199. Baru: O rodičovství, výchově a močení na gauč

Sedím před školou v autě na sídlišti ve vyloučené lokalitě v Bílině a nevím, jestli vůbec dokážu vystoupit. Po cestě lesem mi volala paní ze sociálky, že je kolizním opatrovníkem mého dítěte a můj manžel už si s ní dohodl termín, kdy bude mít sociálka s dcerou pohovor. V mém týdnu. Polknu. Nejsem připravená, nikdo mne nevaroval. Zastavím na kraji lesa. Moje dítě přece není balík, aby se jím smýkalo. Máme dohodu, dohodli jsme se, každý jeden týden, je opravdu třeba ji někam povolávat? Kdo to chtěl a proč? Začnu se bát. Paní řekne, že by bylo fajn, aby přišli oba rodiče, ale manžel říkal, že možná budu mimo město. Bože. Nebudu mimo město, jsem normálně v práci a samozřejmě přijdu. Tak mi na závěr oznámí ještě termín soudního stání o týden později. Obojí v první polovině dubna. S tím se rozloučíme.

Vylezu z auta, zajdu do lesa a tam křičím a křičím. A před očima mi běží život mojí dcery od jejího početí, které bylo mým velkým přáním, porodu, dva měsíce v Motole, když jí byly tři měsíce, cvičení Vojtovky, brýle, okluze, hry, divadla, denní vodění do školky, grafomotorika, škola, učení, dramaťák, povídání, cestování, její přitulení v posteli, celý rok dřina na přijímačky na gympl, doprovod na ně, radost z úspěchu, naše loňská letní cesta vlakem do Londýna a Paříže. Naše diskuse i dohady, když po ní něco chci. Její bolesti břicha, když se bojí do školy. Naše hluboké rozhovory a čtení anglických knížek. Naše kultovní filmy. Společné prázdniny u babiček. Její komandování, abych ji zkoušela ze žahavců a typů zemětřesení, a kritika, že to dělám blbě. A záchvatovité věty typu: Tebe poslouchat nebudu, jenom tatínka. Jsi lhářka. A když se zeptám, v čem lžu, odpovědí je: to snad musíš vědět. Tatínek se mnou mluví na rovinu. Ty lžeš. Nelžu a nevím, čeho se to týká. Mám pocit, že někdo dal mému dítěti v pubertě do ruky odjištěnou zbraň. Takový dětský voják. Nikdy jsem ji neuhodila, to jsem se zařekla už kdysi, ale někdy bych jí zabila… A pak taky vidím, jak se zapomene, vypráví mi o škole a kamarádech, cpe se jídlem, co připravím, tulí se, jde se mnou do nemocnice za tetou, je citlivá, milá a vtipná. Myslím na to, jak téměř každý den, jedno v jakém týdnu absolvujeme cestu od metra do školy, kdy si řekneme to nejdůležitější. A na konci se obejmeme. Vím jedno: Mám strach. Mám strach, že mi moje dítě někdo může vzít. Úřad. Manipulace. Puberta.

Nakonec vstanu. Dojdu ke dveřím školy a tam mě zastaví bachař, co tuhle školu možná ani nedokončil. Možná ani neumí číst a psát. Ale je velmi přísný a akurátní. A mě to rozesměje.

Teprve později se mi v mailu objeví návrh na péči a návrh rozvodového rozsudku. Manžel chce rychlý rozvod, tlačí. Nadechnu se a vydechnu.

Můj život jede ve vlnách.

Zažívám svobodu a obrodu. Když pomalu deratizuju svůj byt.

Zažívám hlubokou lásku a porozumění. Když vedu rozhovory s přáteli a pomalu oťukávám možnosti dalšího partnerského vztahu.

Zažívám vděčnost, když mi pomáhají lidi, kteří by vůbec nemuseli a Pánbůh mi pošle finanční injekci losem.

Zažívám smutek a bezmoc, když slýchám příběhy svých klientů, a radost, když těžký období pomine. A bojím se, aby moje dítě něco takového taky nepotkalo. A myslím na svou nejstarší kámošku, která je mimochodem mladší než já, a její na pervitinu závislá dcera je právě těhotná. A na drahého přítele, který se snaží zachránit život svého otce a raduje se z komunikace očima, kdy jedno mrknutí znamená ano a dvě ne … a vy jste šťastní, že Vás Váš vlastní rodič poznal, že ví, jak se jmenujete.

Zažívám dobrodružství a nevídaná překvapení.

Třeba jaké to je být single kočka v Hornbachu. Dcera totiž ztratila klíče od bytu. Jedu tam Boltem, protože nemám auto. Realizuju nákup nové vložky a k tomu samozřejmě spooooouuusty kytek. Prostě Hornbach.

A pak její výměna. Dosud jsem měla zkušenost jen s výměnou vložek menstruačních, což mi v tomto případě moc nepomůže. Dcera mi ale na youtube stáhne návodné video, a tak je to nakonec až směšně jednoduché. Zvládnu sama vymalovat ložnici a symbolicky rozmontovat manželskou postel, aby místo ní mohla přijít nová nevrzavá … vlastně toho umím spoustu. Jako bych na čas zapomněla, jak životaschopná jsem.

Pak dcera ztratí brýle. A najde klíče. Klíče jsou zapadlé v podšívce bundy, kterou jsem jisto jistě kontrolovala. Tajemné místo, kde jsou brýle i dávno oplakaný ISIC je nakonec pod postelí.

Starost mi stále dělá kočka.

Když jsme doma sami, čůrá na sedačku. Starý gauč pročůrala při našem pobytu v Thajsku, a tak jsem ho kvůli tomu vyhodila. A pořídila jsem si krásnou tyrkysovou pohovku. Jenže i ta se stala terčem. Obrnila jsem se trpělivostí. Na pohovku jsem navlékla pogumované prostěradlo. Koupila sprej proti škrábání. Jiný proti značkování. Jiný na biologické skvrny. Furt peru. Odstranila jsem všechny polštáře a polovinu z nich jsem musela prostě vyhodit. Zkoušela jsem kočku potrestat, ale nebylo to k ničemu. Tak teď jí trpělivě chválím, když je to ok. I dcera k ní měla vlídnou motivační promluvu. Koupila jsem roztok, jehož kapka mezi uši má kočku vyklidnit…. Zlatým hřebem je antistresový obojek pro kočku. Píše se na něm, že obsahuje feromony, co cítí od matek koťátka. Čtu jí návod, aby věděla, že ji opustí problematické chování, nebude se jí stýskat, nebude nadměrně mňoukat, škrabat a mít obavy…. myslím že si ho taky navléknu. Zní to tak lákavě….

A nepřestávám si hledat trochu času na čtení. Momentálně čtu knížku Jedenáct minut. Jsem v půlce a je to překrásný milostný příběh o lásce, prostituci a sexu … a vůbec netuším, jak to dopadne, ale věřím, Paul Coelho čtenáře netrápí.

A v jeden moment čtu: … "Na těch nejdůležitějších setkání se naše duše domluví ještě dřív, než se setkají těla, k takovým setkáním dochází většinou, když už člověk nemůže dál, když potřebuje zabít své city, aby se mohl znovuzrodit … ta setkání na nás čekají, ale my se jim většinou vyhýbáme. Když jsme už zoufalý a nemáme, co ztratit, nebo jsme naopak naprosto nadšení životem, neznámý se objeví a náš svět nabere nový směr." A bytostně tomu věřím.

A mám pro Vás ještě jeden příběh, který mi pomáhá, když mě válcují emoce, je z knihy Jorge Bucaye: Budu ti vyprávět.

Podle starého súfijského příběhu žil kdysi dávno v jedné zemi na Středním východě král, který se neustále zmítal mezi štěstím a zoufalstvím. Dokázala ho rozčílit i sebenepatrnější věc, …a štěstí vždy velmi rychle vystřídalo zklamání a beznaděj. Až to jednoho dne krále přestalo bavit. Rozhodl se, že najde způsob, jak z toho ven. Dal poslat pro jednoho moudrého muže, o kterém se říkalo, že je osvícený. Když ten muž přišel, Král mu řekl:

"Chci být jako ty. Poraď mi, prosím, co mám udělat, abych byl také tak klidný, vyrovnaný a moudrý. Dám ti za odměnu, oč mě požádáš."

A ten moudrý muž řekl: "Možná ti mohu pomoci. Ale stálo by to tolik, že by ani celé království nestačilo. Proto, pokud dovolíš, ti to dám jako dar." Král souhlasil a mudrc odešel.

Vrátil se až za několik týdnů a donesl králi zdobenou skřínku z nefritu. Král ji otevřel a uvnitř našel zlatý prsten. Bylo na něm vyryto:

I TOTO jednou POMINE

"Co to má znamenat?" zeptal se král. "Nos tento prsten, a kdykoliv se něco stane, přečti si, co je na něm napsáno, dřív, než vyslovíš jakýkoliv soud, než začneš danou událost považovat za špatnou, nebo dobrou. Jen tak si uchováš klid."

Jak začalo Vaše jaro?

Báli jste se někdy, že přijdete o dítě? (V jakémkoliv významu toho slova.)

Věříte, že i toto jednou pomine?

Jaké povzbudivé věty říkáte sami sobě?

A myslíte, že by ten obojek fungoval i na mne? Jsem koťátko….