186. díl Margit: Vánoce, vánoce odcházejí

Slunovrat je za námi, Vánoce taky a konec roku se blíží. Letos se mi zdá, že ten rok končí průběžně. Jako kdyby od Slunovratu do Silvestra běželo takový pomalý postupný loučení. Úplně tomu nerozumím, ale zdá se mi, že toho končí hodně. Silvie Rei o tom už nějakou dobu mluví, mým klientům zemřela spousta blízkých, u nichž to nikdo nečekal, rozpadá se spousta vztahů, lidé mění profese... Mění se svět. Převibrovává prý Gaia i lidstvo. A každá změna něco stojí. Obvykle spousty energie. Přinejmenším. A tak jsme všichni unavení a spousty z nás bolí hlava, máme rýmu, virózu, horečku, covid nebo tak něco a zalézáme do postelí. A spousta lidí prý nemá peníze na dárky. A tak ty letošní vánoce jsou takové nějaké klidnější, odpočinkovější a silvestr snad bude méně hlučný a nový rok se vyloupne ze skořápky pozvolna a zlehka jako miminko z máminy vagíny (chm, kéž by!).

Když jsem se odstěhovala od manžela, pořídila jsem si na vánoce místo stromečku jen takový nevelký cypřiš v květináči. Bydlela jsem ve starém panelákovém bytě, kde mi nad stolkem s igelitovým ubrusem visel pletený lustr a v koupelně s umakartovým jádrem byla vana, do které jste se vešli jen s pokrčenýma nohama. Štědrý den jsem poprvé strávila bez dětí, dopoledne ve vaně, v noci s milencem. Štědrý večer spořádaně s dětma a bývalým manželem u tradiční večeře jako mezihra. Cypřiš úplně stačil. Stejně pod ním nebyly žádné velké dárky. Další rok, ve větším hezčím bytě, jsem opět zdobila stejný cypřiš, který přežil stěhování i léto na balkóně. Štědrý den byl podobný, jen ten milenec byl jiný a přijel pro změnu dopoledne. Další rok byl bez milence, to už jsem si během matlání bramborového salátu psala se svým milým. A loni už jsem měla pořádnej stromeček. A letos jsem si ke stromečku pořídila i pořádnej stojan! Holt, pokrok nezastavíš. Akorát ty štědrovečerní večeře slavím furt s bývalým manželem, jeho mámou a našima dětma. Ale to je zase fajn, že i když už nejsme tak úplně rodina, tak pořád rodina jsme.

Moje vánoce zůstávají v mnohém stejné. Půst až do večeře, ozdobení stromku pro zvířátka a krátká procházka, kapr, salát, rybí polívka, pouštění lodiček, rozkrojení jablka, lití vosku, prskavky, zazpívat stromečku, aby nám vydal dárky... Vánoce bez dětí bývaly jiné. Ty dětské v mnohém podobné tomu, jaké bývají teď, ty mladodospělácké velmi různé. Některé na cestách, jiné v kině na Brianovi, s partou či partnerem, někdy s jedním z rodičů. Od doby, kdy máma začala pracovat v Německu a mívala služby na Štědrý den, přestali jsme řešit, kdy vánoce slavíme. Čtyřiadvacátého přestalo být důležité datum. Důležité bylo sejít se s těmi, které máme rádi. A pak přestalo být důležité i místo. Moje děti jsou daleko větší konzervy. Vánoce jedině v rodném bytě, s mámou, tátou, eventuálně nějakými těmi prarodiči či dalšími příbuznými. Kapr, prskavky, dárky. Žádný experimenty. Jsem zvědavá, kdy z toho vyrostou. A jestli vůbec někdy. Já bych klidně odjela na vánoce na hory do sněhu nebo někam do tepla nebo kamkoli pryč... s těmi, které mám ráda. Kapra, salát, stromeček i prskavky oželím. Klidně budu mít ke štědrovečerní večeři sushi a jako dárek si nadělím domorodou masáž. Co bych ale zachovala, je štědrovečerní milování. Pěkně zavázané červenou mašlí, podle přání obdarovaných, za světla svíček a zvuků koled. Jo jo, to je ten nejlepší dárek 😊

Silvestr je u nás taky tradiční. Poslední dlouhé roky s Barčinou rodinou, jednou u nich, jednou u nás. Celodenní výprava s úkoly a večer, kdy děti můžou jít spát, kdy chtějí, pokud nebudou otravovat rodiče. My rodiče býváme teda trochu nudní a unavení a obvykle usneme u nějakého filmu, hlavně teda Barča a její manžel. Jó to dřív, to bývávaly Silvestry! Kostýmy, kapela, tanec, kamarádi, slivovice z pálenice a radost až do rána. To bývalo ostudy! To bývalo zábavy!!! Zas bych si dala říct. Tak letos aspoň ten transformační taneční workshop den před silvestrem. Asi to nebude žádný mejdan, ale i tak se těším. Tanec mi chybí. Nedávno jsem četla o argentinském tangu a zatoužila po něm. Splynutí těl v rytmu vášnivého tance. Akorát teda nevím, jestli bych ustála ty podpatky.

Čím dál důležitější je pro mě ale ten astronomický konec roku, období nejkratších dní a nejdelších nocí. Letos jsem zvažovala několik akcí a nakonec přijala pozvání svého dávného kamaráda z divadelních dob. Stal se z něj astrolog, vědmák a druid. Se svým soudruidem Pepou uspořádali slunovratový rituál na zahradě, kde jsme nazkoušeli několik divadelních představení. Léta jsem tam nebyla. Jeho maminka mě vítala jako ztracenou dceru, všichni se objímali, oheň hořel, na stole spousta dobrot v čele s polívkou červenicou a krupkovým kubou a litry masaly. Pálili jsme koření staré a vyčpělé, aby od nás odešlo to, co už v životě nechceme. Pálili jsme koření nové, voňavé, aby k nám přišlo, to co má, to, co nám vesmír uchystal, aby naše cesta vedla tudy, kudy má, aby naše síla rostla a my naplňovali svůj osud a nevymýšleli moc kraviny. Zpívali jsme a propojovali se se všemi živly a znovu se objímali (byly to úplné objímací lázně) a povídali a jedli a pili a zase zpívali... Bylo taky pár dnů po přechodu Jupitera do Berana prý. Prý ukončení dvanáctiletého cyklu a začátek nové dvanáctiletky. Měli jsem si v duchu přejít svých posledních dvanáct let, zrekapitulovat, poděkovat, s vděčností přijmout. Došlo mi, že mých posledních dvanáct let bylo o dětech. Před dvanácti lety se mi narodilo moje nejmladší a v posledním roce této dvanáctiletky se narodilo to mé poslední vytoužené, jiné ženě. Tak to mělo být. Moje dvě děti jsou ty, které mi byly souzeny. A jsou skvělé, úžasné. Nádherní lidé z nich rostou, jsem na ně hrdá. A tak to mělo být, aby byly moje jediné. Do každé ruky jedno. A pak jsme se měli naladit na ty nadcházející roky, požádat o ochranu a vedení, vstoupit do své síly a přijmout svou cestu. Oheň plápolal do noci, pod nohama křupal sníh, my stáli v kruhu a energie proudila jako divá. Asi jsme to volání nového Slunce kapánek přehnali, páč během druhého dne všechen sníh slezl a počasí bylo jako na jaře. Holt síla druidů.

Tenhle příspěvek je letošním posledním. S letošním rokem se rozloučíme, tak jako s poslední dvanáctiletkou a s věcmi, které už ve svém životě nechceme. Je jedno, jak dlouho nám to bude trvat, ale bude dobré to dotáhnout. A vyrazit na novou cestu. Přeji vám na té cestě ochranu, odvahu, sílu a jasné signály toho, že jdete správně.

Jak jste vánoce oslavili vy? A Slunovrat? A jaká byla vaše poslední dvanáctiletka? A co byste si přáli do dalších let?