197. díl Baru: O bloudění 

Jsem na Severu. V místě, které jsem před tím neznala. Takový neplánovaný výlet. Brodím se závějemi. Jdu v cizích stopách a nejsem si jistá, zda jdu správně. Ve vypůjčeném kabátě a rukavicích. Ve městě je jaro na spadnutí, pupeny, jarní kytky, pomalu vykukující lístečky a číhající zlatý déšť, ale tady se propadám do sněhu po kolena. Sněží. Zubím se uprostřed lesa. Uvnitř mne klid i rozechvění zároveň. Je mi tak dobře. Venku. Tohle je moje poslední letošní exkurze do zimy. Vítr fouká, chumelí a já jsem se rozhodla důvěřovat, že jít v těch stopách je správně. Že na tomhle výletě se prostě nechám vést. Myslím na svého tátu, který když jsme chodili na výlety, měl jednu dramatickou větu. Vždycky, když prohlásil: "Tady jsem v mládí jezdíval na kole", naznali zkušení, že je zle. Že vůbec neví, kde jsme. Že tápe a skutečný význam věty je: "Tak moc se to tu přeci změnit nemohlo a kde to, sakra, jsme a proč to nepoznávám…".

Ale dopadlo to dobře. Na konci byly popelnice na tříděný odpad a s nimi i civilizace.

Jeden můj známí praktikuje tréning mozku tím, že se snaží jezdit bez navigace. Má ji. Má spoustu vychytaných čudlikátek v autě, co jezdí skoro samo, ale říká, že navigace je prohra a že jezdí tak nějak instinktivně. Vlastně je to něčím inspirativní, oldschoolový, ale taky děsivý. Neefektivní. Může to přece přinést bloudění… stejně jako když v Ikee ignorujete cedule a mapky, pohrdnete zkratkami. Na druhou stranu si pak můžete být jistí, že takhle cesta byla Vaše volba. Že Vás tam nenavedla žádná apka nebo příručka. Možná je bloudivá, ale je Vaše.

Apropos Ikea: Potřebuju novou postel, něco v ní křuplo. Znělo to fatálně. Moje domácnost prochází obrodou společně se mnou. Už zase se mi zdají sny. Už zase moje duše mluví. A řeknu Vám, pro analytika by to byla pastva. Tak například:

Sen 6. března 2023: Zdálo se mi, že jsem na cestách, nejspíš v Londýně, hledám ubytování, pak něco najdu a je to blízko u obchoďáku. Je tam sdílený záchod na pavlači, světlá místnost s velkými okny. Zajdu na něj, posadím se a při vykonávání potřeby jím koláček s mákem. Stydím se za to, protože to se přece nemá a je to maximálně nechutné - chodit na záchod a u toho jíst. To ví přeci každý. Ale najednou zjistím, že sedím na tom záchodě na klíně jiné ženy. A uvědomím si, že ta žena dělá to stejné: jí pečivo s mákem a u toho je na záchodě. A říká mi, že je to úplně v pořádku. Je zvláštní sedět na záchodě na klíně úplně cizí ženě. Bizarní. A přitom je to v pořádku…

Když se probudím, přemýšlím o tom, čí odkaz si nesu. Jaké ženě se podobám. Jak úlevné je slyšet, že něco, o čem jste si dlouho mysleli, že se to nesmí a je to nechutný, je možná z jiného úhlu pohledu v pořádku. Akceptovatelné. Normální.

Sen 10.3. Pan soused si k nám uložil tělo své mrtvé ženy. Tělo je u nás doma. Já zajistím u květinářky krásnou vazbu, vetkne do ní kulicha, oranžového, kterého ta stará paní nosila. Je to dojemně krásné. Já vím, ze ho musíme vrátit domů, kam patří. Prosím muže, aby tělo odnesl. Do jiného bytu v domě. Mluvíme se sousedem ve dveřích, kdy bude pohřeb, když už je tělo vystavené na stole, jak se to dělávalo dříve, aby se všichni z okolí mohli přijít rozloučit. Postarala jsem se, aby bylo upravené s květinami. Vracím mu její stařecké pantofle a on říká, přijďte se rozloučit kdykoliv. Je smutný. Smutný opuštěný vysoký statný muž ve dveřích.

Sny o ženách, zakázaném chování a dědictví po nich.

Sny o stěhování těl. Spolu s dcerou si zvykám na střídavou péči, možná v tom bude něco z toho. Můj život je ve stádiu "dramatické konfigurace". Bez jasného plánu, bez ukazatelů, bez navigace. A přesto jdu krok za krokem, protože Silvie Rei říká: Neodkládejte život na potom. Říkáte si "Teď to ještě vydržíme, šťastní budeme potom…"? To nefunguje. Není žádné potom. Teď. To jediné máme. Teď. Život v budoucnosti je život ve strachu.

A jak to máte Vy?

Bloudíte nebo používáte navigaci?

Co nikdy neděláte? O čem si myslíte, že se to nesmí, že je to nechutné?

Od koho byste potřebovali slyšet, že to je v pořádku?

A když už jsem začala zmínkou o bloudění, nabídnu Vám jednu povídku, kterou jsem napsala skoro před rokem.  Vlastně přesně před desíti měsíci. Ani se mi tomu nechce věřit.

Konference o reflexivitě

Naše katedra pořádá konferenci. Její téma je Reflexivita v pomáhajících profesích. Účast na konferenci po tak dlouhé době covidového odříkání mne nadchla. Konečně zase normálně. Nebudu mít aktivní příspěvek, ale užiju si všechno kolem. Lidi. Kolegy. Konferenční večírek v hotelu. Zdá se, že kolegové to mají podobně. Tak dlouho bylo všechno jen on-line.

Seminář střídá seminář, zážitek střídá zážitek. Hlavně, že jsou tu živí lidé, kterým vidím do tváře. Nic jiného nečekám. V podvečer se zapíšu na seminář kreativních technik.

Je nás tu opravdu hodně, ale stará dáma, která seminář vede, se nezalekne. Je zvyklá, že na ní chodí davy. Máme si vybavit svou terapeutickou práci s nějakou skupinou. A nakreslit obrázek, jakýkoli konkrétní, abstraktní, dojem ….

Pak se rozdělujeme náhodně do dvojic.

Máme si o obrázku povyprávět. A druhý má říct, co v něm obrázek vyvolává, kde vidíme problém.

Jsem s Helenou. Nikdy před tím jsem ji neviděla. Pracuje s týmem vrcholných manažerů. Dost s tím dělá tajnosti, takže to budou nějaká velká zvířata pod tlakem. Právníci nebo kriminalisti, bůh ví. Helenin obrázek připomíná barevnou vlnu, která je podobně jako duha složena z několika barev. Všechny barvy jdou jedním směrem, jen jeden pruh se stáčí nějak divně.

Řeknu jí to. Jenom obrázek popíšu: Helo, já nevím, jen první, co mně napadne, že tenhle proud jde jinudy než ostatní. Víc nevím.

Hela se zarazí.

No jo, to je přesně ono, tady ten problém je. Tohle je jedna členka toho týmu, máš pravdu, ona to tlačí úplně jinudy... tak díky. To je přesně ono. Mumlá si pro sebe.

Už mě nepřekvapí, když se Hela zadívá na moje podivné schéma a řekne: tak nevím, kdo je kdo, ale někteří z nich mají jiný tvar a jenom jediný z nich má oči. A to jsi ty. Ostatní jsou slepí.

A já přesně pochopím, že v téhle skupině je něco, co vidím jenom já.

Tak asi takhle, prostě si banálně kreslíme a pak řekneme první dojem a je to tam.

Je to prostě kouzlo.

Celá skupina mluví o svých pocitech, co se to dělo. Já promluvím o síle prvního dojmu. Jak funguje i bez informací. Jak to někdy přeci jasně víme. Nebo vidíme. Hned.

Tak kdo nám to v plénu zreflektuje? Ptá se lektorka, protože po skončení semináře se všichni sejdeme ve velké konferenční místnosti a budeme sdílet za jednotlivé semináře s celou konferencí.

Přihlásí se někdo z druhé poloviny, kde sestavovali pole pomocí dixitových obrázkových karet.

Ok, Ondro, super, zreflektuj to, a kdo ti pomůže tady za výtvarné techniky?

Snažím se schovat. Jindy bych se přihlásila, ale právě teď jsem hrozně unavená a taky trénuju, že nemusím být všude vidět a do všeho kecat. To je pro mě nové, většinou je mě všude vidět a do všeho kecám.

Tak třeba ty. Ukazuje mladík směrem ke mně. (No mladík, cha, spíše tak nějak mýho věku.)

Rozhlížím se, na koho přesně mluví.

Já? Zeptám se, když se nikdo jiný k oslovení nehlásí.

No, ty, tys to tak pěkně řekla. S tím prvním dojmem.

Omlouvám se, Ondro (toho taky vůbec neznám, ale když mu před tím říkali Ondro, asi je to Ondra), ale ne, já ti s tím nepomůžu.

Ale pojď. Přemlouvá mne a vypadá to, že já dělám fóry nebo se stydím. Ani jedno z toho neplatí.

Fakt se omlouvám, teď mě rozbolelo v krku, musím to odmítnout.

Mě teď taky rozbolelo v krku. Řekne Ondra.

Bože, ať mě ten nezmar nechá být, co jsem mu udělala, že mě tu griluje.

Publikum se směje, protože skupina je plná psychologů zabývajících se psychosomatikou.

Prostě nemají slov.

Ježiši, to je zase trapas.

Nakonec si to ustojím. Lektorka hledá v publiku někoho dalšího, kdo by reflexi zastal, nabídne se ochotná duše. Zaplaťpánbůh, všichni z pomáhajících profesí.

Mám výčitky a po semináři se tomu vysokému mládenci dojdu omluvit, že v tom není nic osobního, jen že jsem hrozně unavená, musím na chvilku vypadnout a možná další blok vynechám. Chápe to a trochu se mi směje. A říká mi jménem. No, všichni to máme na visačce na krku, to asi není překvapivé.

Nakonec mi to nedá a vplížím se zpět do hlavní konferenční místnosti, abych ještě ode dveří zaslechla reflexi ze semináře. Nenápadně stojím vzadu v místnosti a sleduji dvojici, jíž jsem mohla být součástí, jak referují. Potěší mě, že můj postřeh zacitovali. Jak důležitý je ten první dojem.

To nejsem já, to Nietsche, přeci. Nietsche, co to napsal a já to denně žiju. Že člověka poznáte v prvních deseti vteřinách a všechno ostatní je pak jen mlžení toho dojmu. Vždycky jsem to tak měla, zejména s muži. Do deseti vteřin jsem věděla, zda by to šlo nebo ne. Pokud tedy během těch deseti vteřin i promluvil. Tak dobře, vím to do minuty, abych nepřeháněla. Uchechtnu se.

Před večerním rautem se projdu parkem v blízkosti hotelu. Lehnu si na trávník s roztaženýma rukama a koukám do nebe. Sleduju mraky. Paráda. Teplo, léto na spadnutí. Letní tábor. Jsem šťastná tím nejčistším možným způsobem. Chvíli na to dorazí o generaci starší kolegyně, která báječně vypadá a já ji mám navždy zapsanou, jak na jiném kongresu před pár lety tančila na stole. Stále je krásná.

Tak tebe jsem si před chvílí přála potkat, to je vtipný, prohlásí.

Nikoho to nepřekvapí. Povídáme si o práci a potenciální zakázce pro mne. Uvidí se. Nic netlačím. Vyprávíme si o stáří a o tom, kdo už tu není. Spousta lidí z oboru během posledních dvou let zemřela. O tom, jak se pozná, že už by měl člověk v našem oboru skončit. A o tom, kdo by mu to měl říct. A o tom, že je dobrý koupit si hrob, dokud ještě jsou. Mluví jak moje máma. Hroby mne naštěstí ještě neberou.

Vrátíme se do hotelu. Chvíli posedáváme na terase. Pak se s pár holkama, co znám z výcviku, přesuneme k poslednímu volnému stolu. Začne raut. Přisednou k nám další lidé, milé staré dámy, ředitel školy z Chomutova a můj dnešní nový známý, kterému jsem před dvěma hodinami dala přede všemi košem.

Ještě jednou se omlouvám. Už jsem s ním trapná, ale teď už je to spíše společenský fórek.

No bylas taková nedobytná, poví mi.

Vypráví mi, že si mě vybral, protože jsem byla nápadná, s barevným tetováním. Sám mám proti tetování předsudky. Prostě jsi byla divná. Ale zajímalas mě.

Dyť to říkám, první dojem. Směju se.

Začne hrát kapela. Paráda. Dva saxíky, trubka, dvě kytary, bicí... báječná zpěvačka.

Pár odvážlivců začne, po čtvrté písničce už to nevydržím a jdu.

Za chvilku tančí všichni. Podařilo se zvednout i muže od našeho stolu. Tak největší motivací zřejmě bylo, že budou mít na hodinkách splněný cíl 10000 kroků. Ale i tak je to super.

Když nehrají, můj nový známý mi vypráví o umění, o hudbě, o jazzu, o prvorepublikové terapeutické pohovce, o tom, jak zařizuje novou pracovnu v Ječné 7, kde se scházela Charta 77, o focení.

Tanec, povídání, tanec. Ostatní někam zmizeli.

Často říká moje jméno. A to je vážně milý. Tak my psychoterapeuti jsme cvičení a citliví lidé, takže se není čemu divit.

Je hezký slyšet svoje jméno.

"To je hezký" je mimochodem věta, kterou strašně nadužívám, přiznám se.

Ale nemůžu si pomoc.

Pak se ho mimoděk dotknu. Dělávám to, někdy to prostě mužům dělám. Je v tom něco osobně majetnického. Je to takové letmé a někdo jiný by řekl mimoděk, jenže já přesně vím, co dělám.

A on? I on se mě taky tak mimochodem dotýká, jak to dělají staří známí. Známe se dvě hodiny. Blíží se půlnoc, tak možná i čtyři.

Koukám se mu do očí, jsem prostě koketa. Drží blízkost a neuhýbá. Není v tom nic za hranou společenských konvencí a přeci cítíš, že ten vztah je teď a tady něčím výlučný.

Zakázala jsem si jakákoli očekávání. Nic nechci, o nic neusiluju, nebudu si to kazit očekáváními a plány. Vezmu, co přijde. Volný průchod. Rozhodně si teď nebudu zatěžovat hlavu. Děj se vůle Boží. Stejně se stane, co se má stát, takže je zbytečný se snažit řeku tlačit někam jinam. Fritz Perls by řekl: "Já dělám své a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání a ty nejsi na světě proto, aby ses řídil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat."

Naklánění hlavy. Už to zase dělám, nakláním hlavu. Jsem tak průhledná.

Pijeme víno. On docela dost a já to hodně ředěním vodou. Rozhodně nestojím o průser ani kocovinu. Už tak mám v životě bordel a nestojím o dalšího chlapa.

A povídáme si. O tom, co nás bavilo jako děti.

Když se hraje, tak tančíme.

Aha, slyšíte tam to množné číslo.

Jak se to stalo?

Nechci vypadat blbě, abych tančila jen s ním, je to přece skupinová záležitost.

Takže se samozřejmě prolínám skupinkami, ale pak se zase vracím. Pořád ho monitoruju.

Pauza. Kapela si odpočinula, my poplkali a jede se dál.

Ploužáky, pane Bože, ať hrajou ploužáky. Strašně dlouho jsme netančila ploužák, natož s někým cizím. Prostě letní tábor.

Hrajou. Ale on si hraje s telefonem.

No, tak jo. Tak to se budu pohupovat s ostatními nezadanými dámami. S terapeuty a terapeutkami. S lidmi, co tak moc vědí o životě, že si to dokáží opravdu užít. Když vidím ty tančící stařenky, naplňuje mě to nadějí. Tohle chci v sedmdesáti. Přijet na konferenci, nemluvit z cesty a tančit do půlnoci.

Nebuď kráva, povzbuzuji se. Seberu odvahu.

Ondro, já bych strašně chtěla tancovat ploužák, je mi to blbý, ale nemohl by sis se mnou zatancovat?

Ježíš, to je moje chyba. Tak smím prosit, zeptá se omluvně.

Alespoň je slušně vychovanej. Když už jsem si to teda vynutila.

… Jdeme na parket. Smějeme se. Když mě pak vezme do tanečního postavení je to překvapivě těsné. Na to, že je to cizí kluk. Ale i blízké a vůbec ne nepříjemné. Tak přirozené, že mu tvář za chvíli prostě zabořím do ramene.

Není to nevhodné? Není. Tady je vhodné cokoli, hlavně je to absolutně v pořádku …

Ten pocit, že takhle to má být.

Při tanci si povídáme, provokativní small talks dvou lidí, co se baví, a on mi vypráví o tom, jak dneska poznal jednu holku na semináři.

A jaká byla?

Nejdřív byla nedobytná, ale pak se to obrátilo…

A vyloudila si ploužák…. Dodám já.

Další už jsem loudit nemusela, prostě jsme jen tančili.

Byla, byla taková sebevědomá. Pokračuje on.

Sebevědomá je moje oblíbená role, šeptnu tiše a jsem trochu naměkko.

Cos to říkala? Zareaguje on, protože mne zřejmě v té hudbě přeslechl.

Neříkala jsem nic důležitého, zasměju se.

První dojem.

Vypráví, jak hraje na housle a kdysi chtěl jít kdysi na konzervatoř.

A tak si lajznu svůj comingout: Víš, co ti řeknu, já nehraju na nic, já, já neumím ani noty. Celý život se cítím o tenhle jazyk okradená.

Ale kdybys to chtěla, tak se to přeci naučíš, ne?

Jo, to jo. Co na to taky říct, že jo.

Kapela s půlnocí zahraje poslední songy. Bar bere poslední objednávky a hosté jsou odsunuti do salonku vedle. Skupina lidí se zmenší.

Dalších několik hodin se budou zpívat lidovky při kytaře.

On si sedne ke stolu naproti mně a už úplně přestaneme předstírat, že jsme tu s nějakými dalšími lidmi.

Povídáme si o Freudovi a Jungovi.

O synchronicitě.

Ty seš ta gestaltistka?

Jo, jo, vyrostla jsem v gestaltu.

Vy tam máte tu teorii pole, ne?

Jo, to máme. A chceš vědět, co tady máme v poli, opravdu to chceš vědět? Provokuju.

Tak máme tu asi nějakou přitažlivost, řekl bych, ale pole, to je termín vás gestaltistů.

Mluvíme o umění, on popisuje své oblíbené obrazy. Toyen a Adolf Born. Motorky, knížky a bůhví co ještě.

Miluju Toyen, protože miluju sny. Pomyslím si, ale nahlas neřeknu nic. Na to se známe příliš málo.

Sedíme proti sobě u stolu a další dvě hodiny si prostě povídáme.

On mi nadiktuje svoje telefonní číslo, tak pro případ.

Je to jednoduché. Dvě stejně se opakující čísla a pak jedna vzestupná řada. To si zapamatuju.

Ale vlastně dělám, že mě to nezajímá.

O moje si neřekne. A to bych mu ho možná ráda dala. Ale neřekne si.

Jen prohlásí, že si o něj když tak řekne kolegyni, kdybych s ním chtěla dělat na jednom projektu.

Můžeš to zkusit, odpovím.

Mně si o něj neřekne. Zvláštní.

To bylo asi jen tak pracovně ne? Nebo tak za slušnosti… nebo…

Dochází mi, že můj nový známí má dvě pozice, jednu úspěšnou – tohle všechno: mám, umím a vím. A druhou lidskou – jak mluví s druhými, co vypráví, takhle niterná stránka mě magnetizuje. Je to nějak klidné, tiché, přirozené, je to tak fajn si prostě jenom povídat. Povídat. Housle, knihy, eutanázie, peníze, obrazy, strach, motorky, jak tělo může zabít člověka s těžkým příběhem, jaký je mít v terapii někoho, kdo umírá, vojna, kroj, volno, dětství, život po třicítce, cestování, místa, co mají rádi, sauna, jóga a maratónský běhy, výkon a soutěživost…

… Smějí se tomu, kolik toho mají společného...

Vlastně zbytečná konverzace, proč toho potřebuje tolik vědět o druhém, když se za dalších pár hodin rozloučíte a už se nikdy neuvidíte …

Nevím, ale i tak to stojí za to.

Nestane se nic.

A stane se všechno.

Není to erotické, ale je to vzrušující, nějak vnitřně… magnetizující, příjemné, chcete, aby to trvalo věčně. Ten zájem. Chcete, aby nikdo nikam nešel, abychom si prostě jen mohli dlouho povídat, koukat se do očí, dělat fórky. Nic tělesně intimního. A přece ta duševní blízkost.

Najednou se něco přepnulo. Viděla mu to v očích.

Budu muset jít.

Běž.

Zvedne se a zmizí.

Tak jo. Je pryč.

Zvláštní. Jsou tři ráno.

Po odchodu z večírku cestou na noční tramvaj mi v uších pořád zní banální popová písnička, co napsal Richard Krajčo pro Karla Gota. Ježiši, pomyslela jsem si, to je teda nevkus.

Pobrukovala jsem si: Někdy se neví, co Bůh chystá...

…

Ráno jsem vyrazila na poslední příspěvek. Upřímně, stávat se mi moc nechtělo. Ale jednak nechci přijít o závěrečnou řeč a jednak. Co kdyby tam byl?

Jenže Ondra v přednáškové místnosti není. Kdo ví, jestli vůbec přijde.

Závěrečnou přednášku konference má za naši katedru docentka Eva. O etice, o René Descartovi ... Myslím, tedy jsem ...

Zaposlouchám se a doufám, že tomu učenému jazyku budu schopná porozumět.

Někdo mi položí ruku na rameno. Ondřej se usměje z řady za mnou. Dobré ráno pošeptá, promiň, dřív jsem to nestihnul. Jako bych ho já nějak hlídala. Usměju se, ale už nechci vyrušovat.

Docentka Eva vypráví o Descartově mládí a pak náhle o tom, že kromě vědění a myšlení je dobré věřit i v bloudění a hledání v lese. Že někdy prostě nevíme, kam jít. Že v životě jsou období, kdy chybí směrovky. A i tak se vyplatí nevzdávat cesty. I když je blátivá. I když nevíme, kam vede. I když jsou všude okolo stromy, jeden jako druhý. I když to chceme vzdát a z toho lesa utéct. Cesta je cíl? Bloudění je cíl? Kam na to ta ženská chodí.

Prohlížím si ji a jako bych ji dnes viděla poprvé. Nebo jinýma očima.

Nezměnilo se na ní něco? Sympatická padesátka, kašmírový svetry, trochu studenej čumák … ale ne tak úplně. Jako by něco v ní roztálo. Ale možná je to o mně. Zírám na ní. Je možné, že tahle ženská někdy bloudila? Ta přece přesně ví, co chce. Docenturu a kašmírový kabát. Napsala několik knih. Co může vědět o bloudění. Je vdaná, má velký děti. Má všechno. Nemá v životě takovej bordel jako já. A určitě ho nikdy neměla. Dokážu si jí představit nahou? Při sexu? Křičí při orgasmu? Má orgasmus? Miluje se se svým mužem nebo mají oddělené ložnice? Co o ní vlastně vím? Moje myšlenky se stáčejí od obsahu k postavě za mluvnickým pultíkem. Ale pořád je v ní něco hluboce ženského. Ty její oči. Když se koukne do publika. Jsou živé. Její tvář je živá a není to jen tím, že jako přednášející smí mít sundanou roušku.

Koukne se mým směrem a pousměje se.

A mě se zdá, jako bych v jejích živých očích uviděla slzu.

Odlesk.

Porozumění je něco, co přichází po - rozumu. Řekne docentka Eva a nechá svá slova dopadnout na publikum.

Nemůžu se soustředit na celek.

Jako by ke mne spíše promlouvaly jednotlivé věty. Výkřiky. Hesla.

Člověk nemůže poznat Boha, ale poznává jeho dílo.

Co je boží záměr? Kam jdu? Jak dlouho ještě budu bloudit?

V naší moci jsou jenom naše myšlenky.

Takové perly padají.

Nejvíce mě osloví Evina kacířská věta, že když nám na něčem přestane záležet, uděláme z toho instituci. Ukazuje to na etice. Tu přeci přednáší právě ona, ne? Etika je péče o smysl, říká. Kdo má pocit, že vlastní etiku, tak ji právě ztratil. Místo, abychom vnitřně přemýšleli o etice, uděláme si etickou komisy.

A pak už se v přednášce vynořovaly i další obsahy.

Eva hlasem, který nemohl nechat chladným nikoho v místnosti, přednášela dál.

Místo péče o děti jesle, místo denního pohledu na stáří, domov důchodců. Místo, abychom pečovali o lásku, vytvoříme manželství?

Zírám na ni. Takové myšlenky? Od ní? Čekala bych, že právě ona bude zastánkyní etických komisí, pravidel, regulí. S tou ženskou něco je.

Místo toho, abychom mluvili s vlastními dětmi, pošleme je k psychologovi. Tak to je střela do vlastních řad. Přistihnu se při myšlence, že bych si moc přála, aby mne moji vlastní klienti nepotřebovali. Byl by to krásný svět, kdyby moje povolání zacházelo na úbytě.

Záleží mi na nich. Záležet. Záležet je něco za-lží. Všichni jsme propojeni, i když se ve vnějším světě porovnáváme. Kdo má lepší auto, telefon… víc tanků a munice.

Svět je jenom jeden. A mně na něm záleží.

Někdo by mohl říci, že to byla spousta filozofických keců. Jenže, když jsem tam seděla, věděla jsem, že se mě to hluboce dotýká. Že se mi chce plakat.

Je dobré občas otevřít dveře svému nevědomí, bez zahanbení a studu se podívat, co cítíme doopravdy. A pak v ten moment můžeme někdy zažít vděčnost, svobodu, obdarování nebo prozřetelný zásah. Končí svou přednášku Eva.

Akademička. Ta studená lehce roztržitá docentka Eva.

Program je završen velkým potleskem.

Co to bylo?

Jsem dojatá a vděčná. Je čas jít domů.

Když se otočím, Ondřej už tam nesedí.

Rozloučím se s pár starými i novými přáteli. Podívám se od cateringové místnosti, zda není tam. Nechci být trapná a taky nechci odjet bez rozloučení.

Potkáme se na chodbě. Zastavíme se.

Obejme mne se slovy, že mě moc rád poznal. Medvědí terapeutické objetí, a to je všechno.

V ten moment je to úplně normální, ale vlastně strašně banální.

Jak jinak by to mělo být?

Nevím. Moje pocity jsou strašně smíšený. Já přece nic neočekávám, ne?

Až doma, když si pustím včerejší písničku na Spotify, si uvědomuju, že pravý text té písně je: Někdy se ví, co Bůh chystá. A že se nedají stihnout všechna místa. Ale je dobrák, altruista...

A zamrazilo mě.

To bude ta reflexivita.