196. díl Margit: O naději

Energie a opálení, které jsem si dovezla z Thajska neúprosně odcházejí. Snažím se je zuby nehty zadržet a nepodléhat jarní únavě a pesimismu, který na mě číhá za každým rohem. Není to zrovna snadné a ne vždy jsem úspěšná. Byla jsem na několika koncertech, jednom candrbále, několika obědech s přáteli a jedné skvělé večeři. Dovoluji si trávit čas i o samotě. Chodila jsem sněhem bosá, zpívala a volala jaro. Pomohlo to. O pár dnů později jsem už mohla chodit bosa travou. Dokonce i do vody jsem vlezla. Omyla se, zpívala vodě a žádala o sílu a jiskru a energii pro sebe i probouzející se přírodu. Hřála se na kameni a čuchala zasychající smůlu borovic. Snažím se hodně spát, nedělat si nervy z práce, nezlobit se na své blízké. Někdy to jde ztuha. Někdy zatínám zuby až mě bolí sanice, jindy řvu a nedávno mi na krku vyrazil hnusný beďar - já vím, ten je z toho, že pořád nejsem schopná říct nahlas, co potřebuju. Strach je někdy potvora zalezlá pod kořeny. Asi budu muset zazpívat mocněji, aby vylezl a svatý Jiří ho mohl proklát kopím.

Oslavila jsem další narozeniny. Mnozí si vzpomněli, někteří (třeba moje děti a jejich tatínek) byli velmi překvapeni, že by mi měli přát, když letos ty narozeniny vlastně nemám. Dostala jsem spousty květin a dalších dárků. Je to krásné. A taky se sešla moje rodina na večeři - nebyla sice nijak slavnostní, ale udělala jsem napříč generacemi oblíbené špagety a to bylo super. Moc svůj věk neprožívám, teda nikdy jsem ho moc neprožívala, ale párkrát už jsem tu o stárnutí psala a moje tělo pořád otravuje s nějakými nepříjemnostmi, které se prostě dřív neozývaly. Musím přiznat, že se k té padesátce fakt nezadržitelně blížím. Ale nevzdávám to – ani padesátka není bůhvíjaký věk a třeba do té doby než zestárnu docela, ještě vylepší endoprotézy a plastické operace. I když, já na to moc nejsem. Dva moji kolegové - ano, kolegové, nikoli kolegyně - si už nechali upravit oční víčka. Já odolávám. Odolávám dokonce i s barvou na vlasy, natož s plastikou. Zatím jen sem tam zobu nějaké potravinové doplňky a snažím se cvičit, aby to tělo úplně nezatuhlo. Ale kdo ví, třeba se taky poddám až bude hůř. Důležité je neztrácet naději, že do hrobu i do důchoďáku je ještě daleko. Nedávno jsem v jedné knize četla o plánu postavit Dům nepokojného stáří - to by se mi líbilo, to mi prosím postavte, než zestárnu!!! Budeme tam s Baru chodit tančit a balit dědky i mladé ošetřovatele a cestovat aspoň prstem po globusu, když už to nepůjde vstát z postele.

Až po návratu z Thajska, tady v Čechách, jsem se potkala s thajským mistrem meditace, mnichem Idanem, který má promeditováno víc let, než kolik si kdo z nás umí představit. Mluvil s námi o depresích, které se díky meditacím naučil zvládat a ptal se nás, kde bereme svoji naději. Přemýšlela jsem. Cítím naději v každé chvíli. I v těch nejčernějších. Přátelé a kamarádi říkají, že jsem někdy optimistická k nevydržení. Není to moje zásluha, neumím si naději vyrobit. Je to dar. Světlo, které v mojí hrudi neustále svítí. Světýlko, které tam plápolá, někdy víc a někdy míň. Dar od Boha či Bůh sám. Kousek boha ve mně. Naděje, že vše je, jak má být, že všechno má nějaký smysl, že všechno, co v životě zažijeme, je nějaký důležitý dílek skládačky. Pravda, nikdy mě v životě nepotkalo nic extra těžkého. To si neztěžuju, takhle mi to vyhovuje, jen tím chci říct, že v tomhle životě nemám zkušenost s tím, zda to světýlko vydrží plát i ve velkých temnotách. Jsem za něj vděčná a věřím, že ho má každý z nás. A když někdy někomu náhodou zhasne, může mu někdo, kdo hoří, na chvíli posvítit a pak mu třeba i to jeho světlo znovu zapálit. Třeba to je smysl toho, že to moje světlo hoří tak jasně...

Idan se taky ptal, jak chápeme to, že k nám v životě přicházejí lepší a horší chvíle, příjemné a nepříjemné emoce. Padaly různé verze – od toho, že lidi ty těžké chvíle berou jako lekce, nebo že všechno má svůj vyšší smysl. A mně napadlo, že nás to vlastně učí naše tělo a tělesné procesy. Jsou věci příjemné, jako třeba chuť dobrého jídla či pití, milování, orgasmus, hluboký spánek, doteky při masáži, teplá voda a tak podobně, ale jsou i věci, které bolí, smrdí, jsou hnusné, jako třeba vyměšování, zvracení nebo třeba menstruace. Ale všechno to potřebujeme, abychom mohli fungovat. Zvracíme, když naše tělo potřebuje vyvrhnout zkaženou potravu, menstruujeme, abychom mohly na svět přivést dítě, kadíme, abychom mohli jíst další dobré jídlo. A s pocity a náladami je to podobné. Stejně jako se světlem a tmou, jak o tom mluví Silvie Rei. Jedno bez druhého by neexistovalo. Světlo je absence tmy a tma je absence světla. A šero je někde mezi, podle toho, jak moc tam jedna či druhá modalita je přimíchaná. Nemůže být ale světla bez tmy, stejně jako nemůže existovat láska bez nenávisti, milost bez vzteku, potrava bez hovínka (to už teda Silvie neříkala, ale je to tak).

A tak se snažím přijímat i tu únavu, co na mě teď padá a občasnou beznaděj či smutek a zoufalost, abych si zas mohla sáhnout na to světýlko tam uvnitř sebe, ohřát se u něj a pocítit, že tam stále je. Naděje, že přijde jaro, naděje, že bude dobře a nebo aspoň líp, naděje, že všechno zlé je pro něco dobré a že všechno má svůj smysl.

A jak to máte s nadějí vy? A se světlem a temnotou? A s hovínky???