188. Margit: Dopis mé dceři
Dcero moje milá, chtěla bych ti dneska předat nějaké životní zkušenosti. Ty se sice směješ nad heslem jednoho z prezidentských kandidátů, že chce lidem předat své životní zkušenosti, že to přece nejde, protože životní zkušenosti získává člověk jenom žitím - mně nezbývá než souhlasit, ale přece jen to zkusím, třeba alespoň něco málo se mi předat podaří.
Chtěla bych ti předat, jak je úžasná věc být matkou. Jaký je to neskutečný pocit, když tvoje tělo nefunguje po letech jen pro tebe, ale roste v tobě tělo ještě jedno nebo třeba dvě, tři... I když třeba po ránu bleješ, i když funíš do schodů, i když ti otečou ruce a nohy a vypadáš jako opuchlá velryba, těhotenství je zázrak. A proto by mě ohromně potěšilo, kdybys menstruaci přestala říkat "krámy" - jasně, jasně, tvoje vysvětlení s masnými krámy, kde byla po zemi spousta krve a proto se historicky krvácení žen spojilo s tímto krvavým místem - a používala nějaké méně dehonestující označení cyklu. Koneckonců, tvoje oblíbená píseň "Luno, ty znáš naše jména... očaruj mlhu na dolinách..." opěvuje ženské propojení s Lunou a menstruace, měsíčky, jsou cyklem lunárním a Luna je planetou, bohyní, symbolem ženství, emotivity, tajemství, poezie... A to každoměsíční krvácení je dar. Dar, díky kterému sice přicházíme o kus energie a trochu krve a je to, pravda, někdy dost opruz a někdy to i dost bolí a býváme v té době a nebo pár dnů předtím plačtivé a hádavé a náladové a podrážděné, ale díky kterému můžeme právě přivést na svět nový život. A že tvoje máma se pomalu blíží do věku, kdy menstruovat přestane a trochu se toho bojí, protože to bude znamenat opravdový a neoddiskutovatelný konec jedné kapitoly. Je to něco, o čem už nějakou dobu mluvím, občas sarkasticky vtipkuju, ale čeho se vážně troch obávám - menopauza, klimakterium, přechod. Dostala jsem teď menstruaci o dost dřív. A před pár měsíci taky. A myslím, že se se mnou začíná loučit jeden vaječník, který už se tak těší na svůj ovulační důchod, že to uspěchává a čas od času radši vše odbyde o týden dřív, než bylo v plánu, snad aby to měl všechno dřív za sebou, vypustil všechna vajíčka, která v sobě ještě má, protože koneckonců, stejně to není k ničemu dobré, dlouho se tady netěhotnělo, stejně ta vejce skončí v záchodě, tak co kolem toho dělat takový štráchy... Ale zapomíná na to, že nejde jen o to vejce a nějaký další potenciální děti, ale že ty hormony, který vylučuje, potřebuju - aby mně nebolely kyčle, aby moje pleť byla pružná a vagína vlhká, aby moje ženská energie byla když ne mladistvá, tak aspoň stále k životu a který prý i chrání před rakovinou a demencí a kdoví čím ještě... A tak se psychicky připravuju na životní fázi moudré stařeny a uklidňuju se tím, že už se pak nikdy nebudu muset bát, abych náhodou neotěhotněla a nebudu muset hlídat, jestli mi nevytekla krev z menstruačního kalíšku a neprotekla oblečením a není to náhodou vidět nebo jsem někde nepotřísnila nějaké křeslo nebo nezpůsobila nějaké jiné faux paux, nebudu muset počítat, kdy můžu a nemůžu do sauny či do bazénu, kdy mít sex a kdy rozdýchávat nasranost, kterou umocňuje hormonální bouře.
Chtěla bych ti říct, že partnerství je dost komplikovaná záležitost, ve které jsem nikdy moc nevynikala, a která mi přijde snad ještě složitější než rodičovství a rozhodně těžší a složitější než jakákoli škola, kterou jsem kdy studovala. Že podvádění v partnerství je něco, co sice principiálně neschvaluju, ale vlastně znám a v žádném případě nemůžu a nechci odsoudit, protože do hlavy nikomu nevidíš a říkat někomu, jak by se měl chovat, je vždycky hodně ošemetné - a tady si, dobře vím, nabíhám, protože mi, milá dcero, určitě namítneš, že tobě kecám do života neustále, ale já bych zase namítala, že se prostě jen snažím tě nějak usměrnit, dát ti jako tvoje máma nějakou radu a řád, uchránit tě před nebezpečím a zahálkou a pokusit se zařídit, aby z tebe vyrostl dobrý člověk a aby ti bylo dobře na světě. A říct ti, že s tebou sice naprosto souhlasím, že je mnohem férovější mít otevřený vztah a mluvit se svým partnerem o všem, co mě štve a co chci a po čem toužím a domlouvat se s ním na tom, jak to v tom našem partnerství budeme mít, aby nám v něm bylo dobře oběma, případně více, pokud se domluvíme na polyamorii, ale že to v reálu často není vůbec jednoduché, a že to naše generace fakt moc neumí, že je pro nás vlastně dost těžký už jenom říkat si partnerovi o orální sex nebo jinou techniku, která nám dělá dobře a nebo o sex vůbec, natož mluvit o tom, že nás přitahuje někdo jiný a vyjednávat otevřenost a experimenty v rámci vztahu. A že na jednu stranu je mi tahle otevřenost, kterou teď obdivuješ, je velmi sympatická a na druhou stranu vlastně úplně nevěřím, že je možná, nevěřím, že jsou lidi, které nezraňuje, když je jejich partner v partnerském vztahu ještě s někým dalším. A říct ti, že bych ti z celého srdce přála, abys potkala bytost, se kterou budeš umět být jedno tělo a jedna duše a bude to veliký a krásný a silný a že LÁSKA stojí za to vždycky, i když třeba pak bolí, i když se pak třeba zkazí zradou nebo podvodem nebo prostě jen dohodou, že dál spolu životem nepůjdeme. Že láska je nejvíc. A stojí za to ji prožívat.
Chtěla bych tě povzbudit, abys nikdy neztratila svoji tvrdohlavost a prostořekost a tvořivost a neotřelý pohled na svět, ale ani svoji citlivost a srdečnost. Abys zůstala sama sebou a řídila se svojí intuicí. Zároveň bych ti přála, aby tvoje životní zkušenosti nemusely být získávány jen vlastními zážitky, ale abys uměla i čerpat z toho, co vidíš kolem sebe, co zažívají lidé v tvém okolí a nemusela si všechny těžké lekce prožít na vlastní kůži a srdce. Přála bych ti odvahu dělat věci tak, aby ses sama před sebou nemusela stydět a abys všechno těžké, co tě v životě potká, dokázala přetavit v důležitou lekci. Chtěla bych tě přesvědčit, že jsi nádherná - tvoje tělo i tvoje duše - a moc bych ti přála, abys o tom nikdy nepochybovala. Že máš kolem sebe spoustu lidí, kteří tě hluboce milují a mají rádi. A věřím, že to tak bude celý tvůj život.
Chtěla bych ti toho hodně říct a hodně předat, ale jen tu fňukám nad klávesnicí. To víš, dostala jsem krámy. A moje nejbližší kamarádka prožívá hodně těžký životní období. A já momentálně pochybuju, že vůbec může existovat nějaký partnerství, který může vůbec dlouhodobě dobře fungovat tak, aby v něm byli oba rovnoprávní a spokojení a dokázali si otevřeně říkat o naplňování svých potřeb. Ale moc tomu věřit chci.
Po minulém Barčině příspěvku jsem si říkala, jestli tenhle blog ještě dává smysl. Jestli jeho existence nebyla naplněna. Dneska pokračuju a vykopávám poselstvím. Svojí dceři, ale i všem dalším ženám a dívkám. Buďme ŽENAMI, silnými, plnými citu, křičme, brečme, milujme, svádějme, roďme, tančeme, zpívejme nebo vzpírejme, lámejme skály, střílejme králíky lukem z koňského hřbetu, dělejme cokoli, co vychází z našeho srdce a z naší vagíny, z naší ženské síly. Protože bez nás by to nešlo. Bez nás by život nemohl pokračovat. Tvořivost je naší devizou a to prastaré moudro, že žena jediná udělá z domu domov, z potravin jídlo, ze spermie a vajíčka nový život, je hlubokou pravdou.