191.díl Baru: Inťoška v depresi

Jsem legrační. Vím to. Mám za to na sebe vztek, soucítím se sebou, vedu se sebou rozhovory, pláču nad sebou, přemlouvám se, směju se sobě a mám pro sebe pochopení. A čtu knihy. Intelektuálové (a teda i já, už jsem se s touhle diagnózou prostě smířila, je to tak) mají pocit, že najdou pravdu v knihách. V beletrii, v odborných, na internetu, v motivačních příručkách... A když je takový inťoš psycholog, doufá, že v krizi najde v knihách odpovědi na životní otázky. Jako bych měla pocit, že ten život můžu nějak oblafnout. Oblafnout, to je ale slovo. Co to vlastně znamená? Vím, co by znamenalo změnit předponu na pře........, ale oblafnout? Obejít? Přelstít? Vyzrát? Najít řešení? Pochopit? Ušetřit si bolestivé prožívání? Vypátrat, zda už někdy někdo přede mnou prožíval stejný osud?

Po pravdě: milióny, ba miliardy lidí, prožívaly někdy to, co se děje mně.

Je mi furt blbě. Jednak od žaludku a jednak psychicky. Celý tohle období, depresivní leden, vztahový krize, venku sníh, nemám chuť si ani koupit žádný hadry, a to už je co říct. Na začátku si člověk myslí, že když zachová řád a pár základních pravidel, tak ho to nedostane. Ale dostane. Dostalo mě to na kolena. Všechno. Selhávám jako matka, partnerka, nemůžu se soustředit na práci, jsem netrpělivá, křičím. Nevím, co dělat s těmi všemi lidmi, co mě denně žádají o konzultace. Nevím, co se svým životem. Nedokážu denně neplakat. Nedokážu se v noci nebudit, ale už si dokážu přikázat, aby zpátky usnula, a to je úspěch, protože spánková deprivace je svině. Hýbu se, cvičím, běhám, chodím, masturbuju, abych do sebe a ze sebe dostala nějaké pozitivní hormony. Objednala jsem se na terapii, kam se pokorně vracím po 16 letech bezproblémového života.

Vykládám karty, modlím se, píšu deník, poslouchám motivační videa, čtu motivační příručky.

Jak říká Charles Bukowski: Dělejte, co chcete, důležité je mít na vybranou.

Snažím se přijít na to, jak je to s tím truchlením. Jak dlouho to ještě může trvat, ten pocit, že se mi všechno rozpadlo pod rukama. Snažím se v těch sračkách neutopit. Snažím se nadlehčovat své dítě a nevím, jestli je to k něčemu dobré, jestli ještě neškodím.

Zvládám to blbě. Někdy se opájím nadějí, že přeci bude líp a pak padám na držku.

Ptám se zkušených.

Pole se musí první rozorat, pohnojit a vybrat kamení, teprve pak tam může něco růst. Říká moudrá kolegyně, které je vdaná potřetí. Krize jsou to, co tě posune.

Ale pak přicházejí ostrůvky pozitivní deviace. Každý den se něčemu směju: jeden den se ponořím do divadelního přestavení improdivadla a úplně mne to pohltí, jiný den hlasitě fandím na bowlingu na dětské oslavě, pak se dojmu nad Hovory s TGM, protože zjistím, že jsou tam pasáže zatržené ještě od mojí babičky, další ráno dostanu záchvat smíchu před domem, když je tam dokonalá klouzačka, dobruslím na metro, jeden výtah je zase rozbitý, tak se společně s dalšími zoufalci natlačíme do zbývajícího. Výtah je narvaný a to je nás tam 14. Všechny pobavím, ať si nestěžují, páč avizovaná kapacita je 21... chechtáme se a pak zažijeme neplánovaný teambuilding, když si vzájemně držíme dveře soupravy metra, dokud se do něj nenasáčkujeme všichni. Pospolitost úplně cizích lidí. Střípečky. Tohle je život tam venku.

Konec fňukání! Pozor, půjdu na to vědecky. Tou nejodbornější knihou!

Jeroným Klimeš, kniha Partneři a rozchody.

Kvůli tomu, aby ke mně tato kniha nedoputovala, musela zkrachovat jedna vietnamská prodejna, kam je umístěna Zásilkovna. Než by mi doručili tento balíček s pravdou, tak raději zabednili obchod, na pultech zůstalo opuštěné jídlo i obětiny na malém provizorním oltářku (jak mohu vidět přes opuštěnou zašlou výlohu), a zmizeli kamsi do Asie. Chodím tam už několikátý den. Zdá se, že konec prodejny je nevyhnutelný. Tam někde uvnitř leží kniha, kterou nemám číst. Ale mě nepřelstí. Tak zajdu na webové stránky https://www.klimes.us/media/ , na první pohled ošklivé, ale plné skvělých informací o vztazích, rozchodech a střídavé péči.

Tady jsem se teda hlavně dozvěděla, že jsem kráva. Na vztahu se má pracovat, nemá se vzdávat. Měla jsem mít víc dětí, kdybych měla 3 a více, měla bych zřejmě míň roupů, protože statisticky bych své manželství udržela nad vodou s větší pravděpodobností. No, to je určitě pravda. Se spoustou dětí bych asi měla jiné priority, žádný volný čas, nepsala blog, držela hubu a krok. A kdybych to v manželství vydržela 25 let, mohla jsem mít statisticky už úplně vyhráno. Stačilo to vydržet. No jo. Mohla jsem ještě deset let počkat a pak už to nějak dojet s prioritami v oblasti endoprotéz, zubních protéz, francouzských holí a jiných doplňků. V Klimešových prezentacích jsem našla skvělý popis zamilovanosti i přechozeného vztahu. Ten člověk je vážně profík, i když se na jeho moudra momentálně zlobím. Dočetla se hodně o přitažlivých a odpudivých silách ve vztazích. O tom, jak v člověku zraje odhodlání, jak to vytáhne, ten rozchod, jak potom přijde šok, smutek, vztek, deprese...

Klimeš píše: "Představte si, že máte partnera po těžké autohavárii. Leží na ARO, nereaguje. Občas přijdete otřete mu čelo. Postojíte. Možná povyprávíte, co se za minulé dny stalo, aniž máte jistotu, zda Vás slyší. Tak to jde celé měsíce. Je to strašné, ale přesto nikdy nepřijdeme k doktorovi a neřekneme mu: "Pane doktore, já myslím, že se to moc natahuje. Zkraťte to. Šmik, šmik, šmik. Přestřihat hadičky a jedem dál!!!"

Klimeš říká neurychlujte rozchody, jako se neurychluje úmrtí. Jo, žádná eutanazie. Pěkně postaru. Katolicky. Až do konce protrpět, prožít, odtruchlit. Fujtajbl. To mě teda čeká.

Snad alespoň nějaké morfium, ne? Taky ne?

Nejnadějnější výrok zní: "Deprese není možno zkrátit silou vůle. Silou vůle jdou jen prodloužit. Emocionální systém je však automatizovaný. Když neděláme žádné chyby, tak se sám do šesti měsíců stabilizuje na mírně pozitivním prožívání."

Ježiši. Jen jestli já budu umět být v té depresi správně. Bez chyb.

Vždycky mi každé studium šlo dobře, jsem snaživka. Snažím se držet odborných rad, ale vážně mě jímá pochybnost, jestli dokážu trpět, truchlit a prožívat správně.

V knize následuje tabulka doporučující sycení elementárních potřeb.

Moje vysvědčení vypadá asi následovně:

Spánek 8 hodin (+/- 2) - tak to mám s odřenýma ušima, ale lepším se

Pohybová aktivita 30 minut - výborně

Pravidelné a kvalitní jídlo - chvalitebně

Pití (2 litry za den) - dobře

Komunikace (4hodiny denně) - neprospěla, bohužel dělá práci, kde mluví s lidmi 8 hodin

Čas s rodinou (2 hodiny denně) - jo, to snad jo, když je to můj týden, chvalitebně.

Podle Klimeše mne teď čeká tzv. "Vdovský čas".

• Minimálně půl roční (= trvání reaktivní deprese), ale nejlépe roční pauza po definitivním konci vztahu.
• Plná hlava bývalého partnera - i při sexu s novým partnerem.
• Největší pravděpodobnost obnovy původního vztahu.
• Nejmenší pravděpodobnost navození úspěšného dlouhodobého, trvalého vztahu - velká pravděpodobnost zmrzačení nového partnera.
• Minimální schopnost plně partnersky fungovat.
• Porušení vdovského času je možné, ale člověk se musí připravit, že to bude muset kompenzovat (rvát) silou vůle. Bohužel většina lidí si nedokáže představit, kolik a jak za to v praxi zaplatí.

Prosím Vás, můžu si někde objednat půlroční timeout? Všechno vypněte, já teď budu 6 měsíců (ale pozor jeden už je skoro za mnou) na střídačce. Nechci mrzačit sebe ani nikoho jiného.

Pane Klimeši. Díky za všechny ty pravdy, je to určitě tak, ale sere Vám na ně pes.

To na mě asi přišlo období vzdoru!!!

Už úplně chápu, proč ta večerka musela zkrachovat. Pán Bůh mě má vážně rád, že ke mně tu knihu nenechal doputovat.

Ve skutečnosti mi nejlépe dělají jiné tři knížky, které mám doma už dlouho.

První z nich je Barbora Englishová: Detoxikuj život

Bára je trochu ezo. Vysvětlí Vám, jaké to je jezdit na mrtvém koni.

Zjistí-li člověk, že sedí na mrtvém koni, který je mu velmi drahý, tak:

• Tvrdí, že kůň je živý a pouze má špatné období
• Diví se, protože ten kůň přece vždycky jezdil
• Setrvává, protože co by tomu řekli další jezdci na mrtvých koních
• Setrvává ze soucitu k mrtvému koni
• Snaží se uvěřit, že je lepší mrtvý kůň než žádný kůň
• S kamarády vymýšlí, jak oživit mrtvého koně
• Ptá se kamarádů, jak se jezdí na mrtvých koních
• Přesvědčuje sebe i své okolí, že tento kůň je mu osudem určený, ať živý nebo mrtvý
• Vyvíjí smysluplné aktivity, aby nemusel na svého mrtvého koně myslet
• Nakoupí speciální potravinové doplňky a snaží se mrtvého koně oživit
• Absolvuje pokročilý kurz jezdectví se specializací na jízdu na mrtvém koni
• Zvažuje pro a proti, zda žít s mrtvým koněm
• Průběžně porovnává s ostatními, jak hodně je jeho kůň mrtvý
• Upraví kritéria určující, zda je kůň mrtvý
• Zaplatí věštkyni, aby předpověděla osud mrtvého koně
• Jde na terapii, k léčiteli a na kurz, aby pochopil svého mrtvého koně
• Křísí svého mrtvého koně k životu, protože člověk by se neměl vzdávat, když mu na něčem záleží
• Prohlásí, že žádný kůň nemůže být tak mrtvý, aby se na něm ještě chvíli nedalo jezdit
• Prohlašuje, že se mu zasekla noha ve třmenu a nemůže z mrtvého koně sestoupit
• Prohlašuje, že si na mrtvém koni vždycky přál jezdit
• Trpělivě čeká, až se kůň zvedne
• Vyhrne si rukávy a nosí mrtvého koně sám

Budete se smát a zároveň Vám zatrne, protože víte, že mluví o Vás.

Nakonec ale Bára podpoří Vaši sebelásku. Řekne nepřestávejte snít. Láska je. Každá životní lekce je přínosná. Buďme vděční. A časem snad přijde i odpuštění. Od-pouštění. Odpouštění jako když ve vaně vytáhnete špunt a necháte všechnu tu špinavou vodu vypustit.

Nevím, jestli by si Bára s Jeronýmem Klimešem porozuměli. Klimeš je katolík a tak věří ve zmrtvýchvstání. Bára věří maximálně, že mrtvý kůň může mít novou inkarnaci.

A já?

Já si dám asi panáka a budu se radovat z výsledku voleb. Alespoň něco se daří.

A absolvovala jsem výbornou imaginaci, ve které mi došlo, že Duše nemá strach. Strach může mít jen tělo.

Čtete motivační příručky?

Pomáhá Vám odborná literatura?

Myslíte, že budu v létě v pohodě? Řeknete ano, řekněte ano. Klidně mi lžete! Já to přežiju.

Na jakém koni jedete?

PS: Mám tam ještě dvě fantastické knihy, ale o těch Vám napíšu někdy příště.

Jorge Bucay: Budu Ti vyprávět

Jan Menděl: Uprdelismus

PPS: Příští pondělí Vám s Margit napíšeme z Thajska!!! Slunce v duši!