201. díl Baru: Pane Bůh, tady Bára aneb Modlitba matky

Můj milý Bože.

Někdo říká, že nejsi a někteří v Tebe nevěří. Já věřím, že jsi. A věřím, že mě máš nějak rád a taky, že mě svým způsobem vychováváš. Potřebuju, abys byl, a jsi pro mě rozhodně víc Bohem terapeutickým, jak se říká v postmoderní společnosti (… sem zase chytrá) než Bohem starozákonním trestajícím. Jsou Velikonoce, Tvůj syn má výročí úmrtnin, takže by se hodilo napsat Ti upřímnou soustrast. Ale všichni víme, že to byl moment, kdy sis ho přebral do své péče a pak jsi nám ho nějak symbolicky vrátil všem, tak snad dobrý. Právě v tuhle chvíli si vlastně říkám, že je dobré Ti napsat. Promiň, že Ti tykám. Tykám Ti od mala a věřím, že na vykání netrváš ani v úředním styku. Než půjdu k podstatě, chci Ti poděkovat za několik zázraků posledních dní. Měla jsem s Margit zvláštní rozhovor, kdy jsem o ní začala mít strach. Zněla strašně rezignovaně a řekla, že dobře možná už bylo. Že už jí stačí být nějak spokojená, a to po většinu času je, a že ji na sjezdovce napadlo, že kdyby umřela, vlastně se nic neděje, protože zažila všechno a dosáhla všechno. A já měla chuť s ní zatřást: Ty vole, dobrý, ale tenhle proslov si nech až Ti bude pětadevadesát. Jo. A neděs mě. A o pár hodin později a věřte, že zázraky se někdy dějí rychle, jsem ji viděla lézt nahou do Vltavy po horké sauně, zpívat nahlas v týpí, vést konverzaci jako před dvaceti lety, užívat si rituál, tančit a její oči v ten moment zářily a zároveň v nich byla něha. Něco takového potřebovala už dávno. Tvůj dárek. Takže za to moc díky. Zaslouží si to.

A teď ke mně, Bože. Řeknu to rovnou, teče mi do bot. Mám dceru, to Ty víš, je jí dvanáct. Rozhodla jsem se, že už nechci žít s jejím tatínkem. Je to moje svobodné rozhodnutí dospělé bytosti, že s tímto mužem už nechci být. Oba však zůstáváme rodiči. To se nemění. Mrzí mě to, Bože, ale takhle to život přinesl. Když jsem mu to na Silvestra oznámila, slíbila jsem mu dvě věci: že mu nikdy nebudu bránit v kontaktu s dcerou a že ho neokradu. Minulý týden se mi do očí vysmál, že to jsem si nemyslela, že by to mohl udělat on. Nepomyslela. Je to člověk, kterého si vážím.

Byli jsme na jednání OSPOD a tam moje vlastní dítě řeklo sociální pracovnici, kterou vidělo poprvé v životě, že se mnou nechce žít. Že jsem viník toho všeho. Že se se mnou hádá a s tatínkem vaří. Že mají pravidlo teplých večeří, alespoň jedno teplé jídlo denně pro ni. Že oni jsou s tatínkem smutní a já jsem šťastná. A že je ochotna ke mně chodit jednou za 14 dní na víkend. Sociální pracovnice mi oznámila, co slyšela a že tak to řekne soudkyni. Nabídla mi rodinnou terapii, pokud bych chtěla pracovat na svém vztahu s dcerou. Mému manželovi řekla, že on na terapii nemusí, jen kdyby chtěl.

Byla jsem paralyzovaná hrůzou. Nikdo se mě na můj vztah k dceři nezeptal. Zmohla jsem se jen na tvrzení, že tohle, tohle nikdy nedovolím. Že každé dítě na světě, pokud to jenom trochu jde, potřebuje mámu a tátu. Stejně. A to, že se rodiče a děti hádají, je někdy úplně v pořádku. Připravuje to dítě na svět tam venku. Chci své dítě vychovávat ve spolupráci s jeho otcem, chci půlku času, ne víc a ne míň. Je to dobré pro ni. Bože, přeci mi ji nemůžou vzít proto, že má na mě ve svých dvanácti vztek. Vybavují se mi děti v terapii, které mi ve dvanácti říkají, že chtějí zemřít, a my všichni jim to nedovolíme. Vybavují se mi děti, žijící v šílených podmínkách, kde sociálka neudělá nic, a mně teď ta sociální pracovnice laskavým hlasem sděluje, že to mám zvážit pro blaho dítěte. Že to může být dočasné. Že se mám vzdát výchovy vlastního dítěte? I dočasně? Ta bába zešílela ne? To přece žádná normální máma přece nemůže dopustit. To mám z toho, že jsem se držela těch zas.aných doporučení z brožurek. Neovlivňovat dítě. Respektovat názor, ať je jakýkoli. Laskavě vysvětlovat. Prosit a děkovat. Bože, kam jsme to došli? Jak může stát žádat po dítěti takovéto rozhodnutí. Křivit ho přenášením zodpovědnosti za něco tak strašlivého.

Pak jsme šly s dcerou domů, protože je to můj týden. Malovaly jsme vejce. Moje dítě se ke mně tulilo, bralo mi peřinu a spalo se mnou v posteli. Doma byla velká krabice od nábytku z Ikey, kterou jsme spolu s kočkou prolézaly. Sledovaly jsme po x-té díl seriálu Kukačky, co moje dcera zbožňuje. Dcera si v klidu malovala obrázky na tabletu. Udělaly jsme z nich samolepky. Pak se najedla z toho, co jsem jí dala. Moje večeře je jídlo ze školní jídelny.

Můj Bože, prosím, přece nemůže zvítězit nenávist.

Bože, já nedokážu nechat svoje dítě jít, říct, to je v pořádku, drahoušku, tatínek se zlobí, tak maminku nepotřebuješ. Nežiju v Pakistánu.

Můj Bože, zítra jdu k soudu, kde budu prosit za to, aby mi nebrali moje dítě.

Budu prosit, aby ho nenechávali ve výlučné péči mého manžela, který se mi chce možná pomstít, je žárlivý a zhrzený a chce naše dítě a moje peníze k tomu. Můžu mu platit a on mi ji půjčí 1x za čtrnáct dní. Mně, které jí naučila téměř všechno, co umí. Připravila jí na přijímačky. Dvanáct let jí oblékala. Cestovala s ní. Česala její vlasy a tyvíšcoještě …. A možná taky ne. Možná je to celé jen velký omyl. Možná ví, co je správné, a jen podlehl přání naší dcery a na moment uvěřil, že to tak má být.

Bože, přece se žádný soud v našem právním státě nepodepíše pod to, že mi vezmou dítě, protože je v pubertě a žaluje na matku. Protože ona teď bude otci lepší partnerkou.

Kolik matek by zůstalo v rodinách?

Myslím na všechny holky, co mi jako školnímu psychologovi žalují na své matky, protože to je v tomhle věku normální.

A já? Nikdy jí nebiju. Nekřičím. Neurážím. Vysvětluju. Když mám vztek, poodcházím.

Učím se s ní věci do školy. Peču perníčky. Maluju vejce.

Jsem paralyzovaná hrůzou, Bože.

Dávala jsem jí hranice, vysvětlovala, ale byla velmi otevřená v tom, jak komunikujeme, a přesto anebo právě proto jsem vychovala dítě, které si myslí, že může toběrovně říkat a dělat, co chce.

Bože, mám strach. Strach z pomsty, která se děje.

Myslím na matky, které svoje děti dávaly do Wintonových vlaků, matky, co jezdí na vojenské mise a své děti vidí málo. Bože, bojím se. Bojím se, že když není denní vztah a běžný režim, těch dvanáct let péče se začne vytrácet. Že ten vztah zmizí a navždy se poruší. Každá i ta největší zhrzená puberťačka potřebuje mámu. A potřebuje ji právě proto, aby se měla s kým hádat, s kým se poměřit, s kým vyrůst. Miluju svoje dítě, i když říká, co říká. Vždycky budu bojovat o možnost s ní trávit běžný čas. Polovinu času. Střídavou či sdílenou péči.

Doufám, že její otec pochopí, že dítě matku potřebuje a nebude tlačit víc, než unesu.

Modlím se a prosím všechny matky, co znám, aby poslaly myšlenku na moji podporu.

A doufám, že i soudkyně, se kterou se zítra uvidím, je matka.

Přišlo ke mně takovou klikatou cestou jedno poselství.

Mám jednoho přítele, který dělá preventivní programy proti domácímu násilí (jmenuje se to Zuřivec) spolu s jeptiškami. A tenhle chlápek mi právě teď, na Velikonoce, přeposlal přání, co mu poslala sestra Immaculata a je z pera papeže Františka:

"Bratři a sestry, nezáleží tedy na tom, zda nás život zranil málo či hodně, nýbrž na tom, jak naložíme se svými ranami: těmi nejmenšími i velikými, které na těle i v duši zanechávají trvalou stopu. Co se svými ranami dělám? A co s nimi děláš ty? "Otče, žádné rány nemám". "Dejte si pozor a dvakrát měř, něž něco takového vyslovíš". Ptám se tě, jak nakládáš se svými ranami, těmi, o kterých víš jen ty? Můžeš je ponechat, aby se zanítily záští a smutkem, anebo je spojit s Ježíšovými ranami, aby se prozářily." Přeji krásné a požehnané Velikonoce plné radosti ze Vzkříšení Ježíše Krista. 🙏 🐣🥳🐰🙋‍♀️

Sestra Immaculata přání opatřila celou řadou emoji, jak vidíte.

Nejsem praktikující, Bože, v tom smyslu, jak to možná od svých "oveček" očekáváš. Ale na tohle poselství myslím.

Zítra, v úterý, mi, Bože, prosím drž palce.

Ať mám právo vychovávat své dítě rovným dílem. Tak, jak budu umět.

Tvoje Bára

Byli jste někdy na sociálce nebo u soudu?

Co by o Vás řeklo Vaše dítě, kdyby došlo na lámání chleba?

Věříte v Boha?

A jaký je ten Váš?

PS: Je úterý odpoledne. Píšu Vám, abyste neměli strach. Paní soudkyně byla spravedlivá a nohama na zemi, líčení odročila. Teď máme čas a za pomoci rodinné terapie snad i naději, že se vše dostane do normálu a rovnováhy. Že se na novou situaci dobře zadaptujeme. Dobře pro všechny.