasteskne se jí.

Přijeď Karin, tady je krásně, celý město pod sněhem, řekne Diana a teď to myslí vážně.

Diano, nemůžu, jindy, ale na svátky to nejde. Mám tu děcka. Ale přijeď ty. Letenku Ti nenabídnu, ale povlíknu ti čistou postel a půjdu s tebou na půlnoční. A sáňkovat, jestli to do té doby neroztaje. A zajdeme za babičkou. Chceš? Zeptá se Karin laskavým mateřským tónem.

To Dianu zlomí.

Tak jo.

Položí telefon a už v tu chvíli si připadá jako úplný trotl. Co to slíbila? Aby nemohla couvnout, zabookuje si letenku, a navrch zatelefonuje babičce.

Babi. Vypadne z Diany místo pozdravu.

Babi, co kdybych letos přijela na Vánoce? Tak na pár dní?

To by byl svátek Dianko. A se mnou na půlnoční bys mohla jít. To, to by byla krása, děvečko moje.

...

A tak se stane, že třiadvacátého prosince přistane Diana na letišti Václava Havla v Praze. Za sebou táhne kufr na kolečkách a je ověšená igelitovými taškami se zataveným obsahem. Ještěže ji už v New Yorku v Duty free napadlo, že na Vánoce nemůže přijet s prázdnou. Karin koupila skládací kabelku Londchamp, tu ocení každá, babičce parfém Chanel 5, to je klasika. Moc si nevěděla rady s dětmi. Třináct a patnáct? Kluk a holka. Na plyšáky moc, na chlast málo. Vybere trička, mikiny a čepice se sochou svobody. Emka. Snad to nejsou žádný mamuti. Čokoládu a pak ještě obří pytel Hariba, to snad milujou všichni. Teď tu stojí ověšená harampádím, které se jí rozhodně nevejde do designového kufru. A sakra.

Nacpe se mezi turisty do autobusu na Hlavní nádraží.

Zima jí zalézá za nehty. A to jsou před ní čtyři hodiny ve vlaku do Valmezu.

Ale co, už je tady. Tak si to přeci nebude ošklivit. Vlak jede kupodivu přesně. To by v Čechách nečekala. Šine si to zasněženou krajinou a Diana se nemůže ubránit pohledu z oka. Sleduje dravce kroužící nad bílými poli a čekající na kořist, stáda zevlujících srnek a sem tam i nějakého zajíce hopkajícího krajinou. Jede domů. Na svátky. V uších jí zní Helena Vondráčková a její ... Zas na Vánoce k našim, šťastná jízda, když je za kým... zas na Vánoce k našim, motor jen tak šepotá ...

Diana už má jen babičku a bláznivou sestřenici. Ale co, i to je rodina.

...

(Tak tady Vás asi zklamu. V americkém filmu by byla rodina velká a všichni by měli pletené svetry se Santa Clausem anebo se sobem, ale tolik prostoru tady nemáme, takže jen babička a sestřenice s dětmi. Úchylné strýčky a hluché dědky si vymyslete sami.)

...

Do Valašského Meziřící dorazí Diana až za tmy. Je rozhozená časovým posunem, jet lag pomalu útočí. Zastaví se na zrekonstruovaném nádraží a rozhlíží se. Nikdo ji nečeká. Je dohodnutá, že ke Karin dorazí sama, je to přeci kousek. Prožívá neustálou oscilaci mezi pohrdáním a dojetím. Nejlepší bude, když se dá trochu dohromady a možná by pomohlo dát si panáka v nádražce. Nad vchodem do nádražní restaurace visí vývěska Staropramenu s nápisem pivnice a bistro, ale jinak nádražní restaurace vypadá přesně tak, jak si ji Diana pamatuje z mládí. Zašlé ubrusy na stolech, pípající automaty v zadní části, jeden pospávající host u stolu a korpulentní dáma za barem. Když Diana se svým kufrem a dalšími zavazadly vstoupí do lokálu, výčepní si ji samozřejmě změří pohledem. Kouká se vyzývavě a čeká. Diana pomalu a schválně rozvážně s lehkým pohybem v bocích přistoupí k baru, který je vyzdoben vánočními světly rozličných barev, které nevyzpytatelně stroboskopicky problikávají.

Dobrý den. Máte borovičku? Diana mluví česky opravdu málo a bojí se, aby neměla americký akcent. Některým kolegům se to stává, a je to pěknej trapas.

Výčepní ale zřejmě nemá lingvistické cítění anebo je jí to vlastně jedno.

Borovičku nemám. Ale mám zelenou. Odpoví na ženu poněkud hrubým hlasem.

Tak super, řekne Diana, dám si zelenou a v uších se jí rozezní píseň jejího mládí, dám si sedum piv a jednu zelenou. Dianě stačí ta jedna zelená. Nechce na Karin působit jako vejpitka. Výpitka, řekla by babička spisovně. K babičce se chystají zítra odpoledne.

Diana zaplatí, nechá dýško vetší než samotná útrata, a poprosí výčepní Drahušku (jak jí říká jediný přítomný štamgast, když se zrovna probere), aby jí zavolala taxíka.

Opustí lokál a nechá se odvést před šumperák, který si pamatuje z dob svého mládí. Vlastně se od posledně nezměnilo vůbec nic. Jen před domem trochu osaměle postává svítící sob.

Přivítá se s Karin. Diana se bála, že to bude trapné a nebudou si mít, co říct, ale realita ji vlastně mile překvapí. Karin je vláčná, na newyorský standard trochu oplácaná, ale objetí s ní je mateřsky něžné, má teplé ruce a příjemně voní.

Diana touží si dát hlavně sprchu a zalézt do postele.

Chvatně se pozdraví s dětmi, které krátce zvednou hlavy od mobilních zařízení, když ji Karin dotáhne ke dveřím jejich pokojíků. Diana se s nimi pozdraví. Víc jejich pozornosti nedostane, ale ani po tom netouží.

To je ten věk, komentuje situaci poněkud omluvně Karin.

Všechno je nějaký věk, řekne Diana a usměje se.

Karin uvaří čaj a ještě chvíli si povídají. Tak normálně. Jako by se neviděly jen pár týdnů. Pak se Diana omluví, zapadne do koupelny a potom co nejrychleji do čerstvě povlečené postele. Usne dříve, než se její čerstvě umyté vlasy dotknou polštáře. Byl to dlouhý den.

(... a pozor, mužského hrdinu si můžete vybrat podle Vašeho vkusu: Richard Krajčo, Vojtové Kotek nebo Dyk, Ondra Brzobohatý anebo David Švehlík, pokud se Vám líbí tyhle zádumčivý typy... já si teda nechám modrookého blonďáka ...)

Stědrovečerní ráno. Diana se probudí a v první chvíli vůbec neví, kde je. Mžourá očima a pomalu ji dochází, kde se to ocitla. Kolik je asi hodin? Venku je úplná tma. Půl šesté, ukazuje její mobilní telefon. Tak fajn, to už je docela k životu.

Diana vystrčí nohy z postele a dotkne se jimi podlahy. Koberec. Brrr. Kdo má ještě na podlaze koberec? Fuj, drží se v něm různá verbeš. Verbeš, takový hezký český slovo, Diana si s ním pohrává na jazyku a řekne ho i nahlas. Verrrbeš. Usměje se a rozhlédne. Spí v jakémsi kamrlíku. Asi to měl být další dětský pokoj nebo pracovna, ale nyní je to pokoj přecpaný starým hnusným nábytkem z osmdesátých let. Možná některé z těchto skříněk měla Karin ve svém pokoji. Možná, ale Diana si rozhodně nic takového nepamatuje. Vidí jen nezabydlený pokoj, sušák na prádlo, žehlící prkno a několik beden od banánů, kam Karin zřejmě sbalila věci svému nevěrnému muži. Jak by si tady tak mohla zacvičit? Bez několika pozdravů slunci po ránu se totiž nehne. Pošoupne několika bednami a udělá si prostor. I svoje zavazadla odstrčí stranou a v ten moment jí to dojde. Jsou Vánoce. Je Štědrý den. Je sice lůzr všech lůzrů, bez chlapa, bez dětí a aktuálně bez domova usídlená u vzdálených příbuzných. Ale jsou Vánoce! Jupí. O Vánocích se může stát cokoliv. Je to přeci den zázraků, ne?!

První zázrak se stal v tom, že se jí podařilo z rozcuchaných vlasů vykouzlit jakýs takýs účes a na obličeji vytvořit mladší a odpočinutější verzi sami sebe za pomoci různých krémíků.

Druhý zázrak je, že v kufru, který balila ve spěchu, najde něco použitelného na sebe. Má tam dva kostýmky, dvoje malé černé, plavky, boty na podpatku... a pak naštěstí několik úborů na jógu. Až ráno jí došlo, že ty jsou její záchranou. Na kostýmek to určitě nebude. Takže týden v legínách a tričkách. Neměla by si jednu mikinu se sochou svobody nechat pro sebe?

Kolem půl sedmé už jí hlady kručící žaludek vyhnal do kuchyně.

V kuchyni seděla Karin v pyžamu s infantilními motivy barevných sobů, na hlavě santa clausovského kulicha (tak alespoň něco, že J).

Dobré štědré ráno. Dáš si kafe? Mám dobrý, řekne Karin a Diana s hrůzou pozoruje, že Karin drží v ruce skleněnou nádobu s rozpustným kafem.

Rozpustný. Ten hnus ještě někdo pije? Její vnitřní gurmán zkřiví obličej. Diana se ale pochlapí. A taky jiné není, a darovanému koni na zuby nekoukej. Takže kývne.

Kupodivu to není tak strašné, i v oboru rozpustného kafe jde zřejmě vývoj kupředu.

K snídani je vánočka s máslem, usměje se Karin.

Lepek, tuk, lepek, tuk. Pomyslí si s hrůzou Diana. Tohle nedomyslela, nevzala si žádné normální jídlo. Bude muset jíst s domorodci.

Nevím, jestli bych měla, nejsem zvyklá ... hlesne.

Ty? Podívej se na mě, řekne Karin a odhalí jí svůj bůček. Tohle Diana vážně nepotřebovala vidět. Ty, Diano, se svým zadkem, ty můžeš absolutně všechno, prohlásí Karin. A taky, jsou přeci Vánoce, řekne Karin a zakousne se do tlustě namazaného plátku vánočky.

Hmm. Vzdychne Diana a zakousne se do plátku pečiva, na máslo odvahu nemá. A chutná to skutečně báječně. Hmmm.

Pak se den pomalu rozběhne. Dají si štaprli, aby to přežily. Po desáté se z koutů domu postupně vynoří dvě bloumavá stvoření, uzmou něco k jídlu a mizí do svých nor. Jedno z nich, zřejmě starší chlapec, je tak velké, že jednu mikinu si Diana rozhodně může nechat pro sebe. V televizi běží pohádky, které Diana neviděla desítky let. Karin stále něco vypráví a dolévá. Diana obtížně rozděluje svou pozornost mezi televizi a sestřenčino vyprávění, ale postupně tomu přivykne. Některé věci už slyšela po několikáté, takže jí došlo, že není třeba sledovat každý detail.

Lehce ovíněná Diana s Karin postupně připravuje bramborový salát. S majonézou!

A obaluje řízky. Ve strouhance!

A zcela nepokrytě do sebe nacpe i vosí hnízda. S vaječňákem.

A marokánky. S kandovaným ovocem.

A připálené pracny od babičky. Nechce vědět s čím!

Lepek? Co jo to lepek?

Asi prasknu, pomyslí si Diana, ale co jsou Vánoce. A to je ten vánoční zázrak, co sníš na Štědrý den, po tom nepřibereš. Problém jsou až ty dny potom.

Den plyne.

Odpoledne zajedou na hřbitov a pro babičku. Ne na hřbitov pro babičku!

Babička stráví večeři s nimi. Pak ji zase vrátí do jejího pečovatelského domu, takový je plán. V pečovateláku mají vycházky jen do desíti a babička by už na půlnoční ani nevydržela.

Holky moje, vykřikuje babička v pravidelných intervalech. Zní to, jako by chtěla říci něco významného, ale oslovením to vždycky skončí.

Hóóólky moje, pronese a zazubí se špatně sedící protézou.

Oblečení k slavnostní tabuli volí Diana pečlivě. Když přijde v podpatcích a malých černých k svátečně prostřenému stolu, připadá si poněkud nepatřičně. Karin má květované šaty, na nohou papuče a na hlavě pořád toho příšerného kulicha. Babička tmavé šaty s velkým bílým límcem, které jsou "ty sváteční do rakve". David, starší syn se odmítá převléct z trička do košile, ale teď si Diana konečně získala jeho pozornost. Nepokrytě ji civí do výstřihu. Dianu napadne, že by mu pod stromeček zabalila jedny ze svých krajkových kalhotek. Myslím, že takový dárek by vážně ocenil. Jeho sestra Maruška je oproti tomu velmi nenápadná. Mluví tiše, ale má pronikavý pohled a když promluví je patrná její přirozená inteligence. Diana má podezření, že ji Maruška podezřívá, že ve skutečnosti nepřijela ze států. Že je možná tajnou milenkou její matky. Že je to všechno nějaký fejk. Má dojem, že jí ta slečna vidí až do žaludku. Tak ať radši vůbec nic neříká.

Hóóólky moje, ozve se nad stolem. Zdá se, že babička je šťastná.

To je ten věk, komentuje situaci poněkud omluvně Karin.

Nechtěla by ses přezout? Nabízí Karin Dianě. To musíš mít nepohodlný, a vnucuje jí další pár podobně sešlapaných papučí, které má na noze sama. Jsou téměř identické, asi byly ve slevě jako set. Dianě proběhne hlavou, jestli si Karin ty svoje pozná, jestli je má nějak poznačené, nebo jestli si pár pro tento den vybírá náhodně. S díky odmítne. Papuče by byly její konec.

S pomocí alkoholu se Dianě podaří přežít večeři ve zdraví. Dokonce se zdá, že je Diana podivně šťastná. Její pohled přitahuje hlavně kolotoč, zvonkohra poháněná a zahřívaná svíčkami. A dál není nic.

Hóóólky moje!

Dianiny dárky buďto skutečně slaví úspěch nebo je její rodina tak skvělá v předvádění překvapené radosti. Od Karin Dostane Diana dárek v taštičce od Avonu. Sada pleťových masek. Je dojatá. Karin už se snaží moc nepít, aby mohli odvést babičku autem zpátky a zajít na tu půlnoční. Která je mimochodem už v jedenáct. Farář jich má několik, tak to má rozplánované po hodinách. Za celou dobu nepadne ani slovo o nezvedeném manželovi, ale Diana vidí, že Karinin pohled se co chvíli zatoulá ke dveřím.

No jo, no, holka moje, obejme ji Diana a Karin jen pokrčí rameny.

Za velkého loučení a objímání odevzdají babičku pronikavě vonící Chanelem 5 zpět do laskavé péče sester.

Hóólky moje, rozléhá se s lehkým nádechem lítosti chodbou, když odcházejí.

Zajdou na mši.

A pak teda na panáka. Panáky létají jako za mlada.

Tak vánoční zázrak se nestal, ale taky to není špatný, pomyslí si Diana.

Každej rok, teď musíš jezdit káááždej rok, Dianko, deklamuje opilá Karin.

To víš, nejsme nejmladší, musíme si ty rodinný vztahy pěstovat. Musíííme, rozumíííš. Musíííme. Obejme ji a vlepí ji pusu na čelo.

To je ten věk, pomyslí si Diana. Už na ně jde bilancování. A kurva. Ne dneska ne. Nebude mluvit sprostě! Je přeci štědrý den.

...

Pětadvacátého ji Karin vezme na lyžovačku.

Je to tradice! Řekne razantně.

Čí je ta tradice, pomyslí si Diana. Moje teda ne. Byla tedy párkrát v Aspenu, ale to vždycky vyžadovalo pečlivý výběr outfitu i lyží. Tady ale nemá ani vlastní lyže ani oblečení. No tě pic!

Karin ale nikdo nezastaví.

Děti se jen mihnou kuchyní, zřejmě o tradici taky nic neví anebo přechodně ohluchly. Rychle se zanořují do pokojíčků a nezdá se, že by se zrovna někam chystaly.

Nevadí, prohlásí Karin, uděláme si dámskou jízdu!

S představou dalšího alkoholu Dianě hlavou zacloumá přetrvávající kocovina. No nazdar.

Karin před ní obřadně položí obstarší oteplovačky a bundu. S lítostí oznámí, že z nich už vyrostla. Ale Dianě budou krásně. Outfit určitě pamatuje Karininu pubertu. A Dianinu samozřejmě taky. Prý se tohle retro zase nosí. Hmmm. On Ski areál Bůřov taky nebude žádný Aspen, tak co.

Pak se Karin ztratí kdesi ve sklepě a vynoří se s krásným obalem na lyže, ze kterého vydá skutečně luxusní závodní lyže Völkl.

Týý jo, kde se to tu vzalo? Zeptá se Diana.

Cha, ty byly jeho, řekne s leskem v oku Karin, byla to jeho chlouba, ale ještě si je neodvezl. Teď jsou tvoje! Dělej si s nimi, co chceš, co chceš, klidně je i poškrábej!!!

Rozkaz, zasalutuje Diana, beru to na sebe a rozhodně si to užiju.

Následuje dvojitá salva smíchu.

Je ráno a v Bůřově ještě nejsou davy.

Na parkovišti si Diana všimne svalnatého muže, co odhazuje z džípu sníh lopatou. (J)

Její pozornost upoutají hlavně jeho velké ruce. Ruce jako lopaty.

Zadívá se jejím směrem a okem mu blikne zájem. Když procházejí okolo s lyžemi na ramenou robokopým krokem, který vykouzlí jen přaskáče na nohou, přistoupí k nim.

Ahoj Karin.

Ahoj Marku, odpoví Karin nevzrušeně.

Ale tebe taky odněkud znám, ne? Řekne směrem k Dianě. Diana vůbec netuší, nezvedne oči a ošívá se, hlavně kvůli těm hnusným fialovým hadrům z devadesátek, co má na sobě. Chlápek je fešák, odkud by ho tak asi tak mohla znát, když není zdejší. Ale pak se jí v hlavě pomalu rozsvítí. Je to možný? Zvedne oči. Je tenhle modrooký sympaťák s rukama jako lopaty její spolužák z gymplu? Teda z vedlejší třídy.

Marek Doležal? Řekne váhavě. No jo, tohle je vážně Marek Doležal, když se usměje, hned jí to dochází. Instinktivně se rozhlédne, zda Marka nestopuje nějaká manželka a hejno dětí.

Ne, ne, nikde nikdo.

No, jo, odpoví. To jsem rád, že si mě pamatuješ Diano, řekne takovým tónem, až se Diana chtě nechtě trochu začervená.

S Markem spolu ne střední určitě nic neměli, ale ne, že by si to Diana kdysi nepřála. Jen se nikdy nenašla příležitost. On byl školní rebel a jejich životy se dost míjely.

Jdete lyžovat, holky? Zeptá se Marek poněkud zbytečně, když před ním stojí dvě ženy s lyžemi na ramenou a lyžáky na nohou.

Ne, jdeme šnorchlovat na pláž, zpraží ho žertem Karin.

No jo, to vidim, tak to se tam uvidíme, dělám tam plavčíka. Támhle na vleku. A ukáže směrem ke sjezdovce.

Tak to doufám, že nám nebudeš šahat na zadek, řekne Karin.

Teď se začervená Marek a Dianu ta představa rozveselí.

Můžeš náš pouštět na vleku dopředu, víš co, jako staff only. Navrhne Diana laškovně.

Hmm, to se uvidí, řekne Marek a Dianě se zdá, že normálně zaflirtoval. A flirtuje s Karin nebo s ní? A jak se to tady v Čechách vlastně teď dělá.

Ale o pauze vás můžu svézt rolbou. Chcete? Zeptá se Marek, ale Dianě se zdá, že to říká spíše jí než celé dvojici, jak by odpovídalo gramatice věty.

To nikdy, jela jsem v tom jednou a myslela jsem, že umřu, to už nikdy! Prohlásí razantně Karin.

Ale já bych třeba jela, špitne Diana.

Ta holka se nezdá, pomyslí si Karin, vzhlédne k Dianě a mrkne na ní.

Tak jo, najdu si tě, jsi nepřehlédnutelná, prohlásí Marek s pohledem přímo upřeným do jejích očí. Diana to cítí poněkud dvojznačně. Líbí se mu nebo má na mysli její retro outfit?

Hmmm, řekne uznale Karin, holka moje, ty sis právě dohodla rande.

Rande? To není rande. Zavrtí hlavou Diana trochu rozpustile.

A co jinýho? Tohle je rande, Diano. Trvá na svém Karin.

No tak jo, je to rande, zasměje se Diana a poskočí si. Má rande. Že by to byl ten vánoční zázrak?

Chvíli se vozí na vleku a sjíždějí místní pidi sjezdovku. Do Aspenu má vážně daleko.

Dianě to ale nevadí, je celá roztržitá, a nemůže myslet na nic jiného než na to, jestli Marek myslel svoje pozvání vážně.

Zrovna se rozhodnou jít s Karin na čaj, když se k nim přiřítí s klíčky v ruce.

Tak je tady vyhlídková jízda, madam!

Užij si to, řekne Karin a taktně se přemístí k vedlejšímu stolku, kde se hned zdraví s dalšími známými.

Nebudeš se bát? Zeptá se Marek.

Nevim, pokrčí rameny Diana. Pokusím se.

Úplně automaticky ji vezme za ruku v rukavici a vede ji k rolbě. Takhle se to tady normálně dělá? Tak dlouho zase Diana pryč nebyla, ne?

Jízda rolbou je úchvatná. Do kopce nahoru vnímá Diana hlavně řev a sílu motoru pod sebou, když se ale rolba obrátí dolů ze svahu, vlije se jí do žil adrenalin. Teprve teď jí dojde, že rolba na rozdíl od jiných vozidel nemá vpředu čumák ani kapotu a jízda dolů připomíná volný pád po sjezdovce. Zapře se oběma nohama o palubní desku a rukama se křečovitě drží úchytek. Bojí se, ale zároveň jí to činí nesmírně šťastnou. Jako jízda na kolotoči. Piští, když Marek řeže zatáčky a rolba se smýká po sněhu. Když po ní pokukuje, aby viděl její roztažené zorničky a děs i úžas v jediném výrazu obličeje.

Diana je nadšená. Nadšená tím okamžikem.

Po jízdě ji Marek pozve na grog.

Modrooký vlekař, pomyslí si Diana, hezkej, ale to zrovna není partie snů, ne. Ale jde.

Konečně mají příležitost si popovídat.

Ne, ne, není to vlekař, je to lékař. Na brigádě!

Právě se vrátil z programu Lékařů bez hranic. Zaskakuje u vleku za kámoše, co mu to tu patří. A ve volnu dělá instruktora lyžování v dětské školičce.

Jejich ruce se dotknou, jak si předávají teplý hrnek. Letmá náhoda, ale Dianu to nenechává chladnou. Stydí se jako malá holka. Prostě si nemůže pomoci.

Pak náhle Marek vezme její ruce do svých a dýchne na ně, aby ji zahřál.

Podívá se jí do očí a ona v nich uvidí se svou budoucnost.

A to, co vidí, ji rozhodně není proti srsti...

Desátého ledna se probudí a bude chodit s vLékařem.