194.díl Margit: Naked till you make it

Dovolená byla božská. Dovolily jsme si zažít leccos. Já kupříkladu zažila nejméně pět věcí, které jsem ještě nikdy v životě nezažila. Pak jsme také zažily spoustu věcí, které už jsme někdy měly možnost zažít, ale jsou natolik skvělé, že je dobře je opakovat. A taky jsme zažily některé věci, které bychom si klidně odpustily, ale nebylo zbytí nebo jsme to neuměly jinak. A pak jsme si taky pár věcí vysnily, a to tak živě, jako bychom je zažily doopravdy. Doufám, že umíráte zvědavostí, co jsme zažily a do které kategorie to patří.

Zahrajeme si takovou hru - já budu vyprávět a vy si zkuste tipnout, do které kategorie (zažily/vymyslely/nechtěly/opakovaly/zažily poprvé) to patří, jo?

Výlet do džungle. Dvoumetrový Thajec s několika zuby a vřelým úsměvem nás krmí banány, pálí santalové dřevo a láká nás v oblečení pod vodopády se slovy, že po treku džunglí budeme stejně všichni mokří i bez koupačky. Kolem létají barevní motýli, z džungle se ozývají ptáci, cikády a giboni, výpravu doprovází bílý pes Goro (akorát tohle je prý fena). Dostáváme přednášku o cikádách. Žijí patnáct let sami pod zemí jako larvy, staví si vysoké blátivé věžičky nad svými rozlehlými obydlími a když pak vylezou, zakuklí se a vylíhnou se z nich cikády, jak je známe, jsou celí nadržení, a tak řvou z plných plic (teda křídel, jejichž třením vydávají svůj specifický zvuk): "I'm here, I'm ready, I'm the best, have sex with me!!!! Jsem tady, jsem připravená, pojďme si to rozdat, lepší už nenajdeš!!!!" Celkem chápu, že dělají takový rámus - mně by stačilo být zavřená o samotě patnáct týdnů a řvala bych totéž jako pominutá. Poslední vodopád je vysoký, nádherný, je pod ním tůň tak hluboká, že se do ní potopí jen naše Antonie, která určitě byla v některém z minulých životů lovkyní perel. Je to nádhera. Nebýt všude spousta Rusů a ruských botoxových krásek zubících se do objektivů pro fotky na Instáč. V tom byl ten vodopád, který jsme si samy našly podle Googlemaps, lepší - tam jsme byly samy a mohly se koupat a fotit nahatý a pořídit si tak hromadu fotek na dobu, kdy už ta naše těla nebudou držet tak pěkně pohromadě... Já s dětma teda řádím ve vodě i v tom vodopádovém Václaváku, Baru radši pozoruje motýly. Našla i barevné motýlí křídlo a spustila tak butterfly effect. S rozechvělou radostí očekáváme, co přinese....

Výlet k filmovým ostrovům. Fotíme se na překrásných plážích, šnorchlujeme mezi rybama z filmu Hledá se Nemo, konverzujeme se spoluvýletníky z různých konců světa, jíme skvělé jídlo, obdivujeme jeskyni, kterou obývali vikingští dobyvatelé z druhého konce světa, blbneme na paddleboardu uprostřed smaragdové zátoky, skáčeme šipky ze špice jachty, šnorchlujeme mezi žraloky, kteří jsou úplně na dosah, můžu si je skoro pohladit, ale mám trochu strach, pálíme si záda a tváře a vůbec se nám nechce zvracet díky zázračným žlutým pilulkám, co nám po hrstech rozdali na začátku výletu. Dokonce i naše děti se chvílema tváří, že je to super výlet (to džungle teda rozhodně takhle nezabodovala).

Výlet ke slonům. Mazlíme se s živými slony, krmíme je, dáváme jim kusy bambusu až do pusy (bacha, ne moc hluboko, mají dost ostré zuby) anebo jen tak do chobotu, šimrají nás choboty, nechají se přitulit a dát si pusu. Myju slona jílem a zpívám mu české písničky, je to slonice tanečnice, evidentně se jí naše písničky líbí, pohupuje se do rytmu, jsme obě šťastné. Její kámoška se chce taky pobavit, a tak nabírá vodu do chobotu a stříká na nás, oplácím jí to vodou z hadice, je to zábava.

Výlet do historického města. Začínáme na místním trhu a jíme místní vepřový vývar s nudlema - polévku Mi-hun - a taky Pra-Nem, jídlo z kokosu, kousky krevet, chilli, citrónovou trávou a betelovými listy. Ha drogy! Další si kupujeme na nočním trhu. Marihuanový brownie pro nás dvě a jeden čokoládový THC-free pro děti. Ještě, že nejsme v Hongkongu, tam by nás zavřeli už i za CBD. Za tohle poctivé silné THC bychom v hongkongské base shnily zaživa... Takhle procházíme trh, kupujeme si každý něco pěkného na sebe (Baru samozřejmě nejvíc kousků, děsně jí to sluší, na mě v Asii šijou jen neforemné sloní oblečky pro tlusté Amíky, ale můj synátor je v těsném závěsu, má teď období, kdy dost řeší, co má na sobě a potřebuje ještě tuhle kšiltovku, a tyhle sluneční brýle, tamten prsten a tuhleten řetízek a támhleto tričko a nejlépe ještě tohle a taky ty kalhoty...) a ochutnáváme masové koule na špejli, zralé exotické ovoce a ovocné koktejly a nudle na tisíc způsobů a barevné sladké žoužele a vůbec všechno, co nás láká vůní, chutí, barvou či tvarem. Pak zazní thajská hymna a Barče se po tvářích koulí slzy, vzpomíná, jak jí před lety v Bangkoku po vyslechnutí téhle hymny přišla zpráva, že se zabil v autě náš společný kamarád René, a slzy tečou i mně, protože on mi říkával, že se chce v dalším životě narodit jako moje dítě, protože ho nikdy nikdo neměl tak moc rád jako já... a když se zabil, najednou jsem byla těhotná s Antonií a potkávala pak s kočárkem spoustu jeho známých... Děti na nás zírají, proč tu bulíme uprostřed thajskýho trhu narvanýho turistama, tak si jdeme radši zatančit na místní karaoke a koupit ještě mango shake. A pak jdou děti do hotelu na Wi-Fi a my s Baru vyrážíme na noční trh a na cestu uždibujeme kousek toho obohaceného moučníku, ale jen tak trochu, pro náladu... ale asi máme jiné zažívání, asi je to v Thajsku s THC podobně jako s chilli, a když chcete nepálivé, málem vám upadne huba, protože po hodině, kdy sedíme u zlaté sochy hada a jíme skvělé pouliční pat-thai, vypadne mi kousek časoprostoru a já si uvědomuju, že už je to tady a že si v tom frčím a jedu... a Barče se vlní dlaždice chodníku, smysly se nám zostřují, zvuky zintenzivňují a čas se táhne jako žvýkačka... a je to skvělej model, nechává nás čarovat, plout na hmotě hudby a hrát si s časoprostorem... zhmotňují se mi vzpomínky, můžu si na ně sáhnout, vracím se k některým milencům, zážitkům, a na kůži cítím jejich doteky, vidím svůj rudý lak na nohou a saténové pyžamko a slyším vrzání parket tenkrát na tom podnájmu... a taky vidím, jak se milenci, když se spojí ten správný Lingam s tou správnou Yoni stávají anténou a od těch milujících se těl do Vesmíru k Bohu a zpět k nim dvěma proudí fialovobílé svítící paprsky energie a oni se stávají anténou a nabíjejí se energií a nebo ji možná přivádějí sem k nám na Zemi a bez milování by nebyla síla žít... a pak v té představě, vzpomínce či jiné dimenzi, zažívám orgasmus a prohýbám se obloukem do paralelního vesmíru... a je mi úplně jedno, že sedím v baru před kytarovým duem a ucucávám teplající colu z plechovky...

Výlet romantický. Na jednom z výletů si nás všimli dva kamarádi. Cizokrajní, inteligentní, majetní, zcestovalí fešáci, pod záminkou výměny fotek z výletu z nás vylákaly telefonní kontakty (což my jsme jim ochotně daly, protože fotky jde sice stáhnout přes Airdrop, to víme dokonce i my, ale konverzovat na dálku bez telefonního kontaktu nejde a u těchhle dvou cápků jsme o to celkem dost stály) a pozvali nás na valentýnskou večeři. Děti byly úplně v pohodě s tím, že si po masážích zajdou samy do bytu a jako každý večer si budou čudlikat než usnou. My na sebe hodily nově zakoupené šaty, líčidly zvýraznily své půvaby, spodním prádlem své vnady a nechaly se taxíkem odvézt do luxusní restaurace s výhledem na moře. Prosklené stěny do 360°ukazují svítící město a kus pláže, zní příjemná hudba a šumění moře, voní tu jídlo a my si povídáme a smějeme se a chvílema taky mlčíme, Samir mi hůlkama něžně vkládá do úst kousky sushi (protože já jsem s hůlkama nemožná) a Amon utírá Barče něžně koutek úst ubrouskem... Po jídle popíjíme Don Perignon a tančíme... Vidím koutkem oka Barču, jak s Amonem kráčí ruku v ruce k velkému oknu vedoucímu na terasu. To je romantika! Určitě se budou líbat v nočním vzduchu na terase nad městem! Ach! Kráčejí ruku v ruce, před nimi lesklá podlaha, ještě krok a pak... pak se někam propadají, mizí mi z očí... a slyším šplouchnutí a hurónský smích... a z romantiky je komedie a ti dva jsou zmáčení jak myši, protože právě nakráčeli do hotelového bazénu rovného jako zrcadlo.

Romantika sousedská. Tonča s Barčou se rozhodly, že mi dohodí souseda. Což o to, soused je vysoký, dohněda opálený blonďák s culíkem, jezdí na paddleboardu a fliteboardu a tady v Thajsku přes zimu bydlí a učí cizince jezdit na fliteboardu. Směje se líp než George Cloony, má šroubováky všech velikostí a svaly na rukou mu hrají sympfonii kdykoli se pohne. Tonča kvůli plánu dát mě s ním dohromady a moct tak lítat k moři do Thajska každý úterý dokonce překonává svoji stydlivost a jde ho požádat, zda by mohl její mámě zapůjčit paddle, že ona na moři nikdy nejezdila a přitom by moc ráda a navíc má za chvíli narozeniny a vůbec, prosím, prosím... Copak o to, paddle nám soused půjčil, ale s tím párováním to nebude tak horký - jen co jsme se začali bavit, objevila se jeho přítelkyně s kabelkovým pinčem v podpaží a všechny nás sjela tak ostrým pohledem, že jsem pořezaná ještě teď. To je samozřejmě v pořádku. Navíc já mám taky přítele. Ale to mi přece nebrání se zálibně podívat na pěknýho mužskýho! Navíc s tak krásným úsměvem... Nevadí - díky drzosti své dcery jsem získala zdarma zapůjčení pevného paddleboardu na celé odpoledne. Spálila jsem si nárty, koupala se na zcela opuštěné pláži a zažila pocit Vajany z Motonui - miluju ty chvíle, kdy stojím na vodě a ta voda mě nese, v ruce pádlo, přede mnou se lesknou zrcátka slunečních odrazů... i západ slunce jsem takhle zažila a bylo to WOW - možná lepší než rande se sousedem :-D

Cestovatelské nepříjemnosti. Tak těch jsme si taky užily hromadu. A to do nich nezapočítávám dlouhé lety ani velmi dlouhé čelání v přestupových destinacích - cesta je přece cíl, i když je někdy náročná (obzvlášť cesta domů byla těžká, nesmírně dlouhá a na konci nebylo moc na co se těšit, doma šedivo, sychravo a tak). Antonie byla několikrát odchycena bezpečnostní konktrolou pro pokus pronést na letiště v batohu zapomenuté tekutiny či tekuté pochutiny. Mně prudili kvůli podezřelému prášku, u nějž nechtěli věřit, že se jedná o suchý šampón na vlasy. Naštěstí nás nezastavila žádná kontrola na drogy - i když asi jsme jich měli dost jen v krvi, k převážení obohaceného brownie jsme se vzhledem k tvrdým zákonům v Hongkongu (kde vás můžou zavřít i za CBD) neodvážily. Nejtěžším kalibrem byla sračka a blička na nočním hongkongském letišti - znám důvěrně a zblízka několik místních záchodových mis a celou noc jsem děkovala bohům, že jsme se rozhodli nejet do města já tak nemusím zvracet do toho příšerně špinavého tureckého záchodu, co kolem něj běhaly krysy. V praxi se ukázalo, jak je důležité při průjmu neprdět, chcete-li si zachovat čisté spoďáry. Kde jsou všudypřítomné thajské bidety, když je člověk potřebuje?!?!? No, přežila jsem. Moje spoďáry ne. Cestou tam se mi zapařila pička a já, čerstvě po depilaci, doletěla s nevzhlednou ropuchou (mořská voda z ní za chvíli udělala krásnou hladkou rosničku, aby se z ní po dvou týdnech dovolené stal lehounce chlupatý slůněcí chobot), cestou domů budu mít holt opruzenou řiťku. Vrcholem pak byl kufr zapomenutý leteckou společností v Londýně - patřil Antonii, takže mám podezření, že v něm zas něco pašovala. Vzhledem k tomu, že po pár dnech společného bivakování nemohla najít ponožky, spoďáry ani kartáčk na zuby, to mohlo být cokoliv. Možná se jí do kufru nastěhovali mravenci, které do našeho bytečku stále dokola lákal Boris na zbytky sladkostí ukryté v posteli - odvážet ze země živé tvory je přísně zakázáno.

No, nakonec jsme všichni v pořádku doma. Nezabily jsme své děti - což obzvlášť chvílemi byl úctyhodný výkon, ony nezabily nás (i když se mnohdy snažily nás vyprovokovat k sebevraždě skokem do kanálu či k infarktu) a dokonce milášci naši některé zážitky označili i za skvělé - a to je co říct.

Skvělá dovolená to byla. Aspoň za mě teda.

A vy, vy mi povězte - co z toho jste někdy zažili vy?

A co byste zažít chtěli?

A co myslíte, že jsme zažily doopravdy a co jsme si jenom vysnily nebo zažily v nějaké paralelní realitě?