193.díl Baru: Matky a jejich zadky

Zdál se mi sen, ve kterým jsem schválně nechala v MHD batoh s diářem a taky notebook. A vlastně je moc nehledám, zkouším možnosti, možná bych měla zkusit nějaké ztráty a nálezy .... Kupodivu nejsem v panice, jsem klidná, najednou zjišťuji, že telefon mi zůstal v kapse, super, jsem ráda, že mám klienty v elektronickém kalendáři, to mě zklidní, přemýšlím, o co všechno jsem přišla, co v tom batohu bylo: notebook, diář, peněženku, kreditky, doklady.... vlastně mi to vůbec nevadí. Neschází mi to.

Probudím se a mám touhu si ten sen zapamatovat. Hodně to vystihuje můj současný stav. Slunce, kofein, cvičení, výborný jídlo, masáže, moře, nahá koupel pod vodopádem, sloni ... kdo by myslel na diář a notebook.

V dalším krátkém snu si půjčuji kárku od lidí, co mají pohřeb, je to náhoda, umřel nějaký muž, nečekaně, přichomýtla jsem se k cizímu neštěstí. Půjčuji si od nich smuteční fixy.

Přemohla to? Překonala to nějaká žena? Ptám se.

Ano, zazní. Vera, odpovídá ten muž.

Věra? Víra? Problikne mi hlavou. S tím se probudím.

Každý den trochu bojuju se splínem, ale už je to mnohem lepší. Cvičím, plavu, běhám, čtu, poslouchám, opaluju se, najdu skrytou pláž po ránu, jdu tři kiláky tam a tři kiláky zpět v šíleným vedru po silnici s vidinou dobrého kafe a na konci je duha. Teda japonská kavárna. Uprostřed ničeho. V pustině na soukromém pozemku. Jako by byla uprostřed Ubudu na Bali, kožená křesla, mapy, skvělý flat white, ovocné drinky ... úkaz.

Zatím doma v našem dovolenkovém ubytování, kde přechodně na ploše 25 metrů čtverečních žije pět lidí, je úplně jiný svět:

Dáš si toust nebo kaši? Sakra, něco si vyber, něco jíst musíš. Kur.a, já už na to nemám nervy!!!

Namaž si tělo a toust!

Mažou se málo a během dvou dní se dvě z dětí spálí tak, že v obličeji otečou a vypadá to dost strašidelně.

Dlouhodobě probíhá soutěž o to, kdo první nasere ostatní .... Jednosměrka mezi postelemi v našem mini bytě se zejména po ránu dost ucpává.

Nelehej si, bude ti blbě, musíš otevřít oči a pusu!!!!

Snažíme se do dětí nacpat nějaké tekutiny.

Nasírací experti.

Proč sem musíme jezdit, prudí puberťák v ráji.

Všechno je to tvoje vina!

Miláčku, protože my ještě pořád nemáme moře a doma je hnusný únor.

Pokyny, remcání, prosby, remcání, pokyny, remcání, fňukání...

Vyčisti si zuby!

Auuu. Nemůžu, jsem spálenej, nemůžu hýbat rukama!

Broučku, když můžeš skládat Rubikovu kostku, můžeš si určitě i čistit zuby!

Fakt?

Takové konverzace tu probíhají.

Pochopím skvělou strategii: Funkční jsou smlouvy s dětmi. Boris přemlouvá Emičku, aby něco snědla, Ema přemlouvá Antonii, aby se trochu namazala .... je důležité udělat správnou koalici. Jednou napíšeme brožuru o výchově děti v pubertě, bude se jmenovat: "Nezabiješ". Už teď si dělám poznámky, protože vzpomínkový optimismus je svině, říká Margit, ještě by nám to nakonec mohlo přijít roztomilý.

Teror tichem a diskusí ... každej fakan má svůj způsob ...

Když my jsme jejich předci, děti jsou naši zadci.

Na druhou stranu se někdy zapomenou, tulí se, jsou vtipní, inteligentní, opravují naši angličtinu něžně, objímají nás, výskají v moři, nadšeně krmí slony a malují suvenýry, uspořádají šachový turnaj a, nevím proč, zamilují se do Luďka Staňka na Youtube.

Když prohlásím, že Luděk Staněk je naše máma, uznale pokývají hlavou a řeknou, že mám 99% trapnosti a 1 % vtipu, takže mám šanci.

Tolik uznání! Dmu se pýchou.

Dneska byl svátek:

Sex byl, jakože nad ránem trochu onanie.

Květiny byly, když jsem doběhla na překrásnou banánovou pláž a tam našla několik květů, které odletěly z oltáře, tak si je vetknu do vlasů. Už jsem skoro blondýnka, smývá se mi barva z vlasů a olupuje z nehtů. Vlasy se kudrnatí a divoce poletují bez tvaru. Nechávám to být a vůbec mi to nevadí.

Dárek byl, když se mi po cestě zpátky ukázala veverka. Málem na mě spadla.

Pak večer přišel blackout ... vypadla elektrika .... klimatizace, sprcha, světlo .... Hmyz drží předepsané časy .... Zažíváme oldschool pot, je to tréning na přechod, říká Margit ... bordel na zemi je méně vidět ... Vzhledem k místnímu vedení, kde jsou elektrické drány neuvěřitelně zašmodrchané a nevěřím, že něco odněkud někam vede, nevím, co nás čeká. Jak dlouho to potrvá. Je tma. Cikády spustily, somrujeme od dětí powerbanky 😱 Jsou to miláčci, nechají nám nabít telefony.

Margit uletěly sušící se spoďáry z našeho balkónu na balkón o dvě patra níž. Nechci vědět, co čeká toho pána, co tam bydlí, až se vrátí jeho žena .... Ale možná tam bydlí ten český sympatický soused, co každé ráno vyráží se surfem na korbě svého Landroveru a vypadá jako prototyp plážového chlápka z biáku: opálený, vysoký, dlouhé blond vyšisované vlasy, svaly ... už jsme se s ním všichni seznámili a když ho vygooglujete, je to výkonný ředitel jedné pražské firmy na zážitky. A není to sen. Nekecám. Tak zatím nám jen půjčil šroubovák, když se nám rozbil vysavač. Víte, jak to má Margit s těmi vrtáky ... kéž by ty spoďáry byly na jeho balkóně, byly s krajkou, těch by bylo škoda.

Na výletě pochopíme, že dostatek chilli a betelové listy v jídle tvoří základ místní pohody. Děti jsou stále oteklé, ale v lékárně nám prodali lokální léčivou mast "medical invented by Professor Swi Yong Siang", smrdí příšerně (něco mezi burákovým máslem a sojovkou), tak to bude účinné. A ano, děti vážně splasknou a už se nám vylupují.

Zážitky se kumulují: jeden den krmíme slony a Margit se s nimi i koupe, další den strávíme na lodi, plaveme a šnorchlujeme. Děti dostanou lodní kinedryl a Margit stále nabízí blicí lízátka, takže je to úplně bez nehod. Masáže téměř každý den. Zkoušíme různé typy masáží i různé salóny. Je to super. Masáž je vždycky jiná podle toho, kdo jí dělá. Občas je to famózní zážitek, jindy technicky dobré, ale trochu bez duše. Je to stejný jako v sexu, teoreticky se to zastrkuje furt stejně, ale může to být sakra jiný. Za tuhle větu mě Margit sprdne, že prej mám být dál romantička a nemám říkat, že se něco někam zastrkuje. Tak pardon. Ale zastrkuje, ne? Alespoň si to tak pamatuju. :-)

Jedno ráno se vydáme s Margit k vodopádu. Margit na jungli a vodopádu trvá.

Chvíli tápeme, ale pomocí googlemaps to dáme. Zprvu to vypadalo jako skládka, ale nakonec to byla odbočka k vodopádu. Jako v životě.

Po cestě se Margit ve slabé chvilce přizná: No jo, tak nejsem typ do jungle..., nadskakuje, když mineme pár pavoučků (dobře trochu větších než máte doma v koupelně), občas něco zašustí v porostu a v tůňce pod vodopádem se mihne stín. Odměnou je ale nahé koupání u vodopádu a desítky překrásných fotek. Když postupně promažeme ty, na kterých máme povislý prdele a připálený špeky, zbyde nám stále několik krásných v plavkách (pro vnoučata) a v rouše Evině (pro případné milence a vzpomínky v domově důchodců na to, jak krásné, sexy a mladé jsme byly někde mezi čtyřicítkou a padesátkou).

Dneska je neděle a my jsme na dvoudenním výletě v Phuket Town: Kofein, ženšen, vůně jasmínu a modlitebních tyčinek z chrámu. Pokojně procházím cestu z oltářů, zapaluju tyčinky, svíčky, a nakonec pálím modlitební papírky v obří kremační peci, kde se za Vás přimlouvají Vaši zesnulí předci. Wau.

V hostelu máme jeden dětský a jeden dospělácký pokoj, tomu se říká pud sebezáchovy. Nikdo si nestěžuje. Margit se teda nastydla z klimatizace a strašně pšíká, místo pařby si dá Paralen (a to už musí být) a čaj s citrónem (studený, zelený, místní), tak snad se jí brzo uleví a večer trochu vyrazíme ven bez dětí.

Tolik hlášení z cest.

Už se nám to krátí. Příští pondělí budeme zase v pracovním procesu, ale teď si užíváme tepla a slunce. Teď a tady. Carpe diem.

Jak vychováváte svoje děti?

Čím Vás spolehlivě vytočí?

A kdy je milujete?

Kdy a jak dlouho jste s někým žili na malém prostoru?

A jak to snášíte?

Ochutnali jste někdy betelové listy?

A jiné drogy?